Přeji příjemně strávený čas. A příště přijďte zas :) Budu se těšit. Martina Boučková
Laura Day tvrdí, že sami sobě umíme být tím nejhorším nepřítelem, který nás brzdí v ubírání se svou vlastní cestou, v používání intuice a ve vnitřním vedení, které nás obyčejně do životního průšvihu nezavede. Umíme sami sebe utlouci rozumem, tlaky okolí a morálkou. Třeba. Takže tady je návod, jak se nejen najít, zorientovat ve svém nitru, ale také sebrat odvahu a prožít život trošku jinak. Třeba právě tak, jak se to po nás chce. Jak chce naše duše.
Z výlevky v koupelně vytáhne pařáty neznámá příšera, která po tmě chytne nic netušícího obyvatele bytu za hlavu a mlátí s ní o umyvadlo, dokud to není zralé na chirurgii. V lepším případě. Živý plot na zahradě si také rád smlsne na krvi: s vyděšeným výrazem nalézáte v jeho blízkosti doslova vycucnuté krtky, kočku Kunhutu, sousedovic psa… Jenže to je teprve začátek. Dřevina má pořád hlad a zachtělo se jí většího sousta. Co takhle přímo člověka?
Pro mnohé teenagery může být noční můrou prázdný kredit na mobilu. Co kdyby tu byla možnost získat neomezené možnosti. Provolat, kolik budu chtít a vše zadarmo! Jen to má jednu vadu na kráse. Pokud neseženete nikoho dalšího do téhle pyramidy, bude vás to stát život. A to je jen náčrt některých příběhů.
Máte-li chuť na drsný, klasický krimiromán, pak vás žádný případ nejlepšího detektiva na světě Elvise Colea z pera Roberta Craise nemůže zklamat. V každé knize se řeší něco nového – ale vždy jde o federální zločin, vždy se setkáme s lákavým prostředím, respektive s místy, kde neřest, podvody, vraždy tak nějak můžeme očekávat. Nechybí pouliční gangy, pašeráci lidí, vyděrači… Elvis Cole se dobře orientuje ve světě amerického zločinu, občas se dostává na hranici zákonů, ale vždy elegantně vybruslí z léček a dostane zlotřilce před soud. Ve většině případů je právě on tím hlavním hrdinou, kterému kryje záda mlčenlivý přítel, bývalý mariňák a policista Joe Pike. V románu Ochránce si hrdinové vyměnili posty.
Nevím, jak je tomu u vás, ale já občas ráda shlédnu i dříve vydané tituly. Poté, co jsem dočetla Zloděje lidí Roberta Craise, dostala jsem „chuť“ na další romány, v nichž bych se mohla setkat s jeho soukromým očkem. Elvis Cole mi stoprocentně sedí. Je typickým představitelem detektivů „americké drsné školy“ – má slušnou vyřídilku, břitký jazyk, dokáže vždy vtipně a elegantně reagovat, umí se slušně ohánět pěstmi, rány dovede rozdávat i přijímat a dlouho po nakládačce nefňuká. I jeho málomluvný přítel Joe Pike, který se vždy včas objeví, aby mu jistil záda, je sympaťák. Navíc autor volí lákavá prostředí, v nichž se případy odehrávají.
Městečko Pagford vůbec nepatří mezi idylická místa. Vzájemné vztahy mezi místními jsou až příliš narušené: plné přetvářky, nevraživosti, závisti. Snad jediný dalo by se říci kladný hrdina radní Barry Fairbrother (už to příjmení!) nečekaně při oslavě devatenáctého výročí svatby zemřel. Manžel Mary a otec čtyř dětí, ten, který chtěl zachovat léčebnu pro narkomany Bellchapel.
Rodina je z jeho nečekaného odchodu posmutnělá, děti píší dopisy a vkládají je mrtvému pod košili. Připravuje se velký pohřeb. Vše vypadá, jako by se město odělo do upřímného smutečního hávu za svého slavného radního. Skutečnost je ale daleko odlišná. Již krátce po jeho smrti se uši plní jízlivými drby. Zášť a neupřímnost svírá celé město. Motorem je touha po moci. Řada lidí ve smrti Fairbrothera vidí jedinečnou příležitost.
Opustila svůj slunný byt v Sydney a odstěhovala se do tmavého, zašlého příbytku na rušné křižovatce v Dillí. Všude vládl chaos, smog a krávy, živící se odpadky. Nic se jí tam nelíbilo: všechno bylo špinavé. S odporem hleděla na Indy, jak všude pšoukali, plivali husté chrchele, jak měli na všechno dostatek času. Stála ráno před slumy a sledovala „ranní hygienu“ těch nejchudších.
