Kam utek Stolkolet?
V letošním roce slaví Český rozhlas devadesátiny a každý den nás překvapuje příjemnou vzpomínkou z archivu. Jako kdyby měl dávat dárky nám, posluchačům. Tedy nic proti tomu, ráda je přijímám. Ale k takovým kulatinám se obvykle dávají jubilantům dary. Jedním z nich je knížka z edice Osudy Kam utek Stolkolet, v níž své vzpomínky soustřeďuje básník, překladatel ruské a ukrajinské poezie a dlouholetý rozhlasový redaktor Václav Daněk. Tedy je to vlastně zase jak dárek jubilantovi, tak i čtenářům-posluchačům. Je pravdou, že první bylo vysílání autorových vzpomínek na stanici Český rozhlas 3 – Vltava, z něhož publikace vychází. Pak teprve přišla knížka.
Václav Daněk vzpomíná s nadhledem a pokorou na peripetie vlastního života od útlého dětství prožité v pohraničí, přes dospívání, studia, po dnes, připomíná nám i sobě cesty do zahraničí, vypráví o svých prvních básnických pokusech, o překladech ruské poezie, popisuje svou cestu do Československého rozhlasu, kde se stal redaktorem „hvězdného“ pražského studia, nezapomíná na své kolegy – mimo jiné Josefa Bezdíčka, Přemysla Pražského, Miloslava Jareše, Jiřího Horčičku i mnohé další. Potkal se s řadou spisovatelů (Miroslav Florian, Josef Hiršal, Jiřina Hauková, Emanuel Frynta…), s nimiž rozprávěl v rozhlasových pořadech i mimo ně. Věnuje se i roku 1968, který ho jako rusistu velmi zasáhl, o zákazu publikování, o absurdnosti tehdejší doby…
Sám jsem si nikdy nemyslel, že bych měl psát paměti. Vyprávěl jsem jen při různých příležitostech historky ze života, dneska už tak předlouhého. „To musíš napsat,“ říkávali kamarádi po některých šokujících vyprávěních. Jenomže, vážení, nic takového k pobavení nechystám.
Prostě jsem kývl po smrti své milované životní partnerky Ludmily Duškové, že ty paměti přece jen spáchám. Takže teď louskám lískové oříšky, neboť jsem se dočetl, že zpevňují a posilují paměť.
Můj diář se počal v pražské porodnici u svatého Apolináře. V tom kostele jsem byl i pokřtěn v půli července roku 1929. Ale pražákem jsem se stal až po dvaceti letech, po maturitě. Po křtu si mě máma odvezla do německých Kralup u Chomutova, kam mé učitelské rodiče odnesla z jižních Čech, z Třeboňska, z Bošilce a z Horusic Masarykova výzva k zakládání českých menšinových škol v pohraničních oblastech. (strana 5)
Když jsem zvažovala, kterým úryvkem knihu představit blíže, dlouho jsem přebírala, až mi nakonec naskočilo, že hned úvodní slova budou ta nejpříhodnější. Přesně vystihují tón a barvu vyprávění, stránek plných vzpomínek, přátelských setkání, kulturního rozhledu a ohlédnutí se za dobou minulou. Knížka, která hladí, občas píchne a hlavně obohacuje. Václav daněk nám ve svých vzpomínkách zalidnil minulé doby od druhé světové války po dnešek, ukázal, že velké dějiny se valí a dávná přátelství přetrvávají, že nic se nejí horké a že život je třeba brát s nadhledem a určitou noblesou. Jinak je člověk směšný okolí a vlastně i sám sobě, ačkoliv to nevnímá.
Příjemné povídání s básníkem a někdejším rozhlasovým redaktorem doplňují fotografie z jeho archivu, které potvrzují vše, o čem se v knize píše.
Václav Daněk: Kam utek Stolkolet
Edice Osudy
Radioservis, 2013
zdroj: www.radiioservis-as.cz
Jana Semelková
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
