Domov pro Marťany. Dětský příběh seznamuje malé čtenáře s Downovým syndromem.
Martina Drijverová, Domov pro Marťany. Albatros 2012
Máte pocit, jako když na vás dýchá doba dávno minulá. Děti se věnují mnoha koníčkům, ručním aktivitám, mají doma gramofon a „kazeťák“, zahradničí, ani jednou nepadne slovo počítač.
A je to možná také proto, že Domov pro Marťany čekal spoustu let na své vydání. Tohle už je druhé.
Absolutně nechápu, proč tak úžasná kniha zůstávala osm let bez povšimnutí. Nakonec vyšla díky Albatrosu a grantu Jiřího Koláře a získala pět literárních cen.
Je to knížka pro děti, ale přečíst by si ji měl rozhodně také každý dospělý. Přiznávám se, že jako matka zdravých dětí jsem nad knížkou asi třikrát slzela. Na koberci si z kostek stavěl můj dvouletý syn dům a s radostí pojmenovával barvy a části domu. Má štěstí, je normální, leč se mi zdá chytřejší a nejchytřejší, nejkrásnější a nejlepší ze všech na světě.
Malý Martin z knížky Domov pro Marťany tohle štěstí neměl. Narodil se s Downovým syndromem. Má starší sestru, která chodí do čtvrté třídy. Právě se přestěhovali ze starého bytu do nového domu. Ale novotou dům nevoní. Je to starší stavba, která potřebuje řadu úprav a nový nábytek. Vše ze začátku vypadá dost děsivě. Nejsou tu ani kamarádi, ani kroužek baletu, kam Michala chodila v předchozím bydlišti.
Hledání nových přátel je složité a první kontakty nejsou ani dobré. Malé děvče sice může zpočátku vycítit, že ne každý člověk je hodný a poctivý, ale jestliže je sama a nemá žádnou kamarádku, je vděčná za to, že si ji vůbec někdo všímá.
Jakou pak zažívá bolest, když se jí děti smějí kvůli jejímu bráchovi. Někdy říká, že by ho raději nechala v ústavu. Vzápětí se sama před sebou stydí, že ji vůbec tahle myšlenka napadla. Má svého bratra ráda, učí ho spoustě věcí, je s ním trpělivá a později zjistí, že díky jemu také pozná, kdo je skutečný kamarád. Je zkouškou lidského charakteru. Kdo odvrátí tvář? Kdo se bude posmívat? A kdo se nebojí překročit práh? Dokáže se bavit s Martinem jako s normálním chlapcem?
„Jaký vlastně Martin bude, až vyroste?“ zeptala jsem se jednou.
„Jiný,“ řekl tatínek. „Nebude toho tolik umět jako ty, bude hůř mluvit a taky moc neporoste. Některým věcem nebude rozumět.“
To všechno mi nepřipadalo nijak hrozné. „Bude… jako z jiné planety,“ řekla maminka. Tehdy jsem ještě o vesmíru moc nevěděla, a tak mi tatínek ukázal ve velikém atlasu Slunce, Zemi, Saturn, Neptun.
„A tady je Mars,“ řekla maminka. „Vypadá to, že by tam mohl být podobný život jako na Zemi. Ale lidé, nebo spíš obyvatelé, by byli jiní než my. Malíři si vymýšlejí, jak by asi vypadali.“
„Byli by třeba zelení nebo by možná měli místo pusy choboty,“ kreslil mi tatínek.
„Ale tak přece Martin vypadat nebude!“ lekla jsem se.
„To víš, že ne. Jde jen o to, že my bychom se těm Marťanům třeba smáli, připadali by nám divní. Ale oni by možná byli lepší než my. Hodnější, milejší. A určitě by se dovedli radovat nebo plakat.“ (24-26)
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