Zažívala zcela nové zážitky a zkušenosti. Nelibost a strach. Strach o život, když ji v noci probudilo zemětřesení. Vítání nového roku ve smogu ponořeném městě, že téměř nebyl vidět ohňostroj. Strach z infekcí a AIDS, když ji postihl oboustranný zápal plic. V nemocnici dostala kyslíkovou masku a dotaz: proč vlastně nechce už dnes umřít?
Pro mnohé lidi je toto téma až příliš citlivé. Nikoliv pro Cheryl T. Cohen Greeneovou a Lornu Garanovou. Jejich praxe v oblasti využití surogátního partnera či partnerky a zkušenosti s tím spojené se staly předlohou pro film Sezení, který se vyhrál v Sundance festivalu.
Surogátní partner/partnerka znamená náhradní partner. Jedná se o terapii náhradního partnera, ke které jsou zapotřebí tři lidé: klient či klientka, náhradní partner/partnerka a terapeut. Na první pohled se vám to může zdát přinejmenším zvláštní, nicméně obě autorky knížky už dávno odhodily plachost, nestydí se být nahé, mluvit o sexu a pomáhat svým klientům, i navzdory svému vysokému věku.
„Ty, co říkaj jenom to, co je pravda, nemá cenu poslouchat,“ tvrdil dědeček Jonase Jonassona. Jemu věnoval román plný situačního a slovního humoru, který úspěšně dobývá svět.
Alan Karlsson měl toho dne oslavit sté narozeniny. Jenže jemu se na oslavu nechtělo. Proč by měl panáčkovat před místní honorací, když svět bez příkazů, nařízení a zákazů je tak blízko. Stačí otevřít okno. A tak stoletý stařík v den svých narozenin vylezl oknem, trošku podupal macešky v záhoně a namířil si to na autobusové nádraží. Na lehko, jenom v tom, co zrovna měl na sobě a v trepkách. Ostatně brzy se dozvíme, že Alan celý život cestoval nalehko, jen s nejnutnějším vybavením. Alan hodlal odjet pryč, jedno kam, jen daleko od zlé sestry Alice, co nemá vstřícný vztah k potřebám čiperných staříků.
Podle názvu by se dalo soudit, že budeme číst milostný román, takovou pěknou červenou knihovnu se vším, co k ní patří. Ale není tomu tak. Nejde o fikci a milostné trojúhelníky, o příběhy smyšlených lidí. V této knize autorka otvírá čtenářům vlastní vzpomínky i srdce, aby nám přiblížila skutečně prožité okamžiky svého života. Života plného setkávání a rozchodů , úspěchů i nezdarů, okamžiků štěstí i smutku. Života, který by vydal na několik románů.
Zajímavý příběh s hlubokým poselstvím. V podstatě se může stát i vám. Zůstanete opuštěni partnerem a v hotelu, kde se udála ona smutná událost, potkáte majitele a šéfkuchaře, který vám změní život.
O tom je nově vzniklé přátelství autora Jamese F. Twymana a Rogera Dufauema, majitele penzionu nedaleko Toronta. Minimálně vám pomůže si uvědomit, jak obrovskou sílu v sobě člověk má – když ji najde a chce ji vidět.
Ryby dvakrát nemusím, připadají mi studené, slizké, bez emocí. I když by to tak být nemělo, protože jsem znamením Ryba. Ale objevila jsem nedávno rybu, která mi sympatická je – velmi sympatická. Je trošku netypická, nosí brýle, plavání jí moc nejde a po dně toků, potoků, tůní, jezer a rybníků radši chodí, neboť má nohy. O co míň plave, o to víc čte, o co víc čte, o to je chytřejší. Co si přečte, zapisuje do notesu. Taky ráda vaří. Zdá se, že je mi tak trochu podobná.
Pokud chcete vědět, o jaké rybě píši, tak jde o záhadný rybí druh, který stvořila Magdalena Wagnerová a kterého trefně pojmenovala Ryba Chyba. Příhody podivné ryby autorka sepsala ve stejnojmenné knize a ilustrace k nim vytvořil Zdeněk Netopil.
