Share

Nina Deissler, Jak překonat stydlivost, ostych a nesmělost. Cesta ke zdravému sebevědomí. Grada 2020. Ukázka zde

Často slýchám, že jsem extrovert; patřím charakterově mezi průbojnější typy, které i v cizím prostředí rozproudí konverzaci a seznámí neznámé lidi, kteří by za běžné situace neměli důvod si ostatní pouštět k tělu. Proč jsem si tedy vybrala tuto publikaci? Upřímně, byl to úmysl, abych lépe porozuměla ostýchavým lidem, čím si procházejí. Jenže jsem dostala víc.

Člověk totiž není celý život stejným jedincem. Vyvíjí se. Jednotlivé životní fáze a pozitivní i negativní zkušenosti ho mění. Učí ho, jak přistupovat k okolí a jak jednat s lidmi. Někdy i dobře nakročený extrovert se uzavře do ulity vyděšeného jedince, který se drží stranou, aby neobdržel další kruté rány za své neúspěchy.

Jenže ono je to hlavně „v hlavě“.

Upřímně nemám ráda knižní rádce, které „zaručují“, že po přečtení dané publikace se váš život docela změní. Tak nějak v pozadí svých myšlenkových pochodů s úsměvem vidím Bridget Jones, jak hází do koše jednu rádoby rádcovskou publikaci za druhou.

A tohle přesně Stydlivost, ostych a nesmělost není! Když kolegové na stole v kanceláři uviděli tuto knihu, ptali se mě, proč ji čtu? A já si uvědomila, že s každou další stránkou je to z jiného důvodu, než jsem si původně plánovala: opravdu mě uchvátila. A to proto, že jsem v ní nalezla jedno ze svých dávno zapomenutých já. Období dospívání a mládí. Tehdy jsem ke světu nejprve přistupovala a poté už jen chtěla přistupovat s otevřenou náručí a přinést do všeho nový impuls, ale po několika negativních  zkušenostech jsem to vzdala. Probudilo to ve mně vzpomínky na emocionální zranění, se kterými jsem cítila potřebu se právě díky této knížce vyrovnat. Mladý člověk je obzvláště citlivý na negativní ostrou zpětnou vazbu a já jsem s ní skutečně tehdy neuměla pracovat.

Autorka knihy nabízí lidem, kteří buď jsou již stydliví a plaší od narození, nebo je k tomu svedli různé situace a okolnosti, techniku tak zvanou NLP (neurolingvistické programování). Tato technika vychází z předpokladu, že lidé nejsou neurotičtí, potrhlí nebo deprimovaní, ale že se vždy snaží získat to nejlepší z možností, které se jim nabízejí.

„Fungují ve svém „modelu světa“, který se skládá z toho, co se naučili o sobě a o světě, a jak to, co vnímají, interpretují. Každý člověk má v hlavě svůj individuální model světa, jakousi „vnitřní mapu“, který se liší od světů jiných lidí. Ve vašem modelu světa jsou důležité různé věci podle toho, kde a jak jste vyrůstali… (27)

Naše podvědomí chce zajistit, abychom se vždy cítili v bezpečí. Často se dostává do konfliktu s naším mozkem, protože nemáme jen jednu část mozku společnou se všemi bytostmi („plazí“ mozek). Krom této, která řídí naše podvědomí se postupem evoluce vyvinul ještě emocionální savčí mozek, který má na starosti smích a pláč, euforii a depresi, a také myslící lidský mozek, díky němuž myslíme a pamatujeme si.

Tyto oblasti spolu vzájemně komunikují a může mezi nimi nastat konflikt.

Východiskem proto není, abyste bojovali se svým strachem, protože pak byste vlastně sváděli bitvu sami se sebou.“ (34) Stavěli bychom se tak proti plazí části mozku, která chrání naše bezpečí, ale také proti „savčímu“ mozku, který má „hromadu důkazů o tom, že svět venku je nebezpečný“.

Ale lze vždy spoléhat na tyto důkazy?

