Rána

Debut Oksany Vasjakinové není klasickým románem s lineární dějovou linkou, na jaký jsme běžně zvyklí. Na díle se velmi podepisuje autorčino básnické umění. Často jsem při četbě měla pocit, že spíš se nechávám unášet básní v próze, vyváženou hrou se slovy, které vyvolávají emoce, zapadají nebo jindy křiklavě vystupují k ostrému pochopení absurdní situace. Při čtení už vám ani tak nejde o to, jak se bude příběh primárně dějově odvíjet, ale jak ho autorka bude prožívat, co bude chtít sdělit, a svým vlastním specifickým výběrem slov a okamžiků zprostředkovávat svému čtenáři.

„Bojím se dopsat tuto knihu. Před půl rokem jsem otevřela notebook a napsala první kapitolu. Myslela jsem, že to bude obyčejná dokumentární próza o tom, jak jsem vezla matčin popel na Sibiř, abych ho tam pohřbila. Pak ve mně cosi zaškobrtlo a vyprávění se začalo větvit.“

Rána je autobiografický příběh, jehož hlavní linkou je cesta letadlem s několika přestupy z Volgogradské oblasti na rodnou Sibiř, kdy Oksana odváží urnu s popelem zemřelé matky. Vypráví nám o jejich posledních dnech, o tom, jak s matkou ulehaly do postele, nohama k hlavě, jak ji milovala, ale jak bolestně cítila, že matka je k ní chladná. Jak se dohadují o oblečení pro den, kdy už se v něm sama v zrcadle nezhlédne. Nalézá předměty, které pro matku byly cenné, ale pro Oksanu nemají hodnotu. Uklízí věci, dotýká se jich, vybavují se jí vzpomínky. Vypráví o matčiných předchozích vztazích a o svém dětství. A ze všeho získáváte jakýsi stísněný pocit. Ano, matka zemřela, ale ta tíseň je hlubší. Vznikla ještě za jejího života.

A ten život proklouzl mezi prsty, dřív než bychom si uvědomili jeho hodnotu. Propil se, prokouřil, proplakal, protrpěl v bolestech. A stejně tak byl místem jakéhosi trpkého čekání: Čekání, až se budou moci vrátit vlakem domů, kdy u sebe měly sotva pár kopějek. Čekání, že se jednou snad něco změní. Čekání na to, že ji matka porozumí, přijme takovou, jaká je. Čekání, že ucítí opravdovou mateřskou lásku.

„Když na tebe vzpomínám, když vzpomínám na tvou tvář, vidím tě natočenou bokem nebo s mírně zakloněnou hlavou. Pamatuju si tvé ucho a tvrdý obdélník tatarské čelisti. Vidím, jak se díváš někam stranou a pohledem se dotýkáš jen krajíčku mé tváře. Vidím tě, jak stojíš zády u dřezu v rohu. Na pozadí mramorových tapet se rychle pohybují tvé růžové ruce, myješ nádobí nebo škrábeš mrkev. Ale nepamatuju si tvůj přímý pohled a nepamatuju si, jak se na mě v řeči obracíš. Stejně jako si nepamatuju, jak se v řeči obracím já na tebe. V řeči, která by nebyla všední: Mami, podej mi lžíci. Ale která by byla rozevřená. Byla by to řeč, která by ti byla otevřená, která by se obracela k tobě. Snad proto, že jsem se bála, že mě zmrazíš svým klouzavým pohledem, když se ti najednou poodhalím? Snad proto, že můžeš proměnit v kámen nejen mou slupku, ale i mé nitro? Vždyť jsi ale v mém nitru byla, protože já jsem tvá dcera.“

Díky úžasné stylistice jsem si v hlavě poskládávala střípky Oksaniných vzpomínek do celistvého filmu v barvách žluté (jako voda z Volhy kvůli písku, v níž se malá Oksana koupala), hnědé (jako dřevo z dřevařské firmy, kde většinu života pracovala její matka) a šedé (jako popel v popelníku z mnoha vykouřených cigaret; a jako matčiny vlasy). Avšak místy se protáhne temně rudá (jako závěsy v sále, kde se s matkou přišlo rozloučit velké množství lidí, kteří ji dříve znali. Drželi její fotografie a rudé růže. A Oksana to sledovala se zvláštní trpkostí: Kolik lidí ji mělo rádo! A proč ona se cítila v té sounáležitosti tak vytržená).

Zprvu jsem si představovala, že bych tento příspěvek koncipovala pomocí vět, které mě svou výpovědí nebo obecně kompozicí nějakým způsobem upoutaly. Alespoň některé zajímavé momenty nabízím k nahlédnutí:

Jablko

„V dětství mi říkávali, že když se pohřbívá člověk a prší při tom, je to dobře. Jednak je déšť na cestu dobré znamení a taky to znamená, že příroda pláče. Příroda projevuje účast a soucit. Když jsme pohřbívali otce, mrholilo. Ale v únoru neprší, místo deště jen pěkné světlo. A v tom světle je všechno hodně ruměné a dokonalé, jako jablko.”