Některým textům by se bylo lepší zdaleka vyhnout. To si jednoho prosincového dne uvědomí překladatel na volné noze Dmitrij Alexejevič, který z nedostatku jiných zakázek, přijal před Vánoci překlad historické zprávy ze šestnáctého století o dobrodružné výpravě oddílu španělských vojáků v Mexiku, sepsanou starou španělštinou. Zprvu se mu ani nezdá divné, že mu agentura, u které zakázku přijal, předává k překladu knihu po jednotlivých kapitolách, jako kdyby neměl znát celý text najednou a se měl dozvídat o cestě do nitra pralesa po částech. V agentuře se dozví, že textu se ujal jiný kolega, ale ten záhadně zmizel i s texty. Zákazník, který se na agenturu obrátil, na překlad velmi spěchá, proto požaduje nového hispanistu, který začne svou práci od druhé kapitoly zprávy o cestě do pekla yucatanské džungle.
Dmitrij záhy naprosto propadne příběhu, navíc v něm vzrůstá dojem, že se stal součástí děje, jako kdyby byl sám účastníkem onoho dobrodružství,
S penězi jsme všichni v každodenním styku. Platíme jimi své nákupy, dostáváme je jako odměnu za vykonanou práci, půjčujeme si je, spoříme. Určitá finanční gramotnost by tedy měla být téměř povinná pro každého. Bohužel ne každý má ekonomické vzdělání a na školách neekonomických směrů se tato oblast prostě opomíjí. A přitom vyznat se alespoň v základních „finančních“ pojmech a mechanismech by mnoha lidem významně pomohlo spravovat jejich portfolia, nebo se dokonce vyhnout jistým problémům. Těm z vás, kteří již nechtějí jen poslouchat monology finančních poradců a bankovních úředníků, ale také jim konečně rozumět, může pomoci nová publikace Finanční matematika v praxi od autorů Oldřich Šoba, Martin Širůček a Roman Ptáček.
Není to tedy pouze řeč, bez níž by komunikace ve společnosti nebyla možná. Při hovoru s někým také zaujímáme určitý postoj, pohybujeme rukama, očima, měníme výrazy. V zásadě to ale neděláme pro ty druhé, ale pro zjednodušení interpretace toho, co chceme říci. Zkuste si třeba dát ruce za záda a pevně si je stisknout v zápěstí. A nyní odvyprávějte nějakou zajímavou historku z práce. Už to není tak snadné: něco vám k tomu chybí. Jsou to vaše ruce.
Samozřejmě také pro toho druhého je rozhovor „zábavnější“ a srozumitelnější, když můžete v komunikaci využít i dalších typických dispozic. Předáváme si více než slova. S mluvčím často sdílíme totéž: smějeme se, reagujeme mimikou či jinými pohyby. Nejde samozřejmě jen o veselou příhodu. Stejně tak přijímáme od druhého špatnou zprávu: v našem pohledu se zračí pochopení, lítost, smutek…
Na ostrov, kde se hovoří v rodinách gaelsky, kde pastor zmůže víc než policajt, kde není lehké si najít živobytí, kde v alkoholu a marihuaně hledají spásu mnozí od teenegerských let, kde vztahy mezi lidmi jsou víc než svérázné, přijíždí Fin kvůli vraždě. Byl zabit, přesněji řečeno – popraven – bratr Finova spolužáka Angus Mycrichtie, kterému všichni říkali Angel. Pěkné kvítko. Fina a jeho kamaráda Artaira šikanoval, od okamžiku, kdy vstoupili na půdu základní školy. Jediný, kdo se tomuto hromotlukovi vždy postavil a vždy nad ním silou vůle a psychického nadvlády zvítězil, byl syn pastora Donald. Vzpomínky vyvěrají z mysli hlavního hrdiny od okamžiku, kdy se rozhodne, že do Crobostu, rodné vesnice, pojede. Potřebuje si srovnat současný život, potřebuje najít pevnou půdu pod nohama, která změkla v bezedné bláto v okamžiku, kdy před měsícem zemřel Finův osmiletý syn po autonehodě. Od té doby smutní, stýská si a nežije.
