Share

Kolik pro vás znamenají prarodiče? A co pro vaše děti? Mezigenerační vztahy jsou stále na pořadu dne a možná to nebude nikdy dokonalé. Určitě bychom si ale neměli ukrajovat od společně strávených chvilek. Zejména když prarodiče mohou dětem přinést tolik nových impulsů.

Je to už druhá knížka autorky Martiny Boučkové, která ve svém názvu zmiňuje „dědečka“. První z nakladatelství Host s titulem Tajemství dědečkova deníku vypráví dobrodružný příběh o chlapci, který zažije úžasné prázdniny v oblasti Přeloučska a dostane se k deníku po svém dědečkovi. Tajemství visí ve vzduchu, byl děda jen námořník, nebo snad pirát?

Druhá knížka z nakladatelství Fragment s názvem Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, vypráví příběh o Markétce a její kamarádce. Markétka se zajímá o všechno kolem sebe a přitom ji provází vzpomínky na dědečka, který se v tom čase nachází v nemocnici.

Je mnoho momentů, kdy na něco v životě narazí a vzpomene si, co ji k tomu říkal děda, kde zrovna byli a jak to bylo s ním super. A vzpomíná vesele, v tom je ta poetičnost lehounká a pro děti velmi zábavná.

Dědečkovi jsem jednou přidělala pískátko na jeho odložené nasazovací zuby neboli protézu. Je to výhoda, když si člověk večer může sundat nejen brýle, ale i zuby. V době, kdy mamka ještě nebyla na mateřské, říkala, že by si večer nejraději sundala nohy a nechala je do rána ve vaně v nějakém solném roztoku. Pískátko je super věc. Předloni mi ho táta koupil, abych neztrácela klíče. Když se totiž nemohou najít, stačí jen zahvízdat nebo vydat vysoký tenoučký hlásek, a ono hned začne křičet jako alarm na zloděje. Je to úžasný, jenže to nejde vypnout. To dá rozum. Kdyby to šlo vypnout, pak už by klíče nikdo nenašel. A tak mi ve škole o přestávkách, ale i o hodině, pořád vyzváněla aktovka.

Někteří spolužáci mají vysoké hlásky, takže stačilo, aby promluvili, a už se pískátko hlásilo k životu. Paní učitelka mi tedy doporučila, abych prý tu „vymoženost“ raději nechala v šatně. Ale poté co do ředitelny přiběhl vyplašený školník, že nám někde pořád hvízdá protipožární alarm, mi bylo doporučeno, abych ho raději nechala doma. Tak jsem ho tehdy připevnila dědovi