Dokonalé… jako jablko. Pokud máte rádi knížky, kde si autor hraje se slovy, asi nejspíš stejně jako já cítíte tu sílu a symboliku. Jablko – ovoce z ráje, je kulaté – dokonalé, je ruměné, rudé jako krev, je křehké, seschne, scvrkne se, ale až později. Teď je kulaté a dokonalé…

Paradox

„Máma čekala na plynaře dva týdny, měsíc před smrtí si koupila nový plynový sporák, ale polévku vařila na tom starém, protože plynař ne a ne přijít. Máma mě poprosila, abych ještě jednou zavolala na správu, ale tam mi  řekli, že plynař bude moct přijít až za týden. Za týden mámu odvezli do hospice. Za dalších pět dní umřela…“

Už měsíc před smrtí ale matka věděla, že je příliš nemocná, že sotva nový sporák užije. Přesto ho koupila. A do konce života se nedočkala, že by ho využila…

Step

„Z okýnka  bylo vidět šedivou step – takovou barvu měly máminy vlasy. Když jsem ji hladila po hlavě, viděla jsem, že půlku jich má šedivou. A vlasy měla kudrnaté. Máma říkala, že první vlasy, které jí vyrostly po chemoterapii, byly úplně kudrnaté jako mají černoši.“

Urna

„V nevelké hale byla prosklená vitrína a v ní na poličkách stálo několik uren, mezi nimiž jsem poznala tu máminu. Byla šedivá, s maličkým černým perličkovým kvítkem na víku. Takový nevkusný kvítek, pomyslela jsem si, jako na levných kalhotkách.“

To srovnání až škrábe na hrudi…

Plevel

„Přišlo jí (matce) zjevné, že já přežiju kdekoliv, jako plevel. Ale její bezmocný muž by se bez její posmrtné péče neobešel. To byla celá moje matka. Vybírala si muže, ne mě. A já jsem fascinovaně sledovala její volbu a hořce, plamenně a zle žárlila. Byla moje, ale nepatřila mi, nepatřil mi ani její tichý záhadný úsměv. Zbýval mi jen chladný pohled, který klouzal po prostoru a díval se skrze mě.“

Rána

Celý příběh je v podstatě jakýmsi hledáním cesty dceři k matce. A je to bolavá cesta. „Rána – je to co je ještě mokré a bolí,“ řekla v rozhovoru pro týdeník Novaja gazeta Oksana Vasjakinová. Původně plánovala název knihy „Máma“, „…až později jsem si všimla, že se to slovo foneticky shoduje se slovem rána“, dodává. V závěru publikace překladatelka Alena Machoninová uvádí, že za ránu svou matku označila již dříve, a to ve sbírce Vítr zuřivosti. „Máme je moje rána“, stálo tam, dále je uvedeno: „Rána to není proto, že nezůstala naživu, ale proto, že vůbec byla.“

Alena Machoninová ve svém doslovu k tomuto doplňuje: „Próza Oksany Vasjakinové tak spíše než o potřebě přijmout předčasnou matčinu smrt vypráví o nutnosti vyrovnat se s tím, jaká matka byla za svého života – jaká byla ve vztahu ke své dceři.“

O rok později autorka navázala románem o umírání matky a její smrti (Rána) pokračováním románem “Step”, o komplikovaném vztahu s otcem, který zemřel na AIDS. Celý cyklus se má uzavřít třetím románem “Růže“, který bude věnovaný tetě z matčiny strany, jež trpěla tuberkulózou.

Na seznamu zakázaných

Rána se v Rusku po svém vydání stala bestsellerem. Nyní však figuruje na seznamu knih určených k likvidací. 5. prosince 2022 vstoupil v Ruské federaci v platnost zákon zakazující „propagandu netradičních sexuálních vztahů“. Hlavní hrdinka se zpronevěřila tím, že její láska podléhá ženám, nikoliv mužům.

Je to kniha, která stojí za přečtení. Je psaná upřímně ze samotného autorčina nitra. Je o životě, který bych nechtěla žít. A věřím, že až ji dočtete, zvednete telefon a zavoláte své mámě. Slova vašeho rozhovoru a blízkosti mají větší význam a sílu, dokud jsme živi. Oksana takové štěstí neměla, aby ucítila v její blízkosti lásku, po které toužila.

Taktéž vřele doporučuji přečíst si Doslov překladatelky Aleny Machoninové.

Více rovněž na:

Rána, Oksana Vajsakinová, nakladatelství Maraton

MB