Román Kůže autorky Jevgeniji Někrasovové

Anotace

Afroamerická otrokyně Hope, kterou od matky odloučili v pěti letech, se vlivem různých událostí dostane do Ruska, kde potká Domnu, nevolnici, již pán prohrál v kartách, když jí bylo deset. Vymění si kůže, což představuje další krok v jejich vnitřním osvobození a žití vlastních příběhů.

Jevgenija Někrasovová zkraje příběhu přiznává negativní vztah ke své kůži, bledé, problematické a chlupaté. Kůži, která člověka předurčuje, vytváří o něm mínění dřív, než se stačí jakkoliv projevit.

.

Příběh jako surrealistický obraz

Stylistika je strohá, úsečná, bez poetiky, emocí, dialogů v hlavním vyprávění, které je přerušováno (snovým) rozhovorem vypravěčky s Lebkou. Jí autorka svěřuje zážitky a ptá se na příběhy obou hlavních hrdinek, Hope a Domny. Jakkoliv je deklarována inteligence a jazyková vybavenost otrokyně a nevolnice, text používáním opisů a krátkých, jednoduchých vět evokuje představu o primitivním vyjadřování domorodců při setkání s Evropanem tak, jak je známe třeba z Robinsona Crusoe. V příběhu totiž nikdy není napsáno kočár, ale krabice na kolech, místo stáje dům pro koně apod.

Jen málokterá postava má jméno, obvykle jsou označeny společenskou rolí či činností (Obilný kapitalista, Dcera obilného kapitalisty, Cukrový kapitalista, Princezna, Manžel, Bohatý pracující, Syn bohatého pracujícího, Mluvící anglicky, Kladoucí otázky atd.), což opět vyvolává dojem šedé nepodstatné masy, z níž autorka vyzvedne jen nemnohé.

.

Jednoduše a bez příkras podané silné životní osudy obou žen jsou obohaceny ve chvílích krizí o folklor, mytologii či náboženské představy, žité jako skutečnost. Hope je například přesvědčená, že sůl jí bere schopnost létat, což je celkem pozoruhodná narážka na existující představu rozšířenou mezi afroamerickým obyvatelstvem. Další je pak boo hag. Domna pro změnu pokonverzuje s panenkou (jako Vasilisa u baby Jagy) nebo získá pomoc při domácích pracích od Dlouhoruké (mytologické Mokoš, která jí přidá ruce). Navíc se v Rusku vyskytují mluvící zvířata, především medvědi, zajíci a veverky. Samotná výměna kůže neproběhne při nějakém složitém magickém rituálu, jak bychom možná čekali. Hrdinky si ji jednoduše svléknou a prohodí.

V realistické rovině bychom příběh časově mohli zařadit do 60. let 19. století (Hope a Domna), pro což svědčí nejrůznější historické narážky, a autorčinu přítomnost (Lebka a hlavní vypravěčka) vzhledem k popkulturním a politickým odkazům.

Celý příběh působí jako surrealistický obraz. Vytváří dojem. Zaujme jednotlivými prvky i jako celek, ale nevyvolá emoce jako dojetí, smutek, křivda, radost, naplnění, satisfakce. Utvrdí však čtenáře v přesvědčení, že autorka si příběh pečlivě připravila a rozmyslela si veškeré prvky, které použije, aby stvořila sebevědomé umělecké dílo, během jehož psaní jako by se udržovala ve stavu pozměněného vědomí, o čemž nás informuje v krátkých mezihrách hlavního děje. Tyto pasáže na mě působily spíš rušivě, jakkoliv hodnotu a sílu díla nesnižují. Jejich funkcí může být snaha ztotožnit se s příběhy hrdinek anebo poukázat na stále přetrvávající stav determinace, daný barvou a kvalitou kůže.

.

                                                                                                             .                             

Jindřiška Kracíková