Je načase vrátit se do práce, je načase žít. Ženě Moně se manželův odjezd nelíbí, ale jeho rozhodnutí nezvrátí ani svou výhružkou, že odejde-li, už ji doma nenajde. Finovi je to, zdá se, jedno. Ostrov na severu země mu má pomoct překonat současnou životní krizi. Stane se však mnohem víc,
„Proč se ženy přetvařují?“
Ženy, mračíte se? Jak vnímáte tuto mužskou otázku? Přetvařujete se? Šelma říká: Lež je nám všem vrozena. A proč se prý přetvařujeme? „Můj ty smutku! Abyste nás milovali.“ PhDr. Tomáš Novák na to, že „Svět chce být klamán.“ A ve vztahu k některým blízkým příbuzným se má prý takticky volit jakýsi „ochranný režim“. Ona ta přetvářka je něco jako „svatá lež“, ale trochu jinak. A obrací otázku, nikoliv, proč se přetvařuje, nýbrž „Čím ji k tomu nutím? Likvidace příčiny obvykle odstraní následek.“ Často ale za přetvářkou mohou stát i další faktory, např. výchova, názory autorit, povědomí o tom, co se sluší apod. „Společenský tlak na ženy je v tomto směru intenzivnější než na muže,“ dodává.
David Pepin stále sní o vraždě své ženy, miloval ji, a přitom fantazíroval, jak podléhá jeho vražedným plánům. Představoval si, jak ji na pikniku zasáhl blesk, jak ji rozdivočelé děti srazily v metru, jak se dusí ořechy, na něž je alergická… Byli spolu třináct let: on dobře placený programátor a spisovatel, ona se starala o problémové děti, ale vlastní neměla. Nabírala na váze, nakonec přece otěhotněla. Malého buráčka se nedočkala. Kynula a hubla, trpěla depresemi, David ji miloval, ale sžírala ho žárlivost. Pak otevřela jeho knihu…
Ani druhý pár nemá lehké manželství. Sobě si stanovila diagnózu invalidy, leží v posteli a odmítá vstát. Manžel policejní detektiv Hastroll radostně přichází domů a svou hypochondrickou manželku opečovává, nosí jí jídlo a ona ani nevnímá, když se spolu milují. Hastrollovi zůstávají jen vzpomínky na krásné časy, kdy spolu chodili do kina a divadla. Jeho nateklá manželka jen slibuje: zítra už vstanu. Ty kroky, které pak následovaly, směřovaly spíš do pekel…
Nejprve to začíná „vesele“. Tak samozřejmě nejen manželství, ale i knížka Kláry A. Samkové. S určitou dávkou ironie hledá příčiny, proč to v některých domácnostech neklape, a vám nezbývá nic jiného, než vyloudit úsměv na tváři a říci si: „Tohle manželství zachráním.“ Vždyť problémem může klidně být nedostatek vitamínu D, nebo nesnášenlivost na lepek apod. V obém a i dalších případech totiž tělo něco postrádá, reaguje neadekvátně, jeho fyzický problém se projevuje v psychice, a tak není divu, že máme doma člověka propadající depresím, nebo bručouna. Jestliže neznáme příčinu této změny (nevíme o nedostatku vitamínu D :-D), ten druhý se nám pomalu proměňuje před očima, to pak se hůře řeší bouře. Dojde-li však ke změně fyzického zdraví z důvodu zranění nebo vážného diagnostikovaného onemocnění, nad pletichami rozchodu se většinou přeneseme.
Americká drsná škola. Napínavé detektivky, v nichž se mnohé řeší pěstmi a rychle taženými kolty. Šedé závity mozkové se sice také hodí, ale nejsou tolik vidět, jako u školy anglické, kde je vždy na prvním místě důkladné ohledání stop a dokonalá analýza situace. Do americké drsné školy patří americký spisovatel a scenárista Eva Hunter, píšící i pod jménem Ed McBain (rodným jménem Salvatore Lombino) a především jeho 87. revír, v kterém bravurně zločiny v městě Isola řeší Steve Carella s kolegy Bertem Klingem, Meyerem Meyerem a dalšími. Do cesty jim vstupují lepé ženy, nejlépe sekretářky podezřelých lékařů, advokátů, majitelů firem. Občas se objeví nějaká ta prostitutka, co nasměruje pátrání správným směrem a ukáže na podivná individua. Ale hlavně jsou Mc Bainovy příběhy protkány výtečnými glosami, hláškami a bonmoty, které utkví čtenáři v mysli, pobaví, děj popostrčí o řádný kus dál.
Těstoviny patří u dětí k nejoblíbenějším jídlům. V určitém věku je vyžadují vedle dalších zamilovaných teplých jídel, jako třeba palačinky, téměř každý den. Z obchodu známe jejich různé tvary – špagety, makaróny, mušličky, vrtulky, farfalle, rondely a další. Nevěřili byste, jaké se z nich dají vytvořit drobné barevné hračky. A jejich výroba děti určitě nadchne.
