Půjde to, mami, smazat? Nový román o pozadí sociálních sítí. Co se děje s našimi fotografiemi?

Chvíli je ticho. Na displeji bliká „lili_queen13 píše…“.

Pak naskočí nová zpráva.

Fotka.

Xavier na fotku chvíli jen kouká. Úsměv se mu rozlije po tváři a má pocit vítězství. Tělo, plavky, kapky vody na stehnech, no zkrátka dokonalý úlovek.

Někde uvnitř se to v něm lehce zachvěje a fotku si hned uloží.

„Zlato?“ přeruší ho ženský hlas.

Trhne sebou, uvědomí si, že sedí v autě a už jsou skoro v cíli. Manželka drží volant, slunce se odráží od předního skla.

„Nepomohl bys jim s pitím?“ kývne dozadu, kde jedno z dětí nemůže otevřít láhev s vodou.

„Jo.. jasně, jen dopíšu e-mail,“ zamumlá a ještě rychle ťukne na obrazovku.

@xavier:

🥵

Odesláno. Displej zhasíná.

Zasunul mobil do kapsy a natáhl se stejnou rukou, která před pár vteřinami ťukala do zpráv na Instagramu pro láhev.

„Pořád pracuješ,“ řekne manželka se směsicí pochvaly a smutku v hlase.

„Tak někde se ty peníze vzít musí,“ odpoví.

Stříbrná Octavia s logem „Doprava a servis Jan Ševčík“ se vynoří z aleje a zvolna najíždí na dvůr rodinného domu. Plechy na kapotě jsou rozpálené od slunce i motoru, vzduch se nad nimi vlní. Ještě než otevře dveře auta, v hlavě přepíná z @xaviera, který před pár minutami posílal lichotky mladým holkám, zpátky do Honzy, otce od rodiny, co právě veze děti k babičce na prázdniny. Petra vytáhne klíčky ze zapalování.

„Už se můžeme odpoutat?“ křičí dvě holky ze zadního sedadla, rozesmáté, upocené, s batůžky nacpanými plyšáky a oblečením na celé prázdniny.

„Jasný,“ otočí se k nim máma tónem, který má znít nadšeně, ale v tom horku působí spíš unaveně.

Na zápraží už stojí babička v květovaných šatech. „No pojďte, holky moje!“ mává jim. Vedle ní je její muž, vysoký, trochu sehnutý chlap s pruhovanou utěrkou přehozenou přes rameno, kývne na rodinu a ukáže ke stolu na zahradě.

Petra z kufru vytahuje tašky. „Buchtu jsem přivezla, mami. A tady ještě něco pro tebe,“ podává babičce pečlivě zabalený balíček. „Závěsy z Urban Linen. Však víš, že pro ně Honza vozí věci, tak jsem ti tam vyjednala malou slevu. Myslela jsem, že by se ti hodily do obýváku.“

Babička si látku přitiskne k tváři. „To je nádhera. To je fakt len? Bože, to je krásný. Děkuju, Peti, děkuju, to sis neměla dělat škodu.“

Na zahradě je prostřený stůl, ubrus se ve větru lehce nadouvá. Na tácu čekají brambory, kuře, okurkový salát. Z levandulí u plotu se ozývá bzučení včel.

Tchán si po obědě přisune židli k Honzovi. „Tak co, ty můj zeťáku, jak ti jde podnikání?“

„Jde to,“ odpoví, nůž v ruce, zatímco odkrojí kousek buchty. „Teď je míň práce. Léto je vždycky slabý.“

„Hlavně, že se to drží,“ přikývne starší muž, nalije si pivo a podá jedno i Honzovi.

Slunce pálí, talíře cinkají o příbory a všechno působí jako bezchybně klidná scéna z rodinného alba. Honza sedí u stolu, přikyvuje na poznámky tchána, ale někde pod touhle fasádou má Xavier pořád oči na mobilu ležícím vedle talíře. Prsty ho občas zlehka pootočí, palcem nepatrně odemkne displej. Jen tak, aby se nikdo nevšiml, že i uprostřed nedělní idyly sleduje jiný svět.