Často za nimi stojí je obyčejná dogmata, která se v průběhu času stala realitou. Zkusme to na běžném příběhu ze života. Například volba partnera. Znám dívku, která se ostýchala seznamovat, a pokud už mělo dojít k nějakému rande, vždy si volila muže, kteří u nás v okolí vyvolávali otázku: proč? Vždyť má na víc! Ale pravdou je, že častokrát v dětství od staršího sourozence slýchala, že je ošklivá, a od otce, že je neschopná. Pokud člověk roste s těmito pocity, přijme je jako fakt. Všichni jsme viděli, že je hezká a velmi šikovná, ale neprůbojná. Není divu! Pod takovým tlakem životních zkušeností se bála prosadit.

Na základě těchto zkušeností se nějak stavíme k sobě a k okolí. Máme určitá hodnocení, názory a to, co považujeme za pravdy. Ale jak hodně je to skutečné? Nejsou to jen jakási „dogmata“?

Negativní dogmata často začínají slovy: „Já prostě neumím…, Já prostě nejsem…, Pořád (nebo nikdy) se mi (ne) stává…, Pro mě není…, Pořád mám…

A všechna nám akorát brání vyjít ze své ulity. Zkuste třeba první základní cvičení. Vzpomeňte si na chvíle, kdy se stydíte. Co v daných chvílích neumíte? Možná neumíte někoho oslovit, jestliže se vám líbí? Nebo se na toho člověka neumíte ani usmát? Možná se neumíte prosadit? Nebo neumíte mluvit před ostatními? Napište si na papír, co všechno v dané chvíli vnímáte, že „neumíte“.

A pak vezměte jeden příklad za druhým a za „neumím“ dosaďte „nechci“. Vnímáte ten rozdíl?

„A teď – nebojte se toho – se sami sebe zcela upřímně zeptejte, jestli v tom není i špetka pravdy.

Pokud například máte zdravé oči, a přesto „neumíte“ opětovat oční kontakt, nejde tu přece o vaši schopnost dívat se, ale o to, že v hlavě se vám honí všechny možné myšlenky, které vám říkají: „Nedělej to.“ A vy se rozhodnete, že to neuděláte. To je důležitý bod: Rozhodli jste se vy. (42)

Děláme to, co v tu chvíli považujeme za bezpečnější.

Přece máme dostatek důkazů, že naše rozhodnutí je lepší! Dostatek? Opravdu? Pusťte se do hledání nových důkazů! Vrátím se třeba k bývalé kolegyni z práce: ano, byly to často opakované sebevědomí podrývající věty. Ale tyto důkazy poskytli jen dva lidé. Zkuste naslouchat i těm ostatním. Udělejte čáru za těmito negativními zkušenostmi a řekněte si, ok, tak a teď nanovo: schválně, jaké zkušenosti přijdou teď?

Tato publikace mě nepřestává bavit. Ona je opravdu určená všem! Možná to autorka ani tak nezamýšlela, ale já v ní nalézám sebe a okolí a uvědomuji si, jak ty jednotlivé vrstvy vytváří tolik nuancí, které vás mohou popostrčit, nebo zbrzdit ve šťastném životě. Vlastně jsem si celou dobu myslela, že si „to uvědomuji“, ale po pravdě se u každé kapitoly zastavím a řeknu si: to je fakt, takhle jsem na to doposud nenahlížela.

Stručně tedy ještě, co naleznete v knížce: cvičení proti nesmělému chování a myšlení, jak si najít pravé přátele, pomůže vám se zvyšováním sebevědomí. Pro ty, kteří by se rádi seznámili i kroky ohledně flirtování. Hodně důležité považuji, jak  zvládat kritické situace, které bývají v životě jedním z  nejtěžších kroků. Osobně to považuji za jeden nejdůležitějších kroků dospělosti. Zvládnout kritiku s určitým nadhledem a třeba ji v rozhovoru převést i do humorné polohy, aby se pročistila atmosféra. Ona totiž není kritika jako kritika. Někdo chce konstruktivně pomoci, a jiný si jen vylít vztek. Tu první přijímám a tu druhou zlehka převedu do přátelské ironie a jsem moc ráda, když se mi podaří vzteklounovi uvolnit mimické svaly do úsměvu.

MB