Letos v říjnu vyvolala skandál zpráva světových a posléze i českých médií o údajném odhalení totožnosti italské spisovatelky Eleny Ferrante. Následně se v literárním i novinářském světě rozhořela polemika, zda měl či neměl italský žurnalista Claudio Gatti právo zveřejnit identitu člověka, který si raději přeje zůstat v anonymitě. Proč tolik povyku? Elena Ferrante je dnes jednou z nejoblíbenějších italských spisovatelek, jejíž čtyřdílná série GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ už vyšla ve 40 zemích světa, včetně Číny a Indie; v Americe se jí prodal jeden milion výtisků. Dlouhá léta neměli autorčini čtenáři (včetně Hillary Clintonové) ponětí, kdo se za pseudonymem Elena Ferrante skrývá. Na iniciativu Gattiho reagoval  svět (překvapive?) znechuceně.

Románovou tetralogii o komplikovaném ženském přátelství v průběhu  60 let na pozadí dějin Itálie u nás vydává PROSTOR.

Román Geniální přítelkyně tajemné autorky Eleny Ferrante, která dosud před médii pečivě střežila nejen své soukromí, ale i svou totožnost a tvář, je první ze stejnojmenné tetralogie – tvořené dále tituly Příběh nového příjmení (vyjde v PROSTORU na jaře 2017), Příběh těch, co utíkají, a těch, co zůstanou, Příběh ztracené holčičky (všechny díly  vyjdou v PROSTORU) –, jejíž pojící linií je složité, bouřlivé, ale stále intenzivní přátelství mezi Elenou a Lilou, které se narodily a vyrostly v chudinské neapolské čtvrti. Vypravěčkou jejich příběhu je Elena, která v úvodu prvního dílu ságy začíná už jako stará žena vzpomínat na dětství a mládí prožité v poválečné bídě a zaostalosti, uprostřed přediva osobních příběhů obyvatel jejich čtvrti. Geniální přítelkyně tak pojímá události přibližně deseti let, během nichž se ze dvou žákyň první třídy stanou dospívající slečny a Itálie se z poválečné morální kocoviny a materiální bídy propracuje k prvním projevům ekonomického zázraku. Elena i Lila v sobě už od útlého dětství živí sen, že se jim podaří překonat hranice čtvrti, a to jak fyzicky, tak i obrazně, jelikož jsou obě vábeny oním neznámým velkým světem, v němž by mohly být slavné, bohaté, nezávislé. Nechtějí žít podobně jako jejich matky či jako spousta dalších žen, jež se plně podřizují vůli a rozhodnutím svých manželů, otců, bratrů a rezignovaně přežívají, předčasně zestárlé vlivem každodenní dřiny a ubohé nicotnosti svých životů. Název románu odkazuje jak k Lile, tak i k Eleně, protože přesně takhle vidí jedna druhou už od prvního setkání: jako tu geniální přítelkyni. Pokračujte ve čtení zde

Jack Vaughan trpí ztrátou paměti. Kniha začíná kdesi, v neznámém bodě, neznámé situaci. Společně s hlavním hrdinou – učitelem, manželem a otcem pátráme po jeho životě. Poznáváme přátelé, nechápeme, proč se chtěl věnovat historii, seznamujeme se s rodinou. Taková zápletka nabízí mnoho momentů, ve kterých John O´Farrell skvěle úročí svůj smysl pro humor. Škodolibý britský spisovatel nechá Vaughna, aby se znovu zamiloval do své manželky. V situaci, kdy se rozvádějí.

Přestože toto rozvržení slibuje dobrý humoristický román, pointy příběhu jeho rámec přesahují. Co nás definuje jako konkrétního člověka? Sumář našich vzpomínek?

Jak píše britský Independent, tento román přináší velké poučení: vždy si musíte zachovat svůj smysl pro humor a z domu nevycházejte bez svých identifikačních údajů.

The Guardian

The Daily Mail 

Gary mě významně objal, zatímco já tam jen stál a snášel tělesný kontakt jako nějaký puberťák, kterého k sobě o Vánocích přivinula jeho teta. Pokračujte ve čtení zde

SONÁTA PRO MIRIAM začíná ve chvíli, kdy Adam, klasicky vzdělaný hudebník na Novém Zélandě, navštíví expozici z druhé světové války. V části galerie věnované vyhla­zení objeví prosbu starší dámy o poskytnutí jakýchkoliv informací o muži jménem Adam Lipsi. To bývalo i jeho jméno. Vzkaz připojený k fotografii je ve své jednoduchosti výmluvný: „Bratra Adama jsem naposledy spatřila v listopadu roku 1939. Slyšela jsem, že s dobrým přítelem uprchl do Litvy. Naposledy se nám ozval asi o rok později. Adam byl nada­ným houslistou a měl před sebou slibnou mezinárodní kari­éru. Nikdy jsem ho nepře­stala hledat.“

Adam se rozhodne vydat za ženou, která by mohla být jeho tetou, a pochopit okolnosti své pohřbené minulosti. Téhož dne se mu však život zastaví, když náhle tragicky zemře jeho dcera Miriam. Následující rok uplyne jako v mlze. Osudovým se stane nález sponky, která v Adamovi vyvolá bolestnou vzpomínku na nesmyslnou anonymní nehodu, při níž Miriam zahynula. Sponka je klíčem ke dveřím, které zamkl. Nález jím otřese a vzbudí v něm potřebu dozvědět se, kdo je, a jak se stal tím, kým je. Vydává se do Polska a do Švédska a součástí jeho pátrání je i cesta zpět v čase k okolnostem jeho narození… Pokračujte ve čtení zde

Život se s rodinou spisovatele Edgara Dutky nemazlil. V roce 1947 byla Dutkova matka zatčena a v následujícím roce odsouzena na šest let do komunistického vězení za převaděčství, odkud uprchla a emigrovala do Austrálie. Se synem, který prožil dětství v dětském domově a u pěstounů, se setkala až po dvaceti letech v roce 1968, a s dcerou dokonce až po čtyřiceti. Matčin útěk z vězení a ze země líčí úvodní a nejrozsáhlejší próza nové knihy Edgara Dutky MATKA VZALA ROHA. Nositel Státní ceny za literaturu v ní volně navazuje na dílo U útulku 5, nominovaného na cenu Magnesia Litera.

Matčino vězení jsem si jako chlapec představoval jako veliký hotel na pusté skále, ale se zamřížovanými okny, aby se z nich trestanci nemohli v noci spouštět po prostěradle. Ale jak jsme o mnoho let později sami viděli, matku zavezli do zapadlého městečka daleko od hranic, do úzké uličky a do nenápadného domu o dvou poschodích s plechovými vraty do dvora. Bývala to okresní šatlava za císaře pána i za tatíčka Masaryka, kam se zavírali místní opilci a všelijací pobudové, kteří se vždy ráno zase objevili venku na ulici, brána se za nimi s bouchnutím zavřela, oni se pořádně protáhli, hlasitě pustili ducha a zase šli radostně dělat neplechu. Ale kvůli matce malý dvorek teď obestavěli pětimetrovou cihlovou zdí, nahoře ji posypali roztlučenými skleněnými střepy, aby nikoho ani nenapadlo chodit za ženskýma přes zeď. Šatlava teď celá patřila ženám, které se ráno před plechovou bránou sice neprotahovaly a nepouštěly radostně plyny jako pobudové před nimi, zato vždy v trojstupu a s písní na rtech měly namířeno do místní tkalcovny a jen v neděli si mohly něco přeprat, aby cestou přes město nedělaly místní šatlavě ostudu. Sotva se za matkou zavřely dveře, zůstala překvapeně stát. V cele, ve které se kdysi válel jeden pobuda, možná dva, teď spalo čtrnáct žen, takže se musely stlouct palandy, aby si všechny mohly v noci lehnout a nemusely spát ve stoje. „Tady teda dlouho nevydržím,“ pronesla matka polohlasem památnou větu, kterou mi později opakovala její pamětnice. Kdyby to zaslechl bachař, tak by ji rovnou odvedl do korekce. Všichni bachaři ve věznici byli muži. Ženy pro tuto práci se teprve hledaly. Nicméně matka tušila, že s šitím karnevalových masek je na čas utrum a že si bude muset zařídit život jinak. Brzy si všechny spoluvězeňkyně proklepla, aby věděla, s kým bude denně stolovat. Byly mezi nimi i retribuční, dokonce dvě říšské Němky, které vypadaly, že zrovna odložily panzerfaust. Jedna z nich měla pod paží vytetovanou krevní skupinu, aby za všech okolností zůstala naživu a mohla se vrátit do zákopů. Jiné chudince se zase třásly ruce, jako by bez přestávky střílela z těžkého kulometu, a ten přitom zcela jistě v životě neviděla. A v jednom kuse plakala. Byla odsouzena za to, že byla sestrou svého bratra. Měla smůlu. Bratr byl všeobecně známý vlastizrádce, pěkná svině. Už ho oběsili. Ale ona se nepřestávala třást ani ve spaní. Nejhorší však jsou udavačky, říkala si matka, na ty si bude muset dávat pozor. Netrvalo dlouho a máti ovládla celu. Dvěma Němkám se to nelíbilo, ale měly smůlu. Neznaly lidové písně do pochodu, jako třeba Co sa to šupóce za tú stodolú? Kdyby zapěly jejich Horst Wessel Lied, místní by je utloukli prázdnými nákupními taškami. A tak to byla matka, která každý den rozhodovala, co se bude cestou do práce a z práce zpívat, a vždycky první zanotovala a ostatní se okamžitě chytly. Kromě dvou Němek, samozřejmě, které v duchu jen litovaly, že nemají svůj panzerfaust, aby se jím trefily matce do zadnice. Později se ukázalo, že nejsou tak nebezpečné, ale nemohly překousnout, že tento šmoranc kolem nich vyhrál jejich válku. Pokračujte ve čtení zde

Osud Jindřichovi staršímu z Minstenberka často rozdával příliš nízké karty. Přesto třetí ze synů krále Jiřího z Poděbrad dokázal zachránit prestiž rodu a nalézt mu nové postavení i budoucnost.  Osvícené a neprávem opomíjené osobnosti českých dějin věnoval historik Martin Šandera dva roky života. Vytvořil čtivý obraz muže, jenž se svými vlastnostmi, stylem života, uvažová­ním i chováním podobal husitskému králi nejvíce. A ve zkouškách, které mu osud přichystal, obstál se ctí.

Podkarpatská Rus je nám blízká nejen díky spisovateli Ivanu Olbrachtovi, který ji zvěčnil ve svých prózách. Uznávaný historik Jan Rychlík společně se svou ženou, etnoložkou Magdalénou Rychlíkovou, ji představují z hlediska politického, sociálního a ekonomického vývoje.

Jindřich starší z Minsterberka, třetí syn krále Jiřího z Poděbrad, zažil vzestup i úpadek českého státu, ztroskotání otcových plánů a nástup nové vládnoucí dynastie. Kniha Martina Šandery přibližuje knížete Jindřicha jako zajímavou a poněkud opomíjenou osobnost českých dějin. Horlivější kališníci Jindřichovi zazlívali opuštění víry předků, otce i děda. Přesto právě Jindřich zdědil nejvíce z povahy krále Jiřího, svými vlastnostmi, stylem života, uvažováním i chováním se mu nejvíce podobal. Nikdy nebyl fanatikem, a i když se nebál tasit meč a vést vojsko do bitvy, dával přednost diplomacii. Byla to vysoká a nebezpečná hra, v níž dominovali Jagellonci, Matyáš Korvín, Habsburkové, římská kurie i kurfiřtské rody a Jindřich měl většinou v ruce jen nízké karty, navzdory tomu se v ní však dokázal uplatnit. I když jeho velké mocenské ambice a plány ochromoval vleklý, úmorný a ponižující zápas s dluhy, dokázal zachránit prestiž rodu a nalézt mu nové postavení i budoucnost. Pokračujte ve čtení zde