Nahlédněte do zápisků českého lékaře z Afriky a z Haiti
Pacienti na postelích se podobají těm v Pwetu. Mají obrovské kýly, divné hmatné koule v břiše, abscesy všude po těle, hnisající zlomeniny… A ti v posledním tažení opět AIDS nebo tuberkulózu. Pár dětí, co tu leží mezi dospělými, taky nevypadá moc dobře. Jeden pětiletý chlapec s nafouklým bříškem, holčička s oteklým hrbolatým bércem, ze kterého na dvou místech vytékají kapky hnusu, což bude zánět kosti s píštělemi, a jiný kluk s obrovskou jizvou po popálenině na krku, která mu stahuje kůži z obličeje tak, že nemůže zavřít levé oko. Zase se mi dělá trochu mdlo, nicméně odhodlaně polykám pachuť nemocí a smrti na patře, abych mu někde v koutě nevrhnul. Na čele mám studený pot a myslím, že musím být bílý jako stěna, což moji černí kolegové neocení, protože jsou jistě přesvědčení, že v Evropě vypadáme takhle zelenavě úplně všichni.)
Kniha Tichý dech přináší svědectví mladého českého chirurga z afrického Konga a z Haiti, kam odletěl s dalšími lékaři ihned po ničivém zemětřesení. Zároveň jde o velmi osobní výpověď člověka, který vyrazil do dalekých končin plný romantického nadšení. Brzy byl ale konfrontován nejen se všudypřítomným utrpením mnohdy končícím zbytečnou smrtí, ale i s neznalostí a neochotou některých tamních lékařů a sester. Dramatická líčení náročných operací na africkém venkově a v haitských ruinách se střídají s popisem exotických krajin a života jejich obyvatel.
Na závěr poděkuji oběma průvodcům a jdu ven na vzduch, najít někde trochu vody, abych se opláchl, probral a schoval se za roh s cigaretou, kterou potřebuji na přebití zmíněné pachuti. Ještě přes rameno oznamuji Mashambovi s Kailem, že se sejdeme za deset minut na sále. Jdu k latrínám, aby mě Giovanni viděl a myslel si, že se hned takhle zkraje „zašívám“. U latrín si sednu do trávy a koukám se na protisvah posetý chýšemi z listí: vojenský tábor, jak mi vysvětlili logistici v rámci bezpečnostního školení po příjezdu. Je mi pořád trochu snově, což bude i tím ostrým sluncem a světlem, na které jsem tady v horách nepřivykl. Vedro na slunci mi nevadí. Sedím, zírám, kouřím a přemýšlím, proč jsem vůbec tady, celých deset minut, aniž bych na cokoliv přišel. Pak se ztěžka zvednu a jdu na prohlídku sálu. Musíme ho dát do kupy, než se začne operovat.
Sál je také podobný tomu v Pwetu, stejná katastrofa. Žádná elektřina, žádný vodovod s tekoucí vodou, žádná klimatizace nebo větrák. Jedno okno má alespoň vymlácenou okenní tabulku, kudy dovnitř proudí čerstvý vzduch. Na podlaze bahno z venku, které jsme sem zanesli na obalených podrážkách bot, protože z pěšiny vedoucí k budově se vstupuje dveřmi rovnou na sál, bez zastávky v převlékací místnosti – jež tu ostatně vůbec neexistuje. Operační stůl je zrezlý a rozbitý, podpěrky na ruce jsou obalené nekrytým molitanem prosáklým starou krví. Celé místnosti vévodí u hlavy operačního stolu vysoký dřevěný stojan na infuze ve tvaru bílého kříže, ke kterému se musejí upínat rozšířené zornice pacientů předtím, než jim anesteziolog požehná a pošle je na cestu snů a halucinací.
Chci vidět operační nástroje. Mashamba mi ukazuje balíky na jediné polici, zabalené v potrhaných tmavozelených rouškách. Tři sety na císařský řez, pět kýlních setů, jeden set na břišní operace a velký drátěný koš se směsicí všech možných nástrojů, pinzet, gynekologických zrcadel, velkých kladiv, hřebů a háků, některé z nich vypadají jako ukradené z masny, jiné snad původně byly součástkami traktoru, protože nic takového jsem v životě neviděl.
Ukázka ze stran: 59-60
Jan Trachta (1977) byl jako chirurg vyslán mezinárodní organizací Lékaři bez hranic na sedm misí, převážně do oblastí ozbrojených konfliktů. Pracoval na východě Konžské demokratické republiky, v lednu 2010 odletěl na Haiti, působil také na místech ve Středoafrické republice, v Jižním Súdánu a na Pobřeží slonoviny. Souběžně s misemi pracoval na Klinice dětské chirurgie v Motole.
Anotace a informace o autorovi, zdroj: přebal knihy
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
