Share

Jmenuji se Martina Boučková. Web jsem založila v roce 2011 a od té doby proběhla řada změn. Současná podoba bude nabízet znovu o něco více. Tato stránka vás může přesměrovat na klasický přehled příspěvků, jaké máte rádi, zejména recenze knih, recepty, články o zdraví a další, ale také na vlastní blog související nejen s mou literární činností, ale i příběhy a setkání se zajímavými lidmi.

Když stojíme před příliš velkou záhadou,
neodvážíme se neuposlechnout.



Antoine de Saint Exupéry, Malý princ

Milý čtenáři, milá čtenářko,

Martina Boučková

Lidé mají různé závislosti (skromně taky někdy řečeno koníčky) A kdo říká, že žádnou nemá, no, to je pak otázka, není jeho život tak nějak prázdnější? Bez hnací energie a bez vášně? Nebo že by se již dopracoval k vyššímu osvícenému chápání, které nic tak prostého lidského nemá zapotřebí? No, asi nic pro mě.

Některé závislosti prý ale ani nejsou nijak špatné, dokonce jsou chápány jako zdraví prospěšné a veřejně podporované. Jakým měřítkem to lze hodnotit, těžko říct. Objektivní totiž nejspíš bude skutečně těžké nastavit. Co člověk, společnost, kultura, to jiný názor. Ale vždy to nějak vnitřně cítíme, jinak by se takový závislák se svou libůstkou nadšeně nechlubil, nebyl by plný optimismu, nesršel by nakažlivou energií… , doslova by kolem sebe nezářil, jen aby mohl všechno sdílet a šířit dál.

U takových závislostí obvykle neříkáme: měl by si s tím přestat, zamysli se nad sebou, jak ten svůj život vedeš, nepotřebuješ vyhledat odbornou pomoc? Jsou to třeba ty, když člověk chce lézt po skalách, běhat maraton, cestovat po světě, přečíst tuny knih, podílet se na specifických matematických a fyzikálních výpočtech, být součástí něčeho velkého, co třeba zbytek světa nevidí, protože vnímání důležitosti je často velmi subjektivní.

Řadu věcí obvykle považujeme za důležité a škatulkujeme je pak do povinností, a tím se často ono „důležité“ stává synonymem pro otravné, nudné, nutné…

Než ale nad něčím mávneme rukou a odsoudíme to, podívejme se kolem očima těch druhých. Zkusme to. A pokud to nevzdáme, hned nám to dodá další rozměr života. Není potřeba propadnout stejné vášni, stačí jen získat ten pocit a pochopit ji, protože už ta otevřenost a porozumění, to, že nám to fakt dojde nejen oním „aha…“, ale „AHA!“, je naprosto brilantní.

Důležité totiž může být fakt DŮLEŽITÉ a hlavně proto, abychom byli šťastnější, abychom lépe prožili svůj život a aby to všechno kolem dávalo smysl, pro který stojí za to žít.

Když třeba fotograf hodiny leží v trávě s nastaveným objektivem a čeká. Čeká, až se drobná stébla pohnou, a obecně plaché zvíře se konečně přiblíží a vznikne tak něco neopakovatelného: nádherný snímek – vzpomínka, která sebou nese víc než tu jednu vteřinu stisknutí spouště. A fotograf ví, že tohle bylo to velké, to skutečně DŮLEŽITÉ.

Když žena milým hlasem motivuje svou ratolest k prvním krůčkům a pořád dokola opakuje stejná něžná slova se silným očekáváním ve tváři a ono pak nakonec vstane. Chytne se stolu. Nejde to rychle. Znovu padá a znovu se zapírá těmi drobnými prsty. Přitahuje se. Napíná kolena. Udělá krok. Může se pustit. A pustit se do dalšího kroku. Druhý. Třetí. Nepadá. Má radost. Tleská. A matka ví, jak je tohle opravdu DŮLEŽITÉ.

A já se dívám kolem sebe. Jsem toho součástí. A proto mě baví sledovat spíš ty nepatrné věci, které dělají život cennější a krásnější, než velké medializované záležitosti, jež často jako těžký povlak překryjí mnoho úžasných drobností. Jako těžká tlapa obra, který si tak nemohl všimnout, že pod jeho chodidly mohlo být něco naprosto jedinečného. A DŮLEŽITÉHO.