K činnosti budete vyjma těstovin potřebovat barvy (autoři používají barvy na kvaš nebo akrylové barvy), průhledný lak pro závěrečné práce, štětce, fixy, lepící pistole, pinzetu apod. Jednotlivé výrobky jsou označené stupněm obtížnosti:
Severské detektivky jsou poslední dobou velkým hitem. Můžeme spekulovat, proč tomu tak je. Z mého pohledu vítězí dobře volenými tématy, prostředím, přesahem do společenského života všech postav a charaktery detektivů. Všichni totiž jsou svým způsobem „nedokonalí“. Nehrají si na superhrdiny, mají vlastní problémy, které řeší spolu s případy, jsou svým způsobem obyčejní, jedni z nás. Jen se mi zdají být přesmíru smutní, zamlklí až nekomunikativní. Bručouni.
Norský spisovatel Jo Nesbø vytvořil také jednoho z těchto osobitých detektivů. Jeho Harry Hole je svérázný muž středního věku, kterému vše tak nějak vychází. Trochu ho bolí duše, protože zavinil díky svému velmi silnému vztahu k alkoholu smrt kolegy, přesto mu to u policie prošlo celkem snadno – nikdo nemíří do vlastních řad. Na duši však vrásky zůstaly. Složité to má i se ženami. Harry Hole je dobrý detektiv, jen mu některé věci naskakují později, než by sám chtěl. Mnohdy se nechá nést vírem událostí, veze se, než se mu otevřou oči a naskočí spojitosti. Alespoň tak působí v prvním příběhu, který o něm autor napsal.
amy sobě si mnohdy nevědomky diktují, že musí vše zvládnout bez cizí pomoci. Nakonec se hroutí, volají o pomoc, ale jejich křik není pokaždé tak dobře slyšet. Nejednou je to jen vnitřní bolest, se kterou se rvou opět samy, byť touží být automaticky pochopeny svými protějšky.
Na první pohled jejich osudy nenosí takový punc dramatu, ve společnosti působí dojmem vše zvládajících dam, ale jsou stejně jako řada ostatních žen zapředeny do mnohdy únavného běžného životního koloběhu. A právě ta „všednost“ je nám tolik blízká a srozumitelná. I my se místy propadáme do stereotypů, z nichž chceme utéct, chceme zaujmout v rodině a ve společnosti nepřehlíženou pozici, chceme být lepšími, až bláhově dokonalými.
Dům se podobal všem ostatní v ulici: trochu shrbený po dvou stoletích bydlení, vichřic a válek. Nad živým plotem se mezi dvěma komíny vinula křivá páteř z tašek. Okna byla více méně přiopile zasazena do fasády a u zárubně visel pár dřeváků osázený petúniemi. Ve většině pokojů sídlilo temné předpeklí, chladivé v létě, studivé v zimě. Jinde cihly nasákly pachem obědů celých generací, jako třeba kuchyni, kde mastnota kapala ze stropu. Sklep uchovával, půda zapomínala. Koncem srpna z podlahy lezla zima. Večer už byl venku cítit mráz. Než přišly deště, táhlys mraky někdy tak nízko nad taškami, až se zdálo, že je hřeben střechy rozčísne. Světlo prořídlo. Tráva v sadu se třpytila ještě dlouho po poledni.
Mnohý z nás při slově reklama zrudne, je naštván, odchází od rádia či vypíná zvuk u televize. Reklamy na nás útočí ze všech stran – některé jsou povedené, jiné méně. Na malou procházku i do světa nejen reklamních sloganů nás pozval Gabriel Gösel v pořadu Dvojky Českého rozhlasu, který nese název Fonogram. Z tohoto pořadu pak vzniklo CD Pojď jen blíž, uvidíš… Autor Fonogramu vybral pětadvacet humorných písniček a zvukových reklam z dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Zároveň obohatil CD rozsáhlým průvodním slovem, ve kterém představil všechny protagonisty nahrávek.
Do ruky se mi dostala drobná útlá knížka s ne příliš atraktivním názvem Prostě láska, ale za to s působivou reklamou, že o příběh autorky s českými kořeny projevil zájem Hollywood. Po přečtení si však nejsem jistá, zdali tím Hollywoodem jsou myšlena filmová studia; nejedná-li se o nějaký jiný Hollywood.
Hlavní hrdinka Laura žije v nešťastném manželství, které samo už nezačalo dobře. Oznámení, že je těhotná a hodlá si dítě ponechat, ukázalo mužovu pravou stránku. O dceru nikdy nejevil zájem, manželku vyměnil za milenky, domů se vracel jen osprchovat a pro čisté oblečení.