Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat.

Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě.

Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí.

A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl.

Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den.

Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného.

Dnes ráno to bylo jiné.

Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět.

Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by?

Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou.

Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce.

„To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů.

„Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“

„Co tím myslíte?“

„Chápu… ve vašem stavu…“

„Jak v mém stavu?“ nasupěla se.

„Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“

„Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé?

„Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“

„Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala.

„Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem.

„Co prosím?“

„Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“

Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“

„Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru.

„Co prosím?“

Jako bych to dnes už neslyšel.

„Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“

Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec:

„Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“

S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl.

Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí.

Stála u dveří 312, klepala, zvonila.

„Tak už je otevřete,“ vrčel jsem.

„Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali.

„Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“

„Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“

„O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky.

Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána.

„Na vás zavolám policii!“ křičela.

„Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs?

„Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“

„Připomíná mi to mor ve středověku.“

S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“

„Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená.

„Historicky se také nechávali lidé zazdít…“

„Cože?“

„Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“

„Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala.

Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta?

Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu.

„Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu.

„Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí.

„Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“

„Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“

„A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“

„Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“

„A chcete vědět, co já si myslím?“

Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo.

„Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl.

„A na to jste přišla jak?“

„Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“

„Detaily…“

„Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“

Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna.

„Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo.

„Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se.

Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil.

„Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“

„Počkejte,“ říkal jsem téměř nepřítomně, protože jsem měl jiné starosti.

„Co tam vidíte?“

„Na koberci rozbitý notebook, myslím, že ten už nikdo nedá dohromady.“

„A co ještě? Je tam pan Stronc?“

„Odsud není vidět. Ten pokoj je dost široký, museli bychom dovnitř.“

„To počká. Ať tam hlavně nejsou naše otisky. Musíme to tu nechat…“

„Vy jste taková drobná,“ změřil jsem si jí, jako by mi bylo fuk, co celou dobu mele. A ano, bylo mi to fuk. Sice se zatvářila přísně, neboť nevěděla, co tím sleduji, ale zároveň se narovnala a vypnula, aby bylo evidentní, že nemá žádné zbytečné kilo navíc. Spíš bych řekl, že zápasila s podváhou, ale nebudu se plést do těchto ženských omylů o zdravě vypadajícím těle.

„Mohla byste se protáhnout a podívat dovnitř,“ poznamenal jsem.

„Tak to teda ani náhodou! Vždyť bychom se tam vloupali.“

„Tohle není loupež, paní Juklová. Přišli jsme se přece podívat, co je s panem Stroncem. Nemůžeme volat policii, ani sanitku, ani havrany, jestliže nevíme, co se uvnitř stalo.“

„To by ale měl zjistit někdo jiný! Já s tím nechci mít nic společného!“ pištěla pořád dokola to svoje.

„Podívejte se, paní Juklová. Beru veškerou zodpovědnost na sebe. Klidně to pak takhle i oznamte, kam chcete, na policii nebo na vedení AZ Reality, které jsou majitelem této nemovitosti, a evidentně pan Stronc zde poškodil cizí majetek.“

Jenže ona si pořád mlela tu svou. Přemýšlel jsem, čím bych ji tak mohl praštit, nebo jak schodit ze schodů, aby byl klid. Nicméně jisté sadistické sklony, jak řešit chybný lidský faktor, který je evidentně na překážku, se vždy odehrávají jen v mé mysli a bohužel nejspíš nejsem ve skutečnosti schopen žádného fyzického násilí. Škoda.

„Paní Juklová, můžeme se tedy dohodnout tak, že já zjistím všechny podrobnosti, abychom věděli, kterému úřadu podáme vysvětlení, a vy si půjdete na recepci po svých?“

Tvářil jsem se velmi vážně a díval se jí zpříma do očí, což mi dělalo skutečně problémy. Klasická psychologická nauzea. Všiml jsem si, že její spodní víčka natekla hnědou barvou. Buď má problémy s játry, nebo jí toto stresové ráno už docela vyčerpalo. Nejspíš také její hladina cukru klesla na bod mrazu, protože jen otřeseně kývala hlavou, obrátila se k odchodu a mlela, že to takhle nenechá.

Když se konečně vzduch v chodbě pročistil díky absenci té příšerné ženské, znovu jsem se sehnul a přemýšlel, jak se dostat dovnitř. Jestliže povolilo jedno prkno, musí i další. Zabíral jsem vší silou a sklidil úspěch. Spodní jsem nechal a jen překročil.

Byty na této adrese jsou střídmé, ale každý si je může podle vlastního vkusu a finančních prostředků vylepšit. Fakticky se jedná jen o jednu místnost o rozměrech osmdesát  metrů čtverečních, kde jsou jednotlivé sektory podle své povahy odděleny stupínkem se schodištěm, paravanem, popřípadě svislými žaluziemi. Kuchyňka je tu spíš jen jako doplněk, který se nepoužívá. Koupelna je prostorná, spojená s toaletou.

Stál jsem na začátku pokoje, ale tak, abych měl celkový přehled. Všechna okna byla opatřená prkny. Skrz jejich nesouměrné škvíry prosvítalo slunce. To byly ty nerovnoměrné pruhy, které mě dráždily. A divadelním kukátkem jsem dříve samozřejmě zaznamenal, že by se mělo jednat o dřevěná prkna, nechtěl jsem to však tak jednoduše přijmout, protože mi to nedávalo smysl. A ani teď jsem to nechápal. Proč by někdo zatemňoval pokoj? Včetně koupelny, jak jsem později zjistil. Proč by někdo zatarasil vchod? To byly první otázky, které se mi draly na mysl. A další: všechna zatlučena zevnitř? A je tu vůbec Stronc?

Rozsvítil jsem. Stačilo dvakrát zatleskat. Stronc byl milovník všech technických vymožeností, ale hlavně lenoch, který potřeboval mít vše zautomatizované. Věděl jsem to, nemusel jsem hledat vypínač. Tehdy, když jsme spolu stáli mezi dveřmi a hlasitě si vyměňovali názory ohledně jeho nezodpovědného chování k přírodě, jsem mu teatrálně zatleskal, jaký je to cynik, a světla se rozsvěcovala a zhasínala.

