Třicetinásobný český fotbalový reprezentant Marek Heinz se v knize ohlíží za svou různorodou kariérou a poutavě vypráví příběh, ve kterém nechybí velké úspěchy ani strmé pády. Jeho fotbalová cesta byla bezesporu obdivuhodná. Vždyť kdo se může pochlubit bronzovou medailí z mistrovství Evropy nebo tím, že se mu podařilo zvednout nad hlavu pohár pro mistra ligy doma i v zahraničí? Který hráč během sedmnáctileté kariéry prošel šesti zeměmi a navíc měl to štěstí, že mu smlouvu k podpisu nabídlo hned čtrnáct klubů, mezi něž patřily i dva slavné bundesligové týmy nebo mýty opředený Galatasaray Istanbul? Rodák z Olomouce upřímně vypráví o tom, jak bojuje sám se sebou, a nebojí se ani vhledů do fotbalového zákulisí.
Publikace je vedena rozhovory s Markem a dalšími osobnostmi, které sehrály v jeho životě klíčovou roli. Podívejte se na některé otázky a odpovědi, které by vás mohly zajímat.
Myslím, že jsem do balonu kopal od chvíle, kdy jsem začal chodit. Nevím přesně, ale hrát jsem začal zhruba mezi čtvrtým a pátým rokem. Nejprve jsem byl asi týden v Holici, ale potom jsem řekl mamce, že bych chtěl jít do Sigmy. Jenže ona to spletla a dala mě do Sigmy Holodany. Tak jsem začal chodit do Holodan, kde jsem hrál asi čtyři roky. Bohužel tam ale byla jsem škvára. Jednoho dne jsem se šel podívat na zápas v Holici, kde hráli kluci, kteří se mnou chodili do školy. Tam byl naopak moc krásný a útulný stadion s travnatým hřištěm, což se mi líbilo. Kvůli kámošům a trávě jsem tedy odešel do Holice. Tam jsem ale vydržel jen půl sezony, protože po prvním půlroce mě začala chtít Sigma Olomouc. Začali mě uhánět. Pořád se jezdili dívat na naše zápasy, dokonce i k nám domů. Já jsem se ale rozhodl, že půjdu do Lomotivy Olomouc, protože jsem chtěl hrát. Věděl jsem, že v Sigmě je velká konkurence, a já byl ve věku, kdy jsem potřeboval především hrát. Když jsem potom chodil na sportovku, bylo normální, že každého půl roku dva tři kluci přišli a dva tři zase odešli. Dodnes si myslím, že v tomto věku je pro hráče nejlepším tréninkem zápas. Je potřeba pořád hrát. Lokotka působila ve stejné moravskoslezské lize jako Sigma. Sice jsem tedy opět hrál jen na škváře, ale stejnou soutěž, jakou hrála Sigma. Trénoval nás Pepa Voháňka, který mi hodně dal. Byl to takový náš táta. Pokračujte ve čtení zde