Večer pak zůstává doma sám. Honza leží na gauči, jedna noha přes opěradlo, vedle na stolku plechovka s Colou, ne které se sráží kapky. Petra je na srazu s kamarádkami ze střední, děti u babičky. Z kapsy tepláků vytáhne telefon, odemkne ho a okamžitě přepne do režimu, který zná jen on. Žádné pracovní maily, žádné zprávy od známých. Jen složky. Prstem přejíždí po ikonách, každá má jméno, které by pro kohokoliv jiného nedávalo smysl. Pro něj je to ale mapa jeho malého impéria, jeho sbírky. Klikne na jednu z novějších, fotky z minulého týdne. Dívka sedí na posteli, tričko má jen tak přes ramena. Vzpomíná si přesně, co jí napsal, aby se sem dostal. Zajede do starších složek, jako když někdo vytáhne zapomenuté album fotek. Galerie, které má od holek, se kterými už si nepíše. Některé zmizely z Instagramu, jiné si jej zablokovaly. Ale tady pořád jsou. Jeho. Má i složky kluků. Ale ty ho osobně neberou, využívá je pro jiný věci. Buď si z nich skládá falešné profily, nebo je prodává dalším zájemcům.

Oči mu kloužou po obrazech pomalu, ale ne úplně jako někdo, kdo spěchá, ale jako sběratel, co si užívá každý detail trofeje. Zastaví se u jedné nové složky, jen tři fotky, ještě čerstvé. Ta holka se mu líbí, má něco jiného než ostatní. Párkrát přeletí palcem přes displej, pak přepne do chatu.

@nika_sunflower právě napsala otázku, jak si užívá prázdniny.

Xavier se opře do polštáře, koutky úst mu cuknou. Rozjíždí se konverzace.

„A jak se máš?“ odepisuje.

„Nudím se.“

„Tak mi něco ukaž. Víš co…“

@nika_sunflower: Radši ne, ta jedna stačila. Nechci si posílat takový fotky.

@xavier: Jsi moc krásná, myslel jsem, že už spolu vlastně tak trochu chodíme. Příteli to přece můžeš poslat. Nebo se ti už nelíbím?

@nika_sunflower: Ale jo. Jenže je to divný takhle se fotit.

@xavier: Není to divný, to lidi normálně dělaj, když spolu chodí. Nebo ty už mě nemáš ráda?

@nika_sunflower: Mám. Ale prvně bych tě radši potkala.

@xavier: To nejde, říkal jsem, že jsem s rodičema v Americe, vrátíme se až za dva měsíce.

@nika_sunflower: Tak počkáme. Mě to nevadí.

@xavier: Pošli takovou fotku, jak minule. Však víš, tu, ze které jsem byl tak hotovej. Jak ti bylo vidět to znamínko kus pod pupíkem.

@nika_sunflower: Já nevim, radši ne, nezlob se.

@xavier: Tak hele, vím, že bydlíš v Olomouci. Vím, kam chodí tvoji rodiče do práce. Vím, na jakou školu chodíš… A když mi nepošleš další fotku, tak tu jednu, co už mám, pošlu všem. Aby viděli, jaká jsi kurva.

@nika_sunflower: To nedělej. Prosím. Nedělej to. Mělo to být jen pro tebe přece.

Koutky úst se mu sotva znatelně zvednou. Má ji.

@xavier: Máš deset vteřin.

@xavier: 10

@xavier: 9

@xavier: 8

@nika_sunflower: tak počkej.

@xavier: 7

@xavier: 6

a pak… @nika_sunflower pošle fotku, která rozhodně spadá do kategorie trestného činu.

V místnosti je ticho, jen z kuchyně jde slyšet hučení lednice z kuchyně. Obrazovka telefonu mu svítí do tváře. Vidí, jak se ikonka s fotkou načítá, a cítí v sobě napětí, které mu stáhne hrudník. Není to radost, není to ani obyčejné vzrušení. Spíš prudký nával něčeho, co mu projede tělem jako elektrický výboj až do konečků prstů na nohách. Čekání na to, jestli se podvolí, má vlastní rytmus. A pak… je to vítězství. On ji k tomu dotlačil. Ulovil další fotku.

Zhluboka se nadechne, jako by právě doběhl sprint. Cítí, jak se mu srdce rozbíhá jiným tempem, a na okamžik zavře oči. Tenhle moment není o fotce. Je o tom, že udělala přesně to, co chtěl.

Uloží fotku do jedné z pečlivě rozdělených složek. Jen na pár vteřin ji nechá rozkliknutou, pohled na miniaturu stačí. Pak ji zavře a otevře prohlížeč, ale ne ten běžný. Zajede do hlubin, kde se už pohybuje dávno jako doma.

Na stránce, která vypadá jako nedokončený web z devadesátek, blikají seznamy nabídek a kategorií. Nahoře chat, nepřetržitý proud krátkých zpráv, který by pro někoho zvenčí vypadal jako nesrozumitelný šum.

userX92: Teenky někdo?

pavel178: Kolik za sadu kluků 16-17?

nordicwolf: Máte někdo děti influencerů? Hlavně dcery.

rooted69: Hledám brunetky 10–14, kdo má?

shadowfox: Můžu nabídnout 12letou, focená u bazénu, známej profil.

Xavier pomalu projíždí tok zpráv. Každé každému slovu rozumí víc, než by kdy nahlas přiznal. Klikne na jedno vlákno, kde se řeší „teenky“, a do řádku pro odpověď napíše pár slov, jen tolik, aby dal vědět, že má, co se hledá. A pak… proběhne transakce.

Takhle se vydělávaj prachy, pomyslí si. Nepospíchá. Ten okamžik, kdy ví, že na druhé straně někdo čeká, má v sobě zvláštní hořké napětí. Teprve když se rozhodne poslat to, stiskne. A chat okamžitě pohltí jeho zprávu mezi stovky dalších.

Oliver

Jdu do školy. Mám batoh, ale trochu mě tahá. Říkal jsem taťkovi, ať to dotáhne, ale zas to neudělal. Kolik je hodin? Dobrý, stíhám to. Mamka mě hodila před školu, to bylo dobrý. Zas mě musela fotit, asi to pošle taťkovi, aby viděl, že mi to neutáhnul. Stejně nechápu, proč nás furt fotí. Vždyť taťka nás vidí často a babička tolik fotek asi taky nepotřebuje. Ani se jí ty fotky ani nevlezou do mobilu, to si myslim… Dospělí jsou divní. Řekla, ať se usměju, tak jsem se usmál. Vzpomněl jsem si na to, jak se ráno Oskárek pokakal až na bodýčko. Haha, to byla sranda. Jen mamka trochu nadávala. Říkala mi v autě, že jsem její bobeček, ale Oskárkův bobeček se jí tolik nelíbil. Hihihi, bobeček. Nejsem bobeček, hlavně ať to nikdo neslyší, že mi tak říká.

Ve škole to voní jinak, než doma. Trochu po polívce. Ve školce to jednou smrdělo po rybách, pak nám dali tu pomazánku. Smrdělo to divně, ale bylo to docela dobrý. Musim si ještě sundat boty, tak… Proč nám dali šatnu tak daleko a nemáme tu žlutou hned u dveří? Achjo. Už tu nikdo není, jsem poslední. Pěkný jsem si vybral, ty boty. Musím je pak ukázat klukům. Ti budou čumět, Ondra má taky Nike boty, ale já mám nový, hezčí. Tááák, pěkně si je srovnám, škoda že musíme mít přezůvky, to je fakt blbý.

Zvonek… První zvonění, musím rychle. Nová nástěnka na chodbě, mám tam taky obrázek, super. Batoh pořád bouchá do zad, taťka pořád zapomíná.

Tak a teď si tady položím batoh ve třídě. Klára už je tady taky, zas piští a češou si s holkama vlasy.

„Čau.“ Klára mi zamávala a usmála se.

Už jsou tu skoro všichni, jen učitelka chybí. Co vlastně máme za předmět? Je úterý, ne vlastně ne, čtvrtek, mám tenis. No, podívám se pak, ještě půjdu na chvíli za klukama. Kluci stojí vzadu u okna, Ondra je tam taky, musim mu říct o těch botech. Smějou se, něco tam mají. No jasný, zas něco v mobilu. Doufám, že zas nekoukají na TikTok, mají to zakázaný, tak ať nemáme problémy. Ale stejně jsem trochu zvědavej. Mám radost. Jdu k nim.

„Čau, kluci, co máte?“

Ondra se zasměje víc, dívá se do mobilu, nevidím, kdo ho drží. Smích je hlasitej, takovej ten, co se nedá zastavit. Přijdu blíž. Na displeji je kluk, malý kluk. Má stejný vlasy jako já, stejný oči a usmívá se. Nejdřív si myslím, že je to sranda. Třeba nějaký video a taky se trochu usmívám.

„Kdo to je?“ zeptám se.

