Knihy, které vám nedají spát. Spící město a Spící spravedlnost…

.

.

.

.

.

.

V současné době jsou považovány za jedny z nejdiskutovatelnějších knih na českém trhu Spící město a Spící spravedlnost od autora Martina Vopěnky. Tyto publikace, jež jsou součástí trilogie, vyvrcholí slovy autora „po duchovní stránce ve Spícím tajemství“.

V souvislosti k těmto knihám vyšlo na našem webu:

Právě vychází Spící spravedlnost, druhý díl nadčasové trilogie. Chcete první díl zdarma?
Přečtěte si úryvek ze Spícího města a stáhněte si e-knihu zdarma.
Soutěž Nakladatelství Fragment vyzývá děti: Probuďte spící spravedlnost!
Mají vaše děti rády horory? Mohou zkusit Spící město.
Spící spravedlnost – když nepomůže vláda, vezmete spravedlnost do svých rukou?

Nápad, co by se dělo, kdyby usnuli všichni rodiče, je naprosto originální. Děti se nacházejí v novém světě, musí spoléhat jen samy na sebe. Nejlepší cestou k úspěšnému zvládnutí těžkých dnů je semknout se a spolupracovat; relativní nebezpečí číhá na každém kroku. A stále doufat, že se jejich rodiče probudí.

Na konci prvního dílu se skutečně většina rodičů probudí, nikoliv však všichni. Ti, jejichž děti se z nějakých důvodů nevrátily domů, spí dále. V době jejich spánku na světě proběhla řada krutostí, které však pro vládu nejsou prioritou k vyřešení. Děti – a později i rodiče – berou spravedlnost do svých rukou.

Předlohou pro děti v románu byly vlastní čtyři děti Martina Vopěnky. Nejedná se o příběh jeho vlastní rodiny, ale projektoval své děti do hlavních hrdinů. Snažil se představit si, co by prožívaly a jak by zvládaly tyto těžké extrémní situace.

Martin Vopěnka celou dobu dětem drží palce, v rozhovoru pro Českou televizi říká: „Já těm dětem hrozně věřím. Já věřím, že by je to opravdu semklo a že by v sobě našly to nejlepší, co do nich třeba rodiče vložili, a že ty hodnoty lásky a soudržnosti by nakonec zvítězily.“ (Podívejte se na celé video zde)

Názory na knihy jsou rozdílné, vesměs však pozitivní pro svou originalitu. I tam, kde vynikla určitá kritika či pobouření, je to nakonec ve prospěch knih samotných, protože nutí k přemýšlení, nutí k analyzování příběhů, témat etiky, spravedlnosti, dětské (ne)zodpovědnosti, efektu vštípených základů výchovy atd. Ale ukazuje i možnosti našich negativních stránek – čeho jsme schopni ve vyhrocených situacích, pomůžeme dětem, nebo se budeme snažit využít spánku rodičů ve svůj vlastní prospěch? Vždyť kolem všude ladem leží majetky i lidské životy, neschopné se bránit.

Nejsou to knihy, které přečtete, odložíte a začne na ně padat prach. Vracíte se k nim, a tím jim dáváte šanci žít.

Podprahově mluví o nás samotných (hlavně v současné neutišitelné politické situaci) – jaké jsou skutečné hodnoty jednotlivce, rodiny, společnosti?

Jakub Zahradník z daeomon.cz ve své recenzi k prvnímu dílu píše: Rozhodně to nebyl špatný nápad: co kdyby se jednoho rána neprobudil ani jeden rodič. Města na celém světě by byla náhle plná bezprizorních dětí a dospělých, kteří děti buď nemají rádi, nebo je nemohli mít (a ejhle – ono to k sobě vůbec nemá tak daleko, jak by se mohlo zdát). Text navíc plyne hladce, příjemně a s málokdy vídanou přepečlivou redakcí. Jenže pro koho tahle kniha vlastně je?“ Recenzent si klade otázku, zdali je kniha vůbec určená dětem, jestli je vůbec zaujme. (Přečtěte si recenzi zde)