Mou závislostí je psaní a obdivování malých krás, které dělají svět lepší.

Psaní je moje vášeň

Knížky jsem zbožňovala, hned jak jsem je mohla poznat. Různé příběhy jsem psala už od konce první třídy. Moje první knížka byla v modrém sešitě o chlapci a jeho ztraceném míči. Bylo mi sedm. Většinou jsem psala jen pro své vrstevníky. V nakladatelství jsem publikovala první knížky pro děti. Tajemství dědečkova deníku se odehrává v lokalitě Přelouč – Semín – Slavíkovy ostrovy. Pracovní název byl Dobrodruhovy příběhy ze Slavíkových ostrovů. Nachází se zde krásná krajina, kterou by bylo jistě škoda zničit splavněním Labe. Druhá se jmenuje Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka. Půvabná humorná knížka o přátelství, světu kolem nás, o rodině a o inspiraci, kterou přináší dědeček.

Vystudovala jsem Fakultu humanitních studií v Praze. Pracovala jsem externě pro různá média, jako Psychologie Dnes, Mamedite. cz, agenturu Mám talent a další. Vedu web superrodina.cz. Na hlavní úvazek pracuji v odlišném oboru jako project coordinator v jedné nadnárodní společnost.

Vybrané publikace

Tajemství dědečkova deníku, Host, 2014

Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, Fragment, 2019

Povídka „Krvavá mince tradiční medicíny“ v antologii Nejlepší detektivní povídky roku 2019, Pražská vydavatelská společnost, 2020

Povídky „Jen tak být“ a „Vánoční překvapení“ v Adventním kalendáři povídek na dlouhé zimní večery, Brk, 2020

Povídka „Šťastné a veselé“ v Adventním kalendáři povídek na dlouhé zimní večery, Brk, 2021

Povídka „Podezřelých víc než dost“ v antologii Nejlepší detektivní povídky roku 2020, Pražská vydavatelská společnost, 2021

Literární úspěchy

2020

První místo v literární soutěži Pište dějiny za povídku „Setkání u pozdní večeře

Povídky „Jen tak být“ a „Vánoční překvapení“ v literární soutěži o První Brk

3. místo v literární soutěži Česká lupa s povídkou „Stroncova poslední whiskey

2021

2. místo v literární soutěži Havran s povídkou „Podezřelých víc než dost

Povídka „Šťastné a veselé“ s nakladatelství Brk v literární soutěži o První Brk

3. místo v literární soutěži Poviedka Istroconu s „Záhadná žena a měsíční kámen

Téma dne

Kolik slov, nápadů a vzpomínek může probudit jediný obrázek?

Motýl a stáří, obrázek pixabay

Vzdušný lehký motýl, symbol transformace, lidské duše a její nesmrtelnosti. A dotek lidské ruky, starých vrásčitých prstů patřící k tělu a mysli, která toho tolik pamatuje. Prožila a zapomíná. Ale co je opravdu stáří? Skutečný život motýlů je příliš krátký, u některých druhů jen pár dní nebo týdnů; snad nejdéle se u nás dožívá žluťásek, který může žít až 11 měsíců. Nikdy nad tím nepřemýšlíme, jen ta křehkost nás nutí k obdivu a touze se dotknout. Soustředíme se na tu krásu a v tu chvíli všechny chmury světa nemají žádný význam.

KONTAKT

admin@superrodina.cz

martina.levinas@gmail.com

Jsem ve znamení blíženců. Mám ráda slunce a přírodu. Léto netrávím u vody, to mě nebaví. Za to se ráda projdu lesem nebo po horách.

Obdivuji život v trávě, jak se to tam hemží a bzučí, všichni si tam žijou ve svém vlastním vesmíru a ten náš, který mi považujeme za tak důležitý, je pro ně absolutně nepodstatný. My lidé jsme občas takovými narcisty, kteří s obdivem hledíme do zrcadla svých civilizačních „úspěchů“, a myslíme si, jak jsme si to tu pěkně na té naší dříve chaotické nezdomestikované planetě zařídili. To je úhel pohledu. Jen aby nám ta naše pýcha nenadělala víc škody než užitku… i těm ostatním, kteří tu na Zemi jsou s námi taky.