Přečtěte si exkluzivní rozhovor s Martinem Vopěnkou, autorem Spícího města a Spící spravedlnosti.

Spící město a Spící spravedlnost nám opravdu nedají spát. Navazujeme na předchozí příspěvek – Knihy, které vám nedají spát. Spící město a Spící spravedlnost…

Rovněž si k tématu můžete přečíst články z archivu:

Právě vychází Spící spravedlnost, druhý díl nadčasové trilogie. Chcete první díl zdarma?
Přečtěte si úryvek ze Spícího města a stáhněte si e-knihu zdarma.
Soutěž Nakladatelství Fragment vyzývá děti: Probuďte spící spravedlnost!
Mají vaše děti rády horory? Mohou zkusit Spící město.
Spící spravedlnost – když nepomůže vláda, vezmete spravedlnost do svých rukou?

Požádala jsem pana Martina Vopěnku, zdali by neodpověděl na některé otázky, které byly probírány v recenzích. Nejčastějšími palčivými problémy byl názor, zdali je kniha věkově příhodná pro 11leté děti, zdali by děti v druhém díle nemohly spolupracovat se svými rodiči apod.

Tímto chci poděkovat panu Vopěnkovi, že na otázky odpověděl okamžitě obratem a mohl tak rozšířit téma k diskusi, osvětlit některá eventuální nedorozumění, která mohou vzniknout třeba z jiného úhlu pohledu. Obě knihy (a třetí nastávající jistě také) silně emocionálně zasahují každého čtenáře – je to dobrodružství pro čtenáře-děti, ale často bolestivé pro čtenáře-rodiče. Mnohý si jistě představí v roli těchto dětí své vlastní a hrdlo se mu stahuje obavami, jak by takové extrémní situace bylo schopné zvládnout.

REDAKCE: Často řešíme adekvátnost čtenářova věku. Příběhy se neodehrávají ve fiktivní zemi, ale píše se přímo o Česku. Děti dočasně přicházejí o rodiče, ale o své dočasnosti mohou jen spekulovat. Netuší, kdy se rodiče probudí (a vůbec jestli). Děti se dostávají do skutečného ohrožení a některé i zemřou. Předpokládám, že týrání a smrt dětí nemusí tolik děsit mladé čtenáře, jako naopak ztráta rodičů. V rozhovoru se svými vrstevníky mohou situaci ulehčovat, při čtení knihy však naskakuje mráz po zádech. Kdybyste byl v jejich věku (tj. 11 let) – jako dítě součástí příběhu, jak byste osobně Vy vnímal takovou situaci? Co by pro Vás znamenalo, že usnou rodiče? A jinak – jak byste vnímal čtení takové knihy v závislosti na Vašem skutečném postoji k Vašim rodičům?

Především: i to Česko je tam přinejmenším polo fiktivní. Názvy měst a míst nejsou reálná. Česko je jen jakýmsi východiskem, geografickým zařazením, nic víc. Ale k vaší otázce: Přímou předlohou pro hlavní hrdiny – čtyři sourozence – byly mé vlastní děti. Takže já se na všechny situace díval jejich očima a prožíval jsem je tak, jak jsem si myslel, že by je prožívali oni. A z jejich čtenářské reakce (stejně jako z reakce dalších dětských čtenářů) vím, že jsem jejich uvažování vystihl. Dnes jsem já dospělý a oni jsou dětmi, takže lépe si dovedu představit jejich dětské prožívání než své vlastní. Oni jsou čtyři a v situaci, kdy rodiče usnuli, by se určitě semkli – drželi by při sobě. Já byl jedináček – to by bylo o dost horší. Na besedách mne překvapila jedna věc: Když jsem s dětmi uvažoval o důvodu spánku rodičů, velice často hlavně ty menší děti uváděly, že je to asi trest za to, že děti rodiče zlobily. Chudáci to nakonec ještě braly na sebe – cítily pocit viny. A to je pro nás dospělé k zamyšlení: proč ve svých dětech zanecháváme pocit viny? Osobně dětem hodně věřím a z mých knih je to snad znát. Věřím, že v opravdu vážných situacích by neselhaly.

