Spread the love

e-ferrante-genialni-pritelkyne-obalka-nahledLetos v říjnu vyvolala skandál zpráva světových a posléze i českých médií o údajném odhalení totožnosti italské spisovatelky Eleny Ferrante. Následně se v literárním i novinářském světě rozhořela polemika, zda měl či neměl italský žurnalista Claudio Gatti právo zveřejnit identitu člověka, který si raději přeje zůstat v anonymitě. Proč tolik povyku? Elena Ferrante je dnes jednou z nejoblíbenějších italských spisovatelek, jejíž čtyřdílná série GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ už vyšla ve 40 zemích světa, včetně Číny a Indie; v Americe se jí prodal jeden milion výtisků. Dlouhá léta neměli autorčini čtenáři (včetně Hillary Clintonové) ponětí, kdo se za pseudonymem Elena Ferrante skrývá. Na iniciativu Gattiho reagoval  svět (překvapive?) znechuceně.

Románovou tetralogii o komplikovaném ženském přátelství v průběhu  60 let na pozadí dějin Itálie u nás vydává PROSTOR.

Román Geniální přítelkyně tajemné autorky Eleny Ferrante, která dosud před médii pečivě střežila nejen své soukromí, ale i svou totožnost a tvář, je první ze stejnojmenné tetralogie – tvořené dále tituly Příběh nového příjmení (vyjde v PROSTORU na jaře 2017), Příběh těch, co utíkají, a těch, co zůstanou, Příběh ztracené holčičky (všechny díly  vyjdou v PROSTORU) –, jejíž pojící linií je složité, bouřlivé, ale stále intenzivní přátelství mezi Elenou a Lilou, které se narodily a vyrostly v chudinské neapolské čtvrti. Vypravěčkou jejich příběhu je Elena, která v úvodu prvního dílu ságy začíná už jako stará žena vzpomínat na dětství a mládí prožité v poválečné bídě a zaostalosti, uprostřed přediva osobních příběhů obyvatel jejich čtvrti. Geniální přítelkyně tak pojímá události přibližně deseti let, během nichž se ze dvou žákyň první třídy stanou dospívající slečny a Itálie se z poválečné morální kocoviny a materiální bídy propracuje k prvním projevům ekonomického zázraku. Elena i Lila v sobě už od útlého dětství živí sen, že se jim podaří překonat hranice čtvrti, a to jak fyzicky, tak i obrazně, jelikož jsou obě vábeny oním neznámým velkým světem, v němž by mohly být slavné, bohaté, nezávislé. Nechtějí žít podobně jako jejich matky či jako spousta dalších žen, jež se plně podřizují vůli a rozhodnutím svých manželů, otců, bratrů a rezignovaně přežívají, předčasně zestárlé vlivem každodenní dřiny a ubohé nicotnosti svých životů. Název románu odkazuje jak k Lile, tak i k Eleně, protože přesně takhle vidí jedna druhou už od prvního setkání: jako tu geniální přítelkyni.

Román nabízí i průřez dějinami poválečné Itálie, s jejich změnami, traumaty i výhrami, jeho ústředním tématem je psychologická studie ženského přátelství a také vymezování, posouvání a průnik či stírání tradičních a konvenčních hranic mužského a ženského světa. Elena Ferrante svým románem věnovala čtenářům skutečnou „rozkoš z textu“ a mezinárodní úspěch celého románového cyklu (poslední díl se ocitl mezi kandidáty na letošní Man Booker International Prize) je plně zasloužený. Závěrečný díl se loni mimo jiné ocitl i v pětici finalistů nejprestižnější a nejsledovanější italské literární ceny Premio Strega. Záplava pochvalných recenzí v Itálii, ale také v USA či Velké Británii vyzdvihuje vypravěčské mistrovství, které činí z tajemné Eleny Ferrante jednu z největších žijících spisovatelek. V současné době se na motivy tetralogie, která pokrývá časový oblouk přibližně 60 let života hrdinek a dějin Itálie (nejen Neapole, neboť Elena později odejde studovat do Pisy a delší čas žije na severu země), připravuje 32 dílný televizní seriál (z produkce společností Wildside a Fandango), na jehož scénáři se podílí i autorka knižní předlohy.

Kdo je Elena Ferrante?

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává.

Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011).

Její romány Tíživá láskaDny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společností Fandango a Wildside televizní seriál The Neapolitan Novels.

Alice Ferrante: GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ (anotace)

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize).

Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí.

Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

Ukázka z knihy Eleny Ferrante GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ (str. 16)

Rinova matka se jmenuje Raffaella Cerullová, ale všichni jí vždycky říkali Lina. Já ne, nikdy jsem nepoužila ani jedno, ani druhé. Pro mě je to už přes šedesát let Lila. Kdybych ji jen tak, zničehonic, oslovila Lino nebo Raffaello, pomyslela by si, že s naším přátelstvím je konec.

