Odnes můj žal: Osudy lidí poznamenaných válkou na Ukrajině

Katěrina Gordějevová, ruská nezávislá novinářka ve své nové knize Odnes můj žal představuje osudy lidí, kteří byli zasažení ruskou invazí. Začala na ni pracovat hned po 24. únoru 2022 a poslední zprávy končí zhruba rok po té.

Věděla jsem, když jsem knihu otvírala, že to nebude snadné čtení co do obsahu, i když je psané čtivou stylistikou, text dobře plyne už jen proto, že jsou to přímé zpovědi lidí, jimž „ruská speciální operace“ zcela změnila životy. O co víc je to působivější, když vyprávění přicházejí jak od Ukrajinců, tak od Rusů. A ani zde vždy nepanuje přímá linka, kdo koho chápe za nepřítele a viní za své současné ztráty.

Přes všechny výčitky jsou nakonec stejně všichni vytrženi ze svých dřívějších životů, přišli o své blízké, viděli smrt na vlastní oči, procházeli ulicemi, kde ležela mrtvá těla, některá i bez hlavy, nebo museli vycestovat pryč, třeba i do cizí země, aby mohli zůstat v bezpečí.

Z každé reportáže jsem měla stísněný pocit

Bylo mi líto všech lidí, ať stáli na jakékoliv straně. Bezpochyby všem by určitě bylo lépe s jejich rodinami, s blízkými a sousedy, v jejich vlastních domovech, které si sami vybudovali. Tam, kde normálně žili, dívali se, jak jim děti rostou, chodili by do práce a třeba se hněvali na běžné věci, jak to tak bývá. Vždycky se najde něco, na co si lidé stěžují. Ale teď zbyl spíš smutek, vztek, bolest, zlomení, mlčení, šílenství…

Někdy to ani nešlo jinak, a tak mi během času s knížkou vytryskly slzy. Když jsem si třeba četla o Světlaně Alexandrovně. Staré ženě, která podobné peklo prožívala už podruhé. Nejprve jako malá holka a nyní jako stařenka. Oči mi pálily slzami nejvíc proto, že jsem pochopila, jak ta hrůza z dětství stále zůstávala v jejím podvědomí. Nikdy nikam nezmizela. Znovu se probudila a vymazala jí z mysli všechny následné roky:

„183. den války se čtyřiaosmdesátiletá Světlana Alexandrovna Petrenková, původem z ukrajnského Bachmutu (Arťomovska), zbláznila.

Lze to říct i tak, že se Světlala Alexandrovna propadla do dětství: začala si myslet, že venku není rok 2022 a že není v ukrajinském městě Záporoží, kam se evakuovala spolu se svou šestašedesátiletou dcerou Ljudmilou, když se v důsledku války rozpoutané Ruskem stalo z Bachmutu (Arťomovska) spáleniště.

Ve své mysli se Světlana Alexandrovna přenesla do roku 1942, kdy tato místa okupovali němečtí fašisti. Slova, která teď Světlana Alexandrovna opakovala ze všeho nejčastěji, zněla:

„Maminko, máme ještě med? Nezabijou nás, maminko?“

O rozum začala Světlana Alexandrovna přicházet v přecpaném autobusu vezoucím ženy, staré lidi a děti z Bachmutu (Arťomovska) do Záporoží. Světlala Alexandrovna seděla u okna a její dcera, která ji obložila cizími taškami a ranci, stála vedle v uličce.

V jedné zatáčce Světlana Alexandrovna pronikavě zakřičela: „Maminko, já se bojím, mami!“ Ljuda přitiskla její hlavu ke svému břichu a zacpala jí pusu. Potom se za to Ljuda styděla. Ale tenkrát se hrozně bála, že Světlana Alexandrovna bude dál křičet a že je to z toho autobusu vysadí.

Ale nevysadili je.

Světlana Alexandrovna bez přestání ronila slzy na břicho své dcera a volala mámu.

„Maminko, maminečko, copak táta už nikdy nepřijde? A dědu zabili nadobro? Mami, a co budeme dělat, když nám dojde med?“ opakovala neustále a vzlykala.“

Z těch výjimečných knih, které si doma hýčkáme a dělá nám vážný problém je půjčit dál, jakou mají pro nás hodnotu, se tato nominovala na pozici, že ji naopak MUSÍM půjčit. MUSÍ SI JI PŘEČÍST CO NEJVÍCE LIDÍ. Je opravdovým svědectvím i varováním pro nás samotné.

Válka z televizních obrazovek vypadá po čase jako jedna z jakýchsi vlekoucích se vojensko-politických záležitostí, která v některých lidech vyvolává zvláštní stav přesycení: Jako by se původní stav zasekl v opakujících se, stagnujících zprávách bez evidentního zdárného výsledku, podle čehož se pak i negativně vyjadřují na sociálních sítích. Nechci nikomu sahat do svědomí. Já za sebe jsem opravdu vděčná, že jsou boje stále ještě geograficky daleko. Ačkoliv z jiného úhlu pohledu přesto tolik blízko. Dotýkají se nás, v jistých ohledech velmi. A kéž by opravdu nikdy válka nepřerostla do takové míry, aby byly ohroženy životy mých blízkých.

V jednadvacátém století jsme – a to nejen já, ale mnoho dalších – tak nějak doufali, že v našich zeměpisných měřítkách se už žádný válečný konflikt konat nebude. Jsme přece už na nějaké „civilizované“ úrovni (!), máme různá mezinárodní společenství, která měla sloužit ve své podstatně jako prevence před potenciálně vyhrocenými situacemi. Eh… Troufale jsme si mnozí mysleli, že válečné vraždění zasahuje jen místa nám skutečně na hony vzdálená, a to i kulturně; a mělo to být snad omluvou (výmluvou), že se nás nic takového už netýká?

Každý dobrý život je drahý. Když si jen představím, že by můj muž musel do války, že by mi nášlapná mina zabila jedno z dětí, že by… Ne, já o tom nechci ani přemýšlet.

„A chlápek v uniformě se mě ptá: Co jsi viděl? A já mu na to říkám: O dost víc, než bych chtěl. Jak vaši zabíjeli i jak umírali. Viděl jsem smrt jako teď tebe, z očí do očí. Viděl jsem, jak dospělí chlapi jdou po ulici a nahlas brečí, řvou jako děcka: Jednomu zabili ženu a nedovolili mu ji pohřbít, lidi mu to nedovolili, jeho vlastní sousedi. Protože tadyhle má někdo zahrádku, tamhle je zase něčí dvorek. A všichni pořád doufali, že tam ještě budou moct žít.

Měla jsem místy problém knížku dočíst. Bolelo mě u srdce

Chtěla bych vlastně tímto poděkovat Katěrině Gordějovové (a pochopitelně i nakladatelství Maraton a překladateli Václavu Štefkovi), že nám mohli tyto příběhy zprostředkovat. S lidskými zkušenostmi se válka odpolitizovává, stává se reálnější, hmatatelnější a o to důrazněji bolestivá. Musíme pak o ní víc přemýšlet, o jejich obětech, o nás jako o lidech a klást si otázky, proč vůbec kdy při sporu musíme dospět k takovému krajnímu řešení. Kdy vůbec může být válka ospravedlnitelná? Z mého zorného pohledu ženy-matky nejspíš nikdy.

S Katěrinou Gordějevovou proběhl rozhovor na ČT art

Celý si ho můžete přečíst zde. V něm mimo jiné Katěrina uvádí: „Říkala jsem si, že mám jako novinářka a reportérka dobrou pozici, protože jsem měla otevřený vstup jak do Evropy, tak do Ruska. Slyšela jsem na obou stranách řadu příběhů, pořád se mi vracely, nedávaly mi spát. Rozhodla jsem se, že je sepíšu, ať to stojí, co to stojí. Hodně mi pomohlo i to, že jsem se narodila na jihu Ruska, nedaleko ukrajinských hranic, v Rostově na Donu. Tam se nacházejí tábory pro ukrajinské uprchlíky, ale jsou to místa, kam se principiálně žádní nezávislí novináři nepouštějí. (…) A taky jsem si říkala, že chci zveřejnit i hlasy těch, s nimiž nesouhlasím. Prostě se mi v hlavě začal skládat obraz války z pohledu obou stran – ruské i ukrajinské. A bylo to otřesné, nešlo to ničím vypudit, nešlo se toho zbavit.“

O autorce

Katěrina Gordějevová (1977), jedna z nejznámějších ruských nezávislých novinářek, pracovala do roku 2012 jako válečná reportérka pro federální televizní kanál NTV, kde podávala svědectví o bojích v Čečensku, Afghánistánu a Iráku. Z televize odešla kvůli nesouhlasu s programovým zaměřením a později, v roce 2014, po ruské anexi Krymu opustila Rusko. V roce 2020 založila na YouTube vlastní kanál, který má dnes více než 1,5 milionu odběratelů. Při natáčení dokumentu „Lidé ve válce“ navštívila desítky uprchlických center a táborů v Evropě i v Rusku. Její tříhodinový film zhlédlo více než 2,5 milionu lidí. V srpnu 2022 byla Gordějevové udělena Mezinárodní novinářská cena Anny Politkovské. Ruská vláda ji v září 2022 označila za „zahraničního agenta“. Kniha „Odnes můj žal“ byla přeložena nebo se překládá do dvanácti jazyků. Ruský originál vydán nebyl a pravděpodobně v autorčině vlasti v dohledné době ani nevyjde.

MB