Seděl u stolu. Hlavu měl skloněnou na pracovní desku. Před sebou psací stroj. Přitom ho nesnášel. Všechno staré nenáviděl: staré věci, staré lidi, staré zvyky. Nejspíš měl komplex z nevyhnutelného. Ani on nebyl žádný mladík. Kde by se tu vzala taková podle jeho slov rachotina? Nevěřím tomu, že i kdyby si sám zničil notebook, že by si místo nového pořídil právě psací stroj.

Byl v něm srolovaný papír a viditelný text. Dopis na rozloučenou. Pravici měl podél těla. Na koberci zbraň. Díra v pravé spánkové kosti.

„Stronc se zabil? Tohle je sebevražda?“ vyřkl jsem neuváženě nahlas, když jsem se skláněl, abych si lépe prohlédl prostřelenou lebku. Nikdy jsem totiž nic podobného v životě neviděl. Jen v televizi. Ale stát přímo u něčeho takového nezvratného…

„Nebo to tak má snad vypadat?“ zaslechl jsem hlas. Podíval jsem se před sebe. „Dotýkal jste se něčeho?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Tak byste asi měl co nejdřív odejít, jinak jste hlavním podezřelým,“ dodal.

„Připadáte mi docela klidný na to, že se tu společně setkáváme za takových okolností,“ řekl jsem váhavým hlasem. Byl jsem přesvědčený, že soused Korec, bydlící v protějším bytě, dorazil před chvílí a určitě nebyl dříve ukrytý v bytě. Tahle hra na schovávanou se mi zdála nesmyslná. Ještě více než celé tohle divadlo kolem. Ale přesto jsem byl značně v rozpacích z jeho chladného přístupu v tak vážné situaci.

„Nedivte se. Pracuji na patologii. Na takovéhle situace jsem zvyklý. Volal jste policii?“

„Ještě ne.“ Neměl jsem k němu důvěru. „Chtěl jsem se nejprve podívat, co se stalo… Zdali se tu vůbec pan Stronc nachází…“

„A vida, zabedněná okna,“ brblal si. „A ta prkna tady… Díry v zárubni… takže i zabedněný východ?“

Přikývl jsem.

„Zajímavé. Tohle bych do něj nikdy neřekl.“

„Přesně,“ narovnal jsem se. „Na stole není skotská! Sedí u psacího stroje…“

„A nesnášel zbraně. Strašně se jich bál,“ dodal Korec.

„Bál?“

„Ano. Když byl ještě chlapec, na vlastní oči viděl, jak na statku jeho bratranec zastřelil svého bratra. Kluci našli otcovu zbraň a jen si hráli. Tu hrůzu ze své mysli nikdy nevymazal.“

„To bych do něj neřekl…“

„Co?“

„Že měl vůbec nějaké city,“ poznamenal jsem. „Byl to jinak docela…“

„Zákeřná svině, že?“

Přikývl jsem a dodal: „Takže těžko uvěřit, že by si takový člověk vzal život za takových okolností.“

„Tak to už necháme na odbornících, nemyslíte, sousede?“

„Samozřejmě. Ale než přijedou…“

„To by je taky někdo musel nejdřív zavolat. Smím?“

Zastavil jsem jeho ruku s mobilem.

„Máte s tím nějaký problém?“

„Chtěl bych se tu porozhlédnout.“

„Ale co byste tady řešil. Vždyť bylo zabedněno. Nikdo jiný než on sám to udělat nemohl.“

„Víte… něco… něco… prostě nedává mi to smysl. Chci se jen porozhlédnout. Nebudu na nic sahat. Já bych pak z toho nemohl ani spát.“

„Obvykle lidem zkazí spánek právě pohled na mrtvolu,“ dodal patolog Korec a otáčel se ve dveřích. „Odcházím. Mí klienti mi sic už nikam neutečou, ale stejně tam musím být. Nejsou živí, ale stále mě živí.“ Jeho smysl pro humor mi unikal. Pak se ještě otočil na patě. „Nicméně upozorňuji vás, že pokud budu vyslýchán, vypovím, že jsem u sebe neměl mobil a vy jste mě ujistil, že obratem zavoláte policii.“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem.

Ale stejně přijeli. Nejprve jen strážník, který po ohledání situace zavolal své kolegy. Natažená páska, muži v uniformách i v civilu a já v místnosti vedle recepce. Byl jsem zklamaný. Můj denní harmonogram byl narušený. Vzpruha nad neobvyklostí, kterou jsem shledal při otevření Stroncových dveří, byla ta tam, neboť jsem nakonec seděl u špatné instantní kávy, kterou nesnáším. Sám si vždycky namelu zrna, aby se rozlila intenzivní a čerstvá vůně a káva chutnala jako káva a ne jako patok od paní Juklové. Jeden lok a zkřivil se mi celý obličej.

„Nechutná?“

„Strašný hnus.“

„A ve vězení bude ještě horší,“ dodal detektiv.

„Tak já ho tam pít nebudu,“ odsekl jsem. Moc dobře jsem věděl, kam směřoval.

„Co jste dělal v bytě pana inženýra Stronce?“

„Díval jsem se, co se stalo.“

„Proč?“ naklonil ke mně svou tvář. Měl tak jasně modré oči. Najednou jsem si nemohl pomoci a musel jsem přemýšlet o množství melaninu v jeho oční duhovce a jak asi vypadají oči jeho příbuzných. Když jsem najednou zaznamenal prudký pohyb a zaťukání propisky o desku stolu. „Slyšíte mě?“

Probral jsem se a přikývl. „Teda vlastně ne. Na co jste se ptal?“

„Vy máte nějakou poruchu soustředění?“ podivil se.