Veronika Loudová z fanzine.topzine.cz je ze Spícího města nadšená. „Podobná kniha se na českých pultech málokdy vidí. Myšlenka spících rodičů je přímo brilantní. Každé dítě si občas pomyslí, jak skvělé by bylo jít spát až o půlnoci, koukat celý den na televizi a nemuset poslouchat rodiče. Avšak když se dítě náhle musí spolehnout jen samo na sebe, zjišťuje, že takový život není vůbec lehký. Autor skvěle vystihl psychiku dítěte – pětiletého stejně jako patnáctiletého.“ Kritizuje jen „mravokárnost“ autora a dodává: „Ačkoli je kniha určená pro čtenáře od jedenácti let, málokteré dnešní dítě by opravdu vlezlo do bytu starého, podezřelého muže. Autor spíše navozuje extrémní situace, aby čtenáře poučil. Nevýhodou se stává i modré písmo, na které čtenář není zvyklý.“ (přečtěte si recenzi zde)

Velmi dobře ocenila Spící město v další recenzi 24letá čtenářka na svém blogu (zde). Dodává jen, že si není jistá, zdali se kniha hodí pro 11leté děti, raději by volila starší čtenáře: „Kniha je určena mládeži od 11 let, ale já si nejsem jistá, zda by jí dokázali pochopit, protože je v ní spousta psychologie, ale zároveň mohou s jednotlivými postavami poznávat dospívání a pravou tvář světa kolem, který není jen dobrý.

Jsou zde popsány extrémy, jako překupníci s dětmi, pedofilové, zloději i násilníci, u kterých je malá pravděpodobnost, že by se staly. Jenže tyhle témata obvykle v literatuře pro mládež nenajdete, autor se jimi však snažil děti poučit.“

Knihu by však ráda doporučila každému čtenáři a dává jí velmi vysoké hodnocení 9 bodů z 10.

Na bookfan.eu píše recenzent: „Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem si tuto knihu koupil vlastně pro sebe, pod záminkou, že do ní syn Hugo časem doroste. Je to totiž kniha pro větší děti (na přebalu se píše, že od jedenácti let) a já si říkám, jestli i to není moc brzo.“ A dále se docela ostře pouští přímo do autora knížky, plá místy až nenávistí, ale knihu nedokáže odložit. Chce vědět, že to dobře dopadne, že se děti zachrání. Hledí na příběhy dětí pohledem otce, který má doma čtyřletého syna a představuje si, že by byl v podobné situaci. Je vyděšen – nakonec uznává, že se kniha velmi povedla. Doporučuji si přečíst silně emocionální recenzi – zde.

Olga Stehlíková z literarni.cz oceňuje na knize autorovu schopnost přiblížit se dětskému myšlení a dětskému pohledu na svět. Dále uvádí: „Pocit čehosi posvátně archetypálního se týká zejména rodinných konstelací v tomto příběhu popisovaných: tak je zde vykreslená láska rodičů k dětem, dětí k rodičům, sourozenců vzájemně – tím rodina jako by působila až odtrženě a vyloučeně ze světa. Je touto svou ojedinělostí jaksi osamocená, i v nárocích na spravedlnost, pravdomluvnost a „slušnost“ obecně. Působí tudíž až nereálně idylicky. Těžko si představit dnešní děti, které by byly šokované tím, že někdo kouří (to je samo o sobě v rámci tohoto příběhu jeden z nejodsouzeníhodnějších přečinů) nebo používá slovo „blbec“. Je také zjevné, že ani jeden ze čtyř sourozenců nemá kamarády, s nimiž by se v takto patové situaci spojil. Členové rodiny si vystačí sami, okolí nejen nedůvěřují, ale patrně je i charakterově a osobnostně převyšují. To je na románu mírně (či více) iritující.“ (celá recenze zde)

Jednu z dalších recenzí můžete také shlédnout zde na veeeebookshelf.blogspot.cz. Oficiální stránky Spícího města jsou zde. Byla jsem ještě upozorněna na  recenzi Kláry Kubíčkové z MF Dnes, nenalezla jsem však digitální verzi.

Ohledně druhého dílu Spící spravedlnost vyšla prozatím recenze jen na našem webu – zde.

Přečtěte si exkluzivní rozhovor s Martinem Vopěnkou – zde.