Oni se na mě otočí, a začnou se smát ještě víc. Jeden říká: „Hej, koukej, on přišel.“ Druhej: „To je fakt on.“

Koukám znovu na mobil. „To nejsem já,“ řeknu. Směju se u toho, to je asi nějaká hra. Ten kluk na obrazovce se hýbe.

„Tak řekni, ať štěká,“ říká jeden kluk. Ten kluk v mobilu se zasměje a udělá zvuk, pako pes. Všichni se smějou. Ondra říká: „Lehni.“ A ten kluk to udělá. A kluci se zase hrozně smějou. Začíná mě bolet bříško.

„To nejsem já,“ řeknu Ondrovi. Dívám se jen na něj. „Vypni to.“

„Ale jo,“ říká. „Podívej.“ Ukazuje na mobil. „Takhle chodíš oblečenej.“

Kluk má tričko, stejný, jako mám doma. Už je mi trochu malý, ale mám ho. Máma mi ho koupila. Odettka má stejný, jen růžový. Klára se přidá. Dívá se na mobil, pak na mě a pak zase na mobil a chechtá se. Je to divný, trochu jak když se dívám ráno do zrcadla, ale nejsem to já.

„Tak se představ,“ řekne někdo a strčí mi mobil blíž k obličeji. Kluk na obrazovce promluví.

„Ahoj, jsem Oliver. Chceš si hrát?“

Už to nechci slyšet, jdu si sednout do lavice, ale nelíbí se mi to. Přichází učitelka, ani jsem se nepodíval, co máme. Je to angličtina, ta mi jde. Děláme nějaké vyplňování papíru, naštěstí mě bolí bříško trochu míň. Kluci jsou fakt blbí.

Další přestávku sedím v lavici, nikam nejdu. Kluci se na mě dívají, šeptají si. Když jdu kolem, někdo potichu štěkne. Někdo se zasměje.

„Tak co, Olivere,“ volá někdo nakonec. „Olízni si prsty.“

„Vystrč holej zadek,“ řekne jinej. „Jak v tom videu.“

Stojím u dveří. Břicho mě zase bolí, ale už o dost víc. Brečím a radši se schovám na záchod. Slzy tečou samy. Nemůžu je zastavit. Všechno je takový rozmazaný. Smrkám do toaleťáku, protože nic jinýho nemám. Teče mi sopel. Je mi hrozně. A už zase zvoní. Vím to, ale nemůžu zpátky. Řeknu paní učitelce, že mě bolí břicho. Chci domů, za mámou.

Nakonec se odvážím a vylezu ze záchodků, jdu rovnou do kabinetu, kde zaklepu na naši třídní. Paní učitelka otevře, usmívá se.

„Co se děje? Co potřebuješ, Oli?“

„Mě… hodně bolí břicho. Hodně, ani nemůžu moc sedět,“ řeknu a otírám si oči ještě od slz.

„Vypadá to, že tě bolí asi hodně, co? Počkej u mě v kabinetě. Zavoláme mamince.“

Když mě jde paní učitelka doprovodit do šatny, musíme ještě do třídy pro batoh. Nechci tam, ale musím. Už je hodina, snažím se nedívat. Ale i tak někdo vykřikne: „Haf, haf! Kde máš vodítko?“

Učitel matematiky, která právě probíhá hned kluka okřikne a vyhrožuje poznámkou.

Čekám na mámu v šatně, sedím tam sám, učitelka šla odemknout vchod, aby pustila mámu dovnitř. Dívám se na ruce, ale pořád se mi před očima ukazuje ten blbej mobil.

„Ahoj, jsem Oliver. Chceš si hrát?“

Maminka přijela brzo. V šatně mi nazouvá boty. Ty nový, Nike. Jsou fakt hezký. Ani jí to neřeknu. Nemám náladu. Nechci jí to říct. Stydím se. Ptá se na bříško, ale nevím, proč mě bolí. Ale naštěstí mě rozbolelo zrovna dneska, zrovna, když jsem chtěl zmizet. Obejme mě a pohladí mě po vlasech, to mám rád. Pak mi nasadí čepici a vezme můj batoh do ruky, abych ho nemusel nést sám. Dívám se na ni zaslzenýma očima.

„To tak bolí?“ zeptá se. Zakývám hlavou.

„Pojď. Půjdeme domů.“

Stojím v šatně, držím se jí za ruku, jsem rád, že přijela. Zatím jí nic říkat nebudu. Ale moc bych chtěl. Chtěl bych se zeptat:

„Půjde to smazat, mami?“