Kokain. Šampaňské mezi drogami. Ukázka z Best(ie) of Česko.

Když vláda dekriminalizovala držení gramu kokainu, bylo načase: oblíbená droga inteligence, bohémy i politiků se u nás dostala na čtvrté místo v oblibě, hned za národní stříbro pervitin. Přesto málokterou drogu zahaluje tolik nesmyslných mýtů. „Na kokainu je nejnebezpečnější, že je moc dobrý,“ říká adiktolog Tomáš Zábranský.

Petr Holec, Best(ie) of Česko. To nejlepší o nás. Nakladatelství X.Y.Z. ve společnosti Albatrosmedia, a. s. 2012.

Alkaloid z jihoamerického keře zvaného koka pravá, jenž se těší mytické pověsti mezi Inky, přírodními požitkáři. Bájnou rostlinu obveselují zarmoucené, dávající sílu unaveným a sytící hladové, což není definice policistů z protidrogového, kdysi nepřinesl africký dealer z pražského Václaváku, ale první z nich, syn boha Slunce Manco Kapak.

Kokain byl poprvé izolován v roce 1859 v Evropě. Nehledejte za tím latinskoamerické kartely ani balkánskou mafii, které za sebou coby ilegální, a proto i drahá droga v Evropě táhne dnes; jako lokální anestetikum jej používal už Sigmund Freud, slavný moravský rodák se slabostí pro sex a sny. Později se bílým práškem léčili morfinisté, jistě originální metoda; jako byste závislého na rumu léčili pivem.

Má generace čerstvých čtyřicátníků přišla s kokainem, tzv. šampaňským mezi drogrami, do styku až po roce 1989. Patřil sice mezi oblíbené drogy za první republiky, jak by dosvědčili i herci z barrandovských filmových limonád, jako spousta jiných požitků měl ale smůlu po únoru 1948; pro komunisty drogy symbolizovaly prohnilost západní, kapitalistické společnosti, navíc jako správní demokraté zavřeli hranice. Adidasky, levisky i kokain zůstaly za hranicí.

Bylo to někdy v roce 1993 na náměstí Republiky, v jednom z prvních štaflů pražských dealerů. Tuzexy sice už zavřely a veksláci privatizovali průmysl, městští mladí lidé ale byli stále hladoví po muzice, literatuře, filmech a samozřejmě – drogách. Městem začínala vonět marihuana, s taneční hudbou přicházela extáze. Kokain měl ale auru něčeho extra: luxusního i nebezpečného, oslavovaného i proklínaného. Něco jako když jste ve škole otevřeli pod lavicí během občanské nauky katalog Neckermann na stránce s dámským prádlem.

Anglický bluesman Eric Clapton složil o kokainu slavnou stejnojmennou skladbu s jednoslovným refrénem: kokain; Eltonu Johnovi připomínaly kokain zasněžené Alpy, tolik jej málem mezi martini s vodkou vyšňupal; americký spisovatel Jay McInerney popsal kokainový vzlet i pád v senzační novele Zářivá světla velkoměsta, pro jistotu psané v druhé osobě; kokain milovala Laura Palmerová, zavražděná krasavice ze seriálu Davida Lynche Městečko Twin Peaks. A kdo by odolal Umě Thurmanové, když si jde v Pulp Fiction na WC „napudrovat nos“?

Kokain zpopulárněl v sedmdesátých letech a následně ovládl celá osmdesátá, dekádu označovanou jako nonstop deset let cynické dekadence a excesů, což není daleko od pravdy: jen někdo řádně sjetý nás mohl navléct do plesnivých mrkváčů, černých mokasín a bílých ponožek. Snad to vysvětluje fakt, že právě kokain je oblíbenou drogou snobského světa módy.

První kokain, který se dal na náměstí Republiky koupit, nebyl úplně špatný – aspoň z pohledu nezkušených amatérů. Dealeři se teprve uváděli na trh a nemohli za dva tisíce rovnou prodávat křídu jako dnes Afričané v pražském baru Chapeau Rouge. Přinejmenším první dávky musely připomínat drogu – a taky připomínaly: po přiměřeně nařezané droze vám ztuhl nosi i patro, tělo i hlava chtěly letět jako raketa. Zhruba na půl hodiny. Poté jste museli doplnit palivo.

Nebudu příliš lyrický, stále jde o ilegální substanci. Navíc žijí lepší básníci, viz David Rath. Po loňském volebním sjezdu KDU-ČSL (tj. 2009 – pozn. Superrodina.cz), kde opět zvítězil Cyril Svoboda, bych účinek kokainu přirovnal k jeho bezprostřední psychosomatické reakci na vítězství: intenzívně planoucí oči, chvějící se tělo s méně koordinovanými pohyby, logicky deficitní mluva. Jako byste sami nevěřili, že jste fakt takový machři.

(…)

Ukázka ze stran 178-181. Šampaňské mezi drogami, Reflex 06/2010-11.02.2010.

Petr Holec (1969) publikoval v Lidových novinách a v časopisech Koktejl, Xantypa, Playboy a Esquire. Od roku 2001 působí jako reportér týdeníku Reflex.