„Ani tak ne. Jen prostě tak nějak odfiltrovávám, co považuji za nepodstatné, a zaměřuji se na zajímavější cíle. To nejspíš souvisí s tím, že často nekomunikuji s lidmi. Žiju totiž docela sám. Je mi pětašedesát, počkejte vlastně šestašedesát let, a spíš víc mluvím sám se sebou než s někým jiným.“

„Dobrá, dobrá,“ poznamenal úředník. „Takže proč jste se díval, co se stalo v bytě pana Stronce?“

„Copak vy jste si toho nevšiml? Všude byla prkna. Někdo ten byt zabednil.“

„A vy si snad nemyslíte, že to udělal on?“

„Tak víte, on byl takový… no, jak to říct,“ a naznačil jsem prstem kolem spánkové kosti, že byl Stronc tak trochu podivín, jenže to samé si myslel detektiv o mně. „A byl velmi nepříjemný na lidi a tak dále, ale tohle určitě neudělal on.“

„Znal jste ho dobře?“

„Ano i ne.“

„Jak to myslíte?“

„Já se tady skoro s nikým nebavím, žiju sám, sám si se sebou povídám…“

„To už jste říkal.“

„Já vím. Ale dívám se kolem sebe. Stronc byl příšerný lenoch. Určitě by nevzal do ruky kladivo, nezvedal prkna, netloukl hřebíky do zdi… to by neudělal.“

„Ale také jste vypověděl… a slečna recepční rovněž, že byla všechna okna i vchod zabedněný zevnitř, takže se odtamtud nemohl nikdo dostat.“

„Ale on to určitě nebyl,“ trval jsem na svém.

„A kdyby někdo jiný, jak myslíte, že by mohl odejít?“

Pokrčil jsem rameny. „Netuším.“ Ale snažil jsem se mu předat co nejpřesnější informace, které by mohly podpořit můj názor: psací stroj, zbraň a podobně.

Neměl jsem tehdy ještě ani tušení, že prvotní vyšetřování dospěje i k dalším podporujícím závěrům: na klávesnici psacího stroje nebyly zaznamenány žádné daktyloskopické stopy a tedy ani Stroncovy otisky. Válec stroje byl zcela nový a jediný text, který byl na něm vytlačený, byl právě od dopisu na rozloučenou. Zbraň nebyla nikde registrována, byl v ní pouze jeden náboj a ten byl taktéž vypálen. Na Stroncových prstech sice ulpěly povýstřelové zplodiny, ale jejich koncentrace a rozložení za předpokladu, že si sám namířil zbraň přímo ke spánku, byla nestandardní. Notebook byl podrobován analýze, hard disk naštěstí jakousi evidentně demonstrativní akci ničení přežil. Podle všeho nebylo z bytu nic odcizeno. Všechno ve skříních bylo stejně urovnané, nikde žádné stopy po násilí, vyjma onoho rozštípaného stroje z Lenova a zemřelého nakladatele. Na prknech byly otisky, stejně jako bílá omítková a fasádní barva. V bytě se jinak nacházelo mnoho dalších stop. Stronc přijímal každý den různé návštěvy, aby je mohl horlivě ponižovat, jak jsou neschopní, netalentovaní, líní a nepoužitelní. Kvalitní byty byly odhlučněné. Sousedi tak nemohli slyšet ani televizi, ani hádky, ani zatloukání prken. Leda by procházeli právě chodbou, pak možná. Jediný hluk, který byl sdílitelný mezi byty ve stupačce, byl z větrací šachty na toaletě.

„Nemyslete si, tou by se člověk neprotáhl, aby třeba odtamtud prchal pachatel,“ řekl mi detektiv. Stáli jsme zrovna před domem. Zatímco já se uklidňoval pohledem na krajinu, on si zapálil. Zaznamenal jsem, že ke mně vzhlížel s určitým respektem. A nebyl jsem na pochybách, že to bylo právě kvůli mým předchozím filmům. Nejúspěšnější scénáře jsem vyprodukoval kolem svých čtyřicátin a pak ještě pár let později a pravdou je, že i dnes v hodnocení filmové databáze patří stále mezi velmi oblíbené. Párkrát jsem vystoupil v nějakých talk show, poskytl rozhovory. Ale pro veřejnost se zem po mě slehla už před téměř deseti lety. Po matčině smrti jsem už nebyl schopen nic tvořit. A tento zjevně o dvacet let mladší muž než já si mě pamatoval.

„Vždycky jsem obdivoval vaši dedukci,“ poznamenal. „A stejně tak, jak jste mi dneska ráno vyprávěl o té skotské. Našli jsme otisky na stole, ale nikde sklenku, ani láhev. Pokud by se mělo jednat o vraždu, kdo myslíte, že by to udělal?“

„Kdo? Víte, kolik měl Stronc nepřátel?“ Naklonil jsem se k jeho uchu a zašeptal: „Strašně moc.“ Pak jsem se znovu narovnal. „Musel byste si udělat velmi dlouhý seznam.“

„Stejně nám ale není jasné, že pokud to způsobil cizí člověk, jak by se odtamtud dostal.“

„A jak se dostala ta prkna do pokoje. Přece s nimi musel někdo projít kolem recepce,“ dodal jsem.

„V tom vás asi zklamu.“

„Co prosím?“

„Věděl jste, že na střeše domu v přístřešku jsou stále naskládaná prkna z lešení?“

„Ale to tu stálo tak … no už to bude možná rok!“

Další lajdáctví a nedbalost! Když vynechám, jaké to bylo peklo mít neustálý výhled na všechny ty umouněné dělníky, kteří opravovali fasádu, a jenž stejným způsobem mohli nahlížet do mého soukromí! Měl jsem zatažené žaluzie, ale všichni víme, že pokud z druhé strany někdo přiloží zrak přímo na sklo, uvidí i přes ně.

„Na střechu domu ale neměl přístup každý,“ upozornil jsem.

„No tak… každý, to je takový široký pojem,“ pokračoval detektiv. Oklepal si popel, hrál si s cigaretou, ukazovákem poťukával na její hubené zabijácké tělo, ale pak stejně ještě z půlky nevytáhnutou odhodil na zem a zašlapal pravou podrážkou. „Snažím se to omezit,“ reagoval na můj soustředěný výraz. „Tohle mi pomáhá. Jednou možná přestanu. Kdo ví.“

„Jistě. A ta střecha?“

„Tak víme, že klíč vlastnil jednak každý nájemník, recepční a jeden mají na AZ Reality. Ale… recepční ho párkrát půjčila někomu dalšímu. Třeba právě těm dělníkům, kteří nakonec zanechali pod přístřeškem naskládaná prkna. A v minulosti se to stalo víckrát.“

„Takže pokud se nejedná o sebevraždu, a to už podle prvních stop lze jistě vyloučit, vrahem mohl být kdokoliv z domu, z AZ Reality a pak kdokoliv další, kdo věděl, že na střeše jsou prkna a má tam přístup.“

„Přesně.“

„Možná nám to zúžilo počet podezřelých z milionu třeba jen na sto tisíc.“

„Tenhle vtip vám nevyšel,“ sarkasticky na mě poukázal ukazovákem a měl se k odchodu.

Vydal jsem se směrem k fontáně. Rozhodl jsem se, že přinejmenším rituálně završím svou ranní vycházku, sic už bylo na ni velmi pozdě. Nakonec jsem stejně nebyl schopen dokončit vše podle plánu, sedl jsem si na lavičku a pozoroval tekoucí vodu.

Prkna byla na střeše. Šlendrijánství. Někdo je musel odtamtud odnést až do Stroncova bytu. Mohl tak učinit, až když byl mrtev, nebo přinejmenším neschopný se bránit. Sotva by to Stronc mohl schválit, kdyby byl při smyslech. Dům má pět pater a pak ještě dvanáct schodů až nahoru. Odnést prkna odtamtud není vůbec žádná legrace. Musela to být fuška pro dělníky, natož pro jednoho vraha, byl-li nakonec vskutku jen jeden. Spoušť na zbrani by s radostí držela celá řada lidí. Dostat je o dvě patra níž, nevyvolat přitom žádnou pozornost a nezanechat po sobě stopy?

V tomto směru jsem se o sobě dozvěděl, že můj obdiv k vrahovi nezdravě roste. Stopy na prknech byly, po dělnících a po omítce v patrech stejně jako zbytky z fasády. Ta bílá barva se mohla nabalit kdykoliv. Ale čerstvé rýhy by se mohly prozradit hned. Bílým popraškem na chodbě, kdyby uklízečka podle stanoveného pracovního plánu, jehož obměna vznikla právě na můj popud, nevysávala dvakrát do týdne chodbu a všechny přilehlé zdi. Pokud byla pečlivá, na čemž jsem na schůzi nájemníků trval, tak tyto stopy už jsou dávno pryč. Takže se už nedá jistojistě určit, zdali vrah, který by snášel prkna ze střechy, vytvořil nové rýhy ve zdech při neodborné manipulaci, nebo jsou to již ty staré. Podle rozpisu tento úklid proběhl dnes ráno mezi čtvrtou a šestou, protože jsem trval na tom, že jakmile v šest opustím svůj byt, musí už být všude čisto. Tím se zužují možnosti, ale také časy, což by nemuselo být na škodu.

„Víte, řešil jsem už hodně případů. Vrahem bývá často člověk, který je oběti velmi blízký. Po Stroncovi zůstaly sic dvě děti, ale jsou dospělé a s otcem se kontaktovaly zřídka. Stále jsme ve slepé uličce. Proč zabedněný byt? Jak tam byla ta prkna odnesena? A jak by mohl vrah z bytu odejít? Nedává to vůbec žádný smysl. Vyslechli jsme už spousty lidí. Obávám se, aby tento případ nezůstal nevyřešený.”

Musel jsem se maximálně soustředit. Vždyť přece můj vyšší stupeň vnímání by mohl… Musí přijít celé věci na kloub. Musím si přehrát, co se odehrálo posledních pár dnů. Něco bylo jinak. Mé dny až na ten konkrétní byly stejné. Musel jsem si něčeho všimnout. Přece nejsem jako ti ostatní! Slepý a lhostejný…

Stronc byl zabit předchozí večer nebo noc. Zabednění tedy s vysokou pravděpodobností proběhlo v noci a to před čtvrtou ranní. Zaznamenal jsem to tedy v nejbližší možný čas podle mého denního režimu. Ve třetím patře se nacházejí čtyři byty. Stroncův, doktora Korce, byt bez nájemce a pak pan Lorenze, který ale je v tomto čase v Lisabonu a vrátí se až na přelomu následujícího měsíce. Pokud by tedy mohl pomoci nějaký svědek, připadá v úvahu právě patolog Korec.

Stronc měl u sebe klíče, přesto byt byl zamčený. Náhradní má recepční a poslední ze svazku jsou ještě uloženy v trezoru AZ Reality. Vrah, popřípadě vrazi museli mít u sebe tedy vlastní. Nicméně, jak by k nim přišli? Jedná se o bezpečnostní zámek a výroba nového klíče nesmí proběhnout bez souhlasu správce domu.

V bytě se nacházejí čtyři standardní okna a jedno menší koupelnové. Vrah si musel opatřit celkem dvacet pět prken. Kdyby byl schopen chodit po dvou, třech prknech, musel sestoupit do pátého patra k výtahu osm až dvanáct krát a pak sjet o dvě patra níž. Muselo mu to zabrat dost času a celou dobu být ve stresu, jestli ho někdo nespatří. Jak v chodbě pátého patra, kde bydlím i já, pak paní Kudláčková, Coufal a Stašek. Jsme dům opuštěných lidí, kteří sami sdílejí svůj velký pokoj. I ten Stronc byl ve své podstatě samotář. Vyhublý arogantní alkoholik bez sebemenší úcty k ostatním. Návštěv přes den napřijímal mnoho, ale jakých! Všechno byly jen pracovní a jen si na ně vyléval svůj vztek.

Vlastně vůbec za nikým z nás nechodí někdo, s kým bychom si chtěli vřele sednout ke kávě a sdílet společné zážitky.

A když už se v tom zatraceným baráku se zatraceně vysokým nájmem stane něco bezprecendentního, tak to nakonec projde téměř bez povšimnutí. Kdo ví, kdy by byl Stronc objeven, kdybych nechodil na své pravidelné procházky a nepodíval se nahoru. Pokud bych byl dostatečně paranoidní, mohl bych si myslet, že to byl záměr, abych na to přišel právě já. V tuto dobu. Potom by v bytě mohl být po celou dobu klidně schovaný patolog Korec, neboť moje rituály jsou zde známé všem. A on je vlastně na sdílení prostoru s mrtvými zvyklý. Jemu by nedělalo problém počkat a pak při nějaké mé nepozornosti prchnout.

Ano, nevšiml jsem si, když na mě promluvil, jak dlouho tam byl, na druhou stranu mi to připadá až příliš přitažené za vlasy. Jaký on by mohl mít motiv? A pokud ano – jak mu to prokázat? Mohly by jeho ruce a oděv obsahovat povýstřelové zplodiny? Když přijela policie, on už byl dávno ve své chladné pracovně se svými němými klienty, a pokud mohl být nějaký důkaz proti němu, tak měl spoustu času ho zničit.

Něco uvnitř mi říkalo, že tohle nejspíš vrah nebude. Neměl jsem k tomu sice žádné přesvědčivé důkazy, byl to jen můj pocit. A na ten přikládám vždycky nejvíc. Zatím nikdy nezklamal. Sic určité smítko pochybností jsem měl vždycky.

A pochybuji, že to byl vůbec někdo z domu. Jsme to tu samý starší člověk nebo téměř před důchodem. Nedovedu si představit, jak Kudláčková o francouzských holích tahá prkna, stejně jako můj nevidomý soused pan Stašek si slepeckou holí označuje oběť a rukama hledá jeho spánkovou kost, zatímco by Stronc celou dobu pokorně držel. Já jsem měl být ten, kdo se měl v noci probudit a být svědkem. Jenže i kdybych byl vzhůru, nic evidentního by mě k tomu nepřimělo, abych otevřel vchodové dveře na společnou chodbu. Díky odhlučnění bych nic neslyšel a v noci ze zásady neotvírám nikdy a nikomu. Leda by hořelo. Spustil by se alarm, popadl bych příruční tašku z doklady, kabát a boty a bez paniky šel na shromaždiště.

V úvahu spíš připadá někdo externí, ale tak, aby se dostal ke klíčům. Vzpomněl jsem si na rozhovor s detektivem.

„Víte, řešil jsem už hodně případů. Vrahem bývá často člověk, který je oběti velmi blízký. Po Stroncovi zůstaly sic dvě děti, ale jsou dospělé a s otcem se kontaktovaly zřídka…“ A pak později: „Stronc měl řadu nepřátel, určitě se všem teď uleví, a navíc jeho děti si přijdou taky na svý. Zůstaly po něm cenné papíry a vklady, všechno v hodnotě zhruba čtyřiceti milionů korun.“

„Takže ty měly velký motiv?“

„To sice ano, ale mají alibi. Stejně tak vydavatelství má klauzuli, že po Stroncově smrti přebírá všechna práva na jeho vydané bestsellery a další kontrakty, které už nyní mohou činit zhruba deset milionů korun. A pak je tu i tento byt na dobré adrese. Jistě víte, že AZ Reality plánují revitalizaci svých nemovitostí kolem zahradní fontány. Chtějí je oživit pro mladé bohaté rodiny s dětmi. Byty rozdělit příčkami, postavit zde hřiště. Město kousek odsud schválilo mateřskou školku.“

„Ale to jsme na schůzi zamítli!“ rozčiloval jsem se.

„Jen váš dům odmítl odstupné a náhradní bydlení. AZ Reality se s ostatními nájemníky ve vedlejších třech nemovitostech dohodli po dobrém.“

„Myslíte, že jako někdo z realitky nechá zavraždit nejméně vstřícného a přitom významného nájemníka, aby ostatní zastrašili a ty pak snadno ustoupili? Ale to jim spíš zkazí renomé a sníží hodnotu nemovitosti!“

„Pokud by nabízeli pronájem stejného bytu, pak ano. Ale ono má dojít k zásadním změnám uvnitř i vně projektu, takže tohle vše se jaksi smaže. Už nebude existovat žádný byt, ve kterém byl někdy dříve zavražděný člověk.“

„Tady to je každý podezřelý, komu by jeho smrt prospěla ještě víc než jen subjektivním pocitem satisfakce.“

„A nezapomeňte ještě na pana Romana Smutného, se kterým se Stronc soudil o deset milionů za plagiátorství. Přitom pokud by Smutný proces prohrál, absolutně ho to zruinuje.“

„Ale jak se dostal vrah ven? Není tam nějaká tajná chodba? Zkoušeli jste všechny knihy, sochy…“

„Pane Kulhánku, tohle není situace z Hollywoodu nebo vašeho filmu. Žádná tajná chodba.“

V domě samozřejmě v tyto dny bylo rušněji než obvykle. Vedle policie přijel i inženýr Marek Navrátil z AZ Reality, aby si osobně prověřil, co se stalo a jaké to bude mít další důsledky. Přijeli i z vydavatelství, aby se domáhali, kdy budou Stroncovy materiály k dispozici, protože některé měly být dodány ještě před uzávěrkou, a nyní jsou nuceni překopat celý plán. A dostavily se i Stroncovy děti. Pětadvacetiletá Karolína, provdaná Smetánková, a osmadvacetiletý Karel Stronc.

Karolína byla sympatická plavovlasá dívka, jemně plachá, stále uhýbala pohledem. Karel byl neuvěřitelně podobný svému otci.

Pozoroval jsem reakce všech, kteří přijeli. Jejich chování, otázky, odpovědi, podobně jako detektiv. Věřím totiž na tezi, že pachatel se vrací na místo činu, a já bych rád v těch drobnostech, které poukazují na naše jistoty a nejistoty, našel odpověď.

Vydavatel se do třetího patra ani nedostal. Ztropil scénu na recepci a řekl, že se podle toho zařídí. Z bytu už byla odstraněna páska a nebyly zde žádné známky předchozí tragické události. Karolína stydlivě postávala u vchodu.

„Nechce se mi dovnitř,“ odmítla dotykem ruky svého bratra.

„Tak je to přeci jenom tragická událost,“ reagoval detektiv.

„Ano, to je.“

„Ale přijdete si teď na dobré jmění,“ zkoušel její psychickou stabilitu.

„Nechte toho,“ slabým hlasem ho odsoudila. „Copak můžete takhle mluvit?“

Bratr vstoupil do pokoje, na jehož prahu se rozhlédl. Okna, stůl, koberec. Všichni věděli, co se zde událo, a tak jeho kontrola těchto míst byla pochopitelná.

„Budou se muset vyměnit celá okna,“ prohodil.

„Myslím, že AZ Reality to tu stejně celé předělá,“ dodal detektiv.

„Ano, tak pak v rámci té komplexní rekonstrukce…“

„Takže podpoříte revitalizaci?“

„Určitě. Nezlobte se, ale co s tím jiného? Já mám svou rodinu, bydlím ve svém vlastním bytě v centru Hradce, a Karolína to samé. Mají rodinný domek. Tady není o čem diskutovat.“

Slyšel jsem ho z chodby. Hned jsem do toho vstoupil, do řeči i do bytu. „A nezeptáte se, co ostatní nájemníci?“

„Tak samozřejmě si hlasujte podle svého, ale jak víte, smrtí mého otce propadá i nájemní smlouva. Pokud bude někdo chtít znát můj názor, rád ho řeknu, ale nic to neovlivní.“

Hnul mi žlučí, ale měl pravdu. Za tohle jsem ho do toho nemohl namočit. Musel jsem se nadechnout a uklidnit, abych kvůli horké hlavě z obav o svůj byt, o své pravidelné rituály nenařknul z vraždy někoho, kdo jen nahlas vysloví svůj názor, který jde proti mně.

„Chcete si to tu ještě prohlédnout, zkontrolovat? Jinak pak převzetí věcí by proběhlo až v rámci dědického řízení,“ dodal detektiv.

Karel zakroutil hlavou, že ne. „Není tu nic, co by mi chybělo.“

Odcházeli z domu, on sebevědomě, ona sešle. Zůstal jsem tam nakonec jen s detektivem.

„Včera večer jsem si zrovna pouštěl váš film. Ztraceni v Šanghaji! Už jsem ho viděl aspoň pětkrát, šestkrát. Vždycky na něm najdu něco, čeho jsem si předtím nevšiml. To je prostě geniální,“ řekl detektiv.

„O tom to je, stejně jako tenhle zapeklitý případ. Můžete se sem pořád vracet a stále budete nacházet něco nového. A nakonec uspějete.“

„Vidíte tu snad něco, čeho jsme si předtím nevšimli?“

Ukázal jsem na okna: „Nezapomenu, jak mě strašně rozčilovalo, jak byla ta prkna na oknech lajdácky přitlučena. Jedna strana výš, druhá níž. Jako by vrah neměl vkus!“

„Tak tohle spíš svědčí o tom, že spěchal.“

Pokýval jsem hlavou. „Za to na těch zárubních to bylo všechno pravidelně. Jako by si to odměřoval.“

Detektiv se na mě podíval s vážnou tváří. „Něco to snad znamená?“

Pokrčil jsem rameny. „Ještě nevím. Ale vrah spěchá u oken a dá si práci s vchodem…“ Poklekl jsem blíž k zárubním a díval se na díry po hřebíkách. Přesně vyměřené vzdálenosti. Dokonce označené křížkem. „Tady to má širší a  poškrábané,“ dodal jsem mrzutě.

Detektiv si taky poklekl a sledoval ty díry. „Asi se hned netrefil.“

„Kdepak. V rámech v oknech byly jen ledabyle přitlučené hřebíky. Prostě aby ta prkna tam byla a šmitec. Ale tady jsou vyvrtané vrtačkou. A tohle poškrábání, to je spíš od toho hřebíku.“

Postavil jsem se a díval jsem se na to všechno jako na zjevení. První prkno, které snadno vypadlo, bylo právě druhé odspoda s širší jamkou a poškrábané kolem. Je to jiné než ty ostatní. Z hrůzou jsem zjistil, že vím, jak se odtamtud vrah dostal. Ale bál jsem se to vyslovit, abych to snad nezakřikl? Těžko říct. Bylo to geniální! Ale kdo to způsobil?

Na recepci na nástěnce jsem viděl výzvu k mimořádné schůzi ohledně znovuprojednání návrhu od AZ Reality. Krev se mi zpěnila. Někdo nahoře mě nemá rád. Vzal mi tvůrčí chuť, matku (dobře, chápu bylo jí osmdesát) a teď mi chtějí vzít i můj krásný byt? Přestěhovat mě někam na hlučné špinavé předměstí nebo snad do domova důchodců? Tak to si mohu gratulovat akorát tak blížící se senilitě. Ta tam doslova visí ve vzduchu a čeká na další oběť.

Vydal jsem se taxikem do centra města do kanceláří AZ Reality, abych jim z plných plic řekl, co si o těch jejich hrubých manipulacích myslím. Ten jejich neosobní přístup! Jen prachy, prachy a prachy. Nic víc je nezajímá. My jsme už staří a nevýhodní. My nemáme právo, abychom dožili podle svého! Lidský názor je jen přitěžující okolnost! Prolétl jsem recepcí AZ Reality, aniž bych se zdržoval nějakými formalitami, protože jsem nebyl ochoten na nic čekat. Na to mi až příliš rychle pulsovala krev mými starými vzteklými tepnami, ale pořád mými, a musel jsem se zchladit přímou konfrontací. Rozrazil jsem dveře kanceláře, kde seděla ředitelova asistentka. Už se stiknutím kliky jsem byl nadechnutý, abych vychrlil co nejvíc kulantně urážejících slov, které většinou každá průměrná sekretářka nepochopí a vyděšeně pak jen lapá po dechu, když v tom mi připravený výlev zastavil pohled na ženu za stolem. Nebyl jsem schopen promluvit. Role se obrátily. Vytřeštil jsem oči a ještě ve větším vzteku práskl zpátky dveřmi. A zamířil si to z AZ Reality na čerstvý vzduch. Co senilita! Té se nedožiju! Dřív dostanu infarkt.

Sešel jsem se z detektivem. Přímo v hale policejní budovy.

„Vypadáte hodně rozrušeně, pane Kulhánku.“

„Věděl jste, že Karolína Smetánková pracuje v AZ Reality?“

Přikývl. „Ale…“

„Jakýpak ale! Takže máme vraha! To je evidentní! Máme to přímo před nosem. Musíte okamžitě zasáhnout!“

„Neměl byste dělat tak rychlé závěry. Už jsme to prověřili a jak jsem dříve uvedl, paní Smetánková má neprůstřelné alibi. V době vraždy a i několik dní před a po byla na rodinné dovolené. Máme svědky, fotografie. Ta to nemohla být. Je mi líto…“

A tím nemyslel, že mu je líto, že taková křehká krásná plavovláska není chladnokrevným vrahem s brilantním nápadem a překvapivě výbornou fyzičkou, ale že tím pádem případ stále nelze uzavřít.

„To je nehoráznost!“ Byl jsem vytočený z toho, jak s námi AZ Reality manipuluje a jak mě ovládají emoce. Jak je už na první pohled jasné, že vrahem nemůže být tahle pětapadesátikilová drobná osůbka s gelovými nehty, která by sotva přitloukla hřebík nebo pracovala s vrtačkou… Nechci ji podceňovat, ale ne. Ovládly mě emoce a udělal jsem chybu, přiznávám. Jenže koho by to nechalo chladným?

„Víme, že někdo přišel ke Stroncovi na návštěvu. Nejspíš mu otevřel,“ řekl detektiv.

„To ani nemusel. Ani se nemusel zvednout ze židle. Měl na stole bzučák, kterým se dveře otvíraly,“ dodal jsem.

„Ano, přesně tak. Takže někdo dejme tomu zvonil a Stronc ho pustil dovnitř. Musel ho znát, protože podle všech známek stále zůstal sedět na své židli. Je možné, že dotyčný se posadil do křesla naproti němu a spolu popíjeli skotskou. Našli jsme dva otisky po sklenici. Ale s jistotou nemůžeme říci, že byly čerstvé, že nepatřily nějaké předchozí návštěvě a Stronc jen neumyl stůl. Nicméně v jeho těle bylo dostatek alkoholu a omamující látky, takže bylo určitě pro pachatele velmi snadné, aby mu vložil zbraň do ruky a střelil. A následně odstranil všechny důkazy, rozbil notebook, připravil psací stroj, s ním už musel přijít, protože i jeho kufřík zůstal vedle stolu u křesla, napsal dopis na rozloučenou, odstranil láhev a sklenice. Prázdnou, pečlivě vymytou jsme našli v odpadkovém koši a skleničky všechny ve skříni. Takže si dal práci, aby nenechal žádné stopy ve skle, ale zapomněl umýt ten stůl, kde pár kapek ulpělo na jeho ploše. Pak zabednil pokoj a odešel. Jenže nevíme jak.“

„Já možná vím. Řekl bych, že to vím jistě.“

„Ano? A jak?“

„Spodní prkno a pak všechny ostatní byly připevněné velmi pevně. Za to to druhé odspoda bylo lajdácky zasazené. A to byla ta odpověď. Pachatel zevnitř připevnil všechna prkna vyjma tohoto. Nechal si jen připravené díry v zárubni a natlučené hřebíky v prkně. Pak musel prkno opatřit po užším obdobu nějakých dvacet čísel nebo jak by se mu tedy dobře pracovalo dvěma provazy, lépe kovovými dráty nebo koženými popruhy, aby nezůstaly žádné stopy. Protáhl se škvírou na chodbu a za tyto úchyty manipuloval prknem tak, aby šrouby zalezly do připravených děr. Proto to bylo kolem poškrábané. Následně stáhnul úchyt, zavřel dveře a zamknul.“

„Geniální! Jak jste na to přišel?“

„Detaily jsou často odpovědí. Tím pádem na vrchní hraně spodního prkna a spodní hraně třetího od spodu budou právě pachatelovy stopy. Potřeboval se protáhnout relativně úzkým otvorem, ale stále průchozím pro štíhlého člověka. Náš vrah není tlusťoch. Ale přesto se musel šaty nebo vlasy dotknout těchto míst. Doslova se o ně otřít. Jakékoliv stopy po celém bytě mohou a nemusí vypovídat o vrahovi. Stopy na prknech budou po dělnících, ale v těchto místech musely zůstat známky právě po vrahovi. I kdyby chodil do bytu běžně a všude zanechával své DNA, jeho jediný vlas přesně na tomhle místě prokáže, že je vrah.“

Zatčení proběhlo už následujícího dne. Karel seděl ve výslechové místnosti a nejspíš mu dokola vrtalo hlavou, kdo vůbec přišel na to, že je pachatelem. Vždyť všechno tak dokonale zakamufloval.

Přišel pozdě večer. Všechno už měl předem zjištěné a naplánované. Sestra byla na dovolené a on moc dobře věděl, kde se v její kanceláři nacházejí náhradní klíče od všech bytů nemovitostí AZ Reality. Kód znal, nebylo to vůbec těžké: její datum svatby. Sám na ní byl jejím svědkem. V AZ Reality byl známý. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že v klidu prošel kolem recepce až do prvního patra do Karolíny kanceláře. Věděl, že v čase oběda bude ředitel na pracovní schůzce, a tak nehrozilo, že by se otevřely vedlejší dveře. Když vycházel, recepční si ho sice všimla, jako možná sem tam letmo i několik dalších tváří, ale co je běžné, nevyvolává žádné otázky a pochybnosti. On se jen s úsměvem rozloučil s vtipnou poznámkou, že si neuvědomil, že je sestra na dovolené, ale nevadí, zavolá ji.

„Kéž by se o mě nějaký z mých sourozenců také tak zajímal,“ řekla recepční a věnovala se dál svým aktivitám.

Oblékl si stejný kabát a klobouk, co nosil jeho otec. Věděl, že noční službu v daném týdnu v budově má důchodce Jiránek. Po osmé večerní si vždy na recepci zapne televizi a sleduje své seriály. Pokud by přicházela nějaká návštěva nebo by někdo potřeboval jeho služby a zastavil se u jeho pultu, on by jen ztišil zvuk a vykonal požadované. Protože si byl však Karel s otcem tak podobný, protože byl stejně oblečený, protože při vstupu do domu udělal typické mimoděk gesto jako obvykle dělá jeho otec, jen takové laciné zvednutí pravice místo pozdravu bez očního kontaktu, důchodce Jiránek ho ignoroval. Neodhlédl od obrazovky, jen při periférním viděním zaznamenal jeho příchod a neměnný klid, protože se domníval, že vše je vpořádku. Při pozdějším výslechu poznamenal, že se pan Stronc vrátil pozdě večer, neví přesně v kolik a neví, jak dlouho byl pryč, ale vše proběhlo jako pokaždé. Stronc vycházel minimálně a když už, tak právě v podvečer koupit si další láhev.

Přijel výtahem do třetího patra, zazvonil, otec ho pustil dovnitř. Popíjeli, povídali si, nemělo to žádnou váhu, nechtěl v něm vyvolat nějaké neobvyklé emoce, aby sešlo z jeho plánu. Byl rozhodnutý neustoupit. Starý Stronc ho jako vždy a jako každého ponižoval. Dokázal na to vyplýtvat spoustu peprných slov, křivých úšklebků, zveličujících grimas a sarkastického smíchu. Ale Karel vyčkával. Dokud mu nezaklimbala hlava a neztěžkla víčka. Pak už vše proběhlo, jak jsme si řekli s detektivem dříve.

Věděl, že některé úklidové aktivity v domě probíhají už kolem čtvrté ranní. Počkal, až uklízečka dokončí vysávání ve třetím patře a bude pokračovat do druhého. Před šestou ranní vyčkával na schodišti třetího patra. Nejtěžší pro něho bylo právě to čekání. Kdy já jako pokaždé v šest opustím byt a jdu se projít. Přemýšlel, jak dostat recepční mimo své místo, ale nakonec jsem mu výtečně pomohl, aniž bych to tušil. Když slyšel, jak zhruba v 6:20 jdeme spolu po schodech, přistoupil jen k výtahu a sjel dolů. Prostor dole byl volný. Nikdo neviděl, že odešel.

Notebook rozbil, aby svedl pozornost na někoho, kdo má souvislost se Stroncovou prací. Vydavatelství. Roman Smutný. Všichni ti redaktoři, podržtašky, podřízení. Díky rozbitému notebooku, který měl být gestem zničení jeho pracovního nástroje vznikla celá řada podezřelých. O prknech věděl od Karolíny. Marně se snažila domluvit s firmou Fasady-levne s.r.o., aby si je odvezla. Několikrát si na to stěžovala. S tím si vybavil vzpomínku, když byli malí a otec jeho a sestru terorizoval. Zamykal je do sklepa, kde bylo všechno zatemněno. Aby se vzpamatovali. Aby nezlobili! Aby ho respektovali! Viděl v tom určité zadostiučinění. Musel si přiznat, že když spatřil konečné dílo, cítil neuvěřitelný entusiasmus. Polilo ho horko absolutního šílenství. Křičel na něj: „Tak jak ti je? Teď? Jak se cítíš?! Shoříš v pekle!“

Jeho alibi se zhroutilo. Zajistil si ho u kamaráda, aby prý vytrestal svou manželku, protože prý hodlal strávit noc s nějakou courou.

Proč to udělal? Protože ho nenáviděl? Ale to už bylo chronické. Spojilo se jedno s druhým. Doma se chýlilo k rozvodu, potřeboval peníze, jeho otec neslyšel na žádné prosby, nejenže ho urážel, ale vytahoval i staré rány. A co víc, v souvislosti s jeho ponižováním začal nedůstojně shazovat i jeho zesnulou matku a dávat ho ve spojitost s její smyšlenou promiskuitou. Často křičel, že byla špinavá děvka a kdo ví s kým měla ty svoje parchanty. Přitom všichni, kdo jí znali, věděli, že byla neuvěřitelně krásná, ale plachá jako Karolína, a tak by sotva s někým cizím navazovala známost. Většinu času jen pobývala doma a věnovala se svým koníčkům, jako třeba vyšívání. Ale kdykoliv se vrátila z nákupu, Stronc stropil scénu.

Záhada zamčeného pokoje byla vyřešena. Měl jsem z toho rozporuplné pocity. Chtěl jsem tomu přijít na kloub, ale hnus, který se kolem toho nabalil zkazil výsledný spokojený efekt.

Martina Boučková, 3. místo v literární soutěži Česká lupa, 2020

https://www.tondamazac.cz/2020/11/vysledky-souteze-ceska-lupa-2020/