REDAKCE: Když nakonec dojde k probuzení rodičů, mám pocit, že v reálném životě by se u většiny dětí spustil posttraumatický syndrom, který by se zejména projevoval v neutišitelném strachu jít večer spát s tím, že ráno se může opět vše opakovat. Strach spát a posléze noční můry by se nejspíš staly hlavním tématem přítomnosti. Strach z noci se však v knížce objevuje jen nepatrně krátce. Děti naopak mají opět sílu příčit se rodičům a opustit je – ani je nenapadne, že může eventuelně znovu dojít k podobné situaci. Jak vnímáte tyto rozpory?

Jestli chcete číst psychologický rozbor posttraumatického syndromu, asi byste neměla sahat po beletrii pro mládež. Přitom Spící trilogie je mnohem reálnější, než 90% knih pro tento věk. Kupodivu vám nevadí všichni ti upíři, kouzelníci, nadpřirození démoni, mimozemšťané… ale sotva se nějaká kniha dotkne něčeho skutečného, točíte se na detailech a věrohodnosti. Když nejstaršího Kryštofa zmlátí u pumpy parta výrostků, říkám dětem na besedách: v Harry Poterovi by Kryštof vzal kouzelnou hůlku a udělal z útočníků žížaly. Já jsem ale chtěl napsat reálnou knihu, kde se nad zlem nevítězí za použití nadpřirozených prostředků. Takže, zkrátka, určitě: mohl jsem popsat tisíc stran o posttraumatickém syndromu a protože chci, aby kniha byla věrná, nepominul jsem jej úplně. Nicméně ti čtyři sourozenci jsou románoví hrdinové a já měl ambici ukázat na jejich příběhu ještě mnoho dalších věcí. Takže jsem příběh posunul dopředu rychleji. Stejně, jako se to děje ve spoustě děl světové literatury. Myslíte, že to bude dětským čtenářům vadit? Zkuste se se stejnou skeptickou logikou podívat třeba na Čapkovu Válu s mloky. Opravdu si myslíte, že by lidé nechali věc zajít tak daleko? Že by mloky nezastavili? Že by si od nich nechali rozparcelovat celou zemi? Nebylo by přece jen pravděpodobnější, že by je v určité fázi všechny vyhubili? Jenomže pan Čapek asi chtěl psát o něčem jiném, že?

REDAKCE: Ve fantasy příbězích se často dějí větší horory – teče krev, stínají se hlavy, děti vystupují jako bojovníci apod. Čtenář ví, že se jedná o fikci zasazenou do smyšleného světa. Vy však uvádíte Česko. Tzn. navozujete pocit reálné možnosti, hypotézy, ono „kdyby…“. A tím se stává celý příběh skutečnější a děsivější, ale rovněž mám pocit, že se díky tomu dostává do určitých úskalí. Česko je považováno za právní stát, přesto po probuzení rodičů, kdy vláda nechce řešit zločiny na dětech, je vyzdvihováno hrdinství dětí (novináři kolem domu) obelstít rodiče a vydat se proti nebezpečným únoscům, a rodičů, kteří po tajném výcviku se zbraní v ruce jdou rovněž proti zločincům. Situace je složitá, policie je příliš zaměstnaná, vláda se tím nechce zabývat. Děti to vyřeší po svém. Vezme si z toho čtenář nějaké ponaučení?

Na právní stát bych moc nespoléhal. Jsem si téměř jistý, že náš právní stát stejně jako všechno to, čemu říkáme civilizace, by se mohlo zhroutit během pár dní. (Loňské nepokoje v Londýně toho byly jen mírnou předzvěstí.) Co je podstatné pro mne, že děti mají v knize Spící spravedlnost hlubší životní zkušenost, než jejich rodiče, kteří spali. A tím pádem také větší zodpovědnost za náš svět i za prosazení spravedlnosti. Je to samozřejmě symbolická úvaha, ale do určité míry platí. Podívejte se na všechny ty demoralizující tlusté čáry, které u nás v Čechách děláme tak rádi za minulostí. Zkuste tohle říct dětem: „Víte, my jsme se rozhodli tyhle zločince nechat být. Je to přece už dávno.“ Myslíte, že by to děti přijaly?

REDAKCE: Zajímalo by mne, proč třeba zde nevznikla možnost, aby rodiče a děti – jakožto po takovém „šíleném“ zážitku usnutí a probuzení rodičů ponaučená jednotka o důležitosti toho, že se nesmí rozbít, nesmí být zabit jeden jediný článek, neboť jsou spolu propojeni i více jak biologicky – spolupracovali společně proti zlu (nikoliv každý zvlášť)? Proč v první části knihy Spící spravedlnost se vyzdvihují možnosti právního státu, zatímco v druhé části každá generační skupina „podvede“ tu druhou?

Podvod je dost silné a navíc nesprávné slovo. Já to vnímám tak, že rodiče nakonec před dětmi přece jen obstáli. Ve zjednodušeném dětském vidění to vypadalo tak, že se rodiče o potrestání viníků nezajímali. Ukázalo se však, že to bylo jen nedorozumění: rodiče ve skutečnosti velmi trpěli svou bezbranností – tím, že jednak nedokázali dětem pomoci v době svého spánku a jednak nedokázali jednoduše dosáhnout spravedlnosti. Proto o tom s dětmi nemluvili. Nakonec jim však v rozhodující chvíli pomohli.

REDAKCE: Svět bezdětných se v reálném životě skládá z těch, které děti ještě nemají (kvůli věku, nemají ještě vhodného partnera…), nemohou z různých příčin mít nebo skutečně děti nechtějí. Přesto nemít děti v lásce nemají určitě ani všichni z poslední skupiny. V knize Spící město se to jeví tak, jako by většina lidí, kteří nemají děti, byla proti nim: snažila se je okrást, podvést, vydělat na nich, ublížit jim, zabít je. Skutečně si myslíte, že kdyby k takové hypotetické situaci došlo, lidé by se chovali tímto způsobem, nebo je to ve Vaší knize v nějakém smyslu úmyslně nadsazené? Rovněž například hloučky radikálů k obsazení bytů spících v závěru prvního týdne usnutí rodičů, kdy – podle mého názoru – by celý svět byl stále ještě příliš „vyděšený“ z nové situace, než aby konal nějaké závěry.

Milá paní redaktorko. V každém okamžiku se na našem světě dějí neuvěřitelná zvěrstva. Tisíce lidí, mezi nimi i dětí, jsou každý den mučeny a zabíjeny. V minulosti před zrakem celého světa skončilo šest milionů Židů včetně dětí v plynových komorách a jiných hrůzných zařízeních. Komunistická lůza vyhnala vlastníky z jejich továren, statků a bytů. Mějte názor, jaký chcete. Já se obávám, že ve skutečnosti by to mohlo být ještě mnohem horší, než jak jsem to v knize popsal. Kvůli dětem jsem to úmyslně tlumil. Ale to neznamená, že v tom příběhu a v tom světě nejsou hodní dospělí. Jsou tam a zachraňují nejmenší děti. Jenomže jakmile přestanou fungovat běžné struktury státu, zlo bude mít vždycky navrch. „Hodní“ nevezmou železné tyče a neumlátí ty zlé. Bude to spíš naopak.

REDAKCE: Děkuji mockrát za rozhovor a přeji krásné dny, v nichž nejlépe dětem nehrozí žádné reálné nebezpečí…