Rozpolcenost nad Veronikou Pekovou.
Mohlo jí být brzy osmnáct roků, ale těch se Veronika již nedožila. Když přecházeli její spolužáci přes křižovatku na červenou, čekala. Jenže zelená nenaskakovala a všude byl klid. Rozhodla se tedy, že vyrazí za nimi. Na devátém kroku už nebyla mezi živými.
Smrt ji nebolela, i když měla zlomený krk, pánev, ruku. Překročila druhý břeh, ale brzy dostala příležitost k návratu. Měla s sebou cestovní kufřík s kartáčkem na zuby, mezizubním kartáčkem, bělící zubní pastou a atlasem České republiky.
„Mrtvola – muž – hejbala rukou. Než přítomným studentům s pětkami z biologie došlo proč, stačil se nám zvednout kýbl a třeba Kamila Štanclová téměř okamžitě odběhla na záchod zvracet. Mrtvý muž hýbal rukou, protože ho skalpovali. A protože to není tak jednoduchý a hladký počin, z jakéhosi nervového důvodu došlo ke zkratu v ruce, a jak pila řezala do lebky, jeho ruka v příslušném tempu plácala do vzduchu nahoru a dolu. (17)
Jistá forma existence byla znovu před ní. Znovu mohla vidět svou sestru a mamku.
Za života Veronika měla zdravotní handicap – na jedno ucho byla hluchá a svou nepozornost nakonec laxně vysvětlovala tím, že vlastně “absolutně nic neslyšela ani na to zdravý” a její druhé jméno by se dalo nazvat: „Neslyším. Nic, nikdy, nikde a nikoho, takže to nemá cenu zkoušet.“
Na scéně se často objevuje kněz Čundrlík; nemluví jako kněz i jeho názory k Bohu jsou jaksi „nekněžské“, ale je knězem a děsí se vlastní smrti.
Jak to bude s Veronikou Pekovou je těžké odhadnout – někdo knihu chválí, jiný ji hned po pár stránkách zatratí. Autorka v talk show Jana Krause o ní řekla, že „je jiná. Tahle je jiná, protože… vůbec nevím proč. Ale je jiná. Je dějová víc.“ A ze vzájemné konverzační výměny bylo naznačeno, že by se mělo spíše jednat o komediálnější žánr.
„Víš, že tlustý lidi jsou ty, co přežili koncentrák? Jako já nebo ty.“ „No, dovol,“ prskla Dominika, protože ji Verča samovolně zahrnula do definice „tlustý lidi“. „Prostě ty a já bysme přežili koncentrák, kdybychom hned nešly do plynu, a všechny ty hubený Kamily a Sandry by hned umřely, protože jejich tělo neukládá tuk, a tak by hned z ašly zimou a energetickým deficitem. Jejich orgány by se začaly samy požírat. Jako při anorexii.“ Verča, Dominika a já jsme koukali na MTV. (175)
Není to tak snadné, na Veroniku Pekovou musíte mít žaludek. Pokud máte pocit, že nemůžete číst tématiku z pitevny, poslouchat slova zemřelého, který vám neustále klade vnucující otázky, na něž si vzápětí sám odpovídá, nebude tahle knížka nejspíš pro vás. Natalie Kocábová v první osobě své hrdinky přistupuje ke čtenáři teenagerovským nespisovným jazykem opepřeným o vulgarismy. Někdy to však působí spíše krečovitě.
Jmenuji se Veronika Peková je absolutně odlišná kniha. Už samo prostředí a role hlavní postavy jsou neobvyklé. Svým způsobem je to jakýsi experiment na poli české literatury, který rozděluje čtenáře přesně na dvě hraničně odlišné skupiny. Jedni román okamžitě zatracují, jako nesnesitelný, nátlakový a vulgární. Jiní v tom vidí změnu, neotřelost a snahu překročit dosud zaběhnuté románové stereotypy.
Jaká je tedy ve skutečnosti nová kniha Natálie Kocábové? Odpověď je pouze jen na vás. Hledáte jistotu nebo jste ochotni vstoupit do neznámých vod?
„Hmm, pivko. Já vlastně nemám ráda pivko. Je hrozně hořký.“ Já mám ráda víno a drogy. Chlast moc nemusim. Ale víno jo. Víno je dobrý a prej zdravý. Jenomže jak jsem kultivovala svoje chuťový receptory, Čundrlík na mě nepřestal zírat. A zíral nově, takovým tim WTF pohledem. Pak mi došlo proč. Vypadala jsem jako krvelačném zombík, co to pivo zaměnil za krev. Aspoň ve svý pošramocený mysli. (137)
KJARA/MB
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