Už je to dobrých třicet let, co mi říká, že chce beze stopy zmizet, a jenom já dobře vím, jak to myslí. Nikdy neuvažovala o žádném útěku, změně identity, nesnila o novém životě někde jinde. A nikdy ani nepomyslela na sebevraždu, hnusila se jí představa, že by měl Rino něco do činění s jejím tělem a byl nucen se o ně postarat. Vždycky měla v úmyslu něco jiného: chtěla se rozplynout; chtěla rozptýlit každou svou buňku; nesmělo po ní zůstat nic. A protože ji znám dobře, nebo si to alespoň myslím, vsadím se, že našla způsob, jak po sobě na tomhle světě nenechat ani vlásek, vůbec nic.

Uběhlo pár dní. Kontrolovala jsem maily, schránku na dopisy, ale bez jakékoli naděje. Já jí psala velice často, ona mi skoro nikdy neodpověděla: byl to už zvyk. Měla radši telefonáty nebo dlouhé noční klábosení, když jsem přijela do Neapole.

Otevřela jsem své zásuvky, plechové krabice, kde schraňuju všechno možné. Moc toho není. Spoustu věcí jsem vyhodila, zejména ty, které se jí týkaly, a ona to ví. Zjistila jsem, že nemám nic jejího, ani fotku, ani pár řádků, ani dárek na památku. Samotnou mě to překvapilo. Je možné, že mi za celá ta léta nenechala nic svého, nebo ještě hůř, že jsem si nic jejího nechtěla schovat? Možné to je.

Ač nerada, zavolala jsem Rinovi, tentokrát já jemu. Nebral to na pevné lince ani na mobilu. Zavolal mi pak večer, dal si na čas. Mluvil hlasem, kterým se pokouší vzbudit lítost.

„Koukal jsem, žes mi volala. Máš nějaký zprávy?“

„Ne. A ty?“

„Vůbec nic.“

Vykládal mi nesmysly. Že chce jít do televize, do pořadu, který se zabývá pohřešovanými osobami, učinit prohlášení, za všechno se mamince omluvit, poprosit ji, aby se vrátila.

Trpělivě jsem ho vyslechla, pak jsem se ho zeptala:

„Díval ses do její skříně?“

„Proč jako?“

Udělat tu nejnormálnější věc ho samozřejmě nenapadlo.

„Jdi se tam podívat.“

Šel a zjistil, že v ní není nic, žádné šaty jeho matky, ani letní, ani zimní, jenom stará ramínka. Poslala jsem ho prohledat byt. Zmizely boty. Zmizelo těch pár knih. Zmizely všechny fotografie. Zmizela domácí videa. Zmizel její počítač i se starými disketami, co se kdysi používaly, všechno, veškerá její zkušenost elektronické čarodějky, která začala zvládat počítače už na konci šedesátých let, v době děrných štítků. Rino byl v šoku. Řekla jsem mu:

„Nemusíš spěchat, ale potom mi zavolej a řekni mi, jestli jsi našel třeba jen špendlík, co jí patří.“

Zavolal mi další den, byl strašně rozrušený.

„Nic tady není.“

„Vůbec nic?“

„Ne. Vystříhala se ze všech fotek, na kterejch jsme byli spolu, i z těch, když

jsem byl malej.“

„Díval ses pořádně?“

„Úplně všude.“

„I ve sklepě?“

„Řekl jsem ti všude. Zmizela dokonce i krabice s dokladama: rodný listy, telefonní smlouvy, útržky složenek a tak. Co to má znamenat? Někdo to všechno ukrad? Co hledaj? Co od mámy a ode mě chtěj?“

Uklidnila jsem ho, řekla jsem mu, ať se nevzrušuje. Hlavně pokud jde o něj, je nepravděpodobné, že by po něm někdo něco chtěl.

„Můžu nějakej čas bydlet u tebe?“

„Ne.“

„Prosím, nemůžu spát.“

„Poraď si sám, Rino, já nevím, jak ti pomoct.“

Zavěsila jsem, a když zavolal znovu, nezvedla jsem to. Sedla jsem si k psacímu stolu.

Lila to jako vždycky přehání, pomyslela jsem si.

Nepřiměřeně rozšiřovala pojetí zanechané stopy. Nechtěla zmizet jen ona sama, teď, v šestašedesáti letech, ale chtěla vymazat i celý život, který měla za sebou.

Cítila jsem strašný vztek.

Uvidíme, kdo bude mít tentokrát navrch, řekla jsem si. Zapnula jsem počítač a začala jsem sepisovat každý detail našeho příběhu, všechno, co mi utkvělo v mysli.

Tisková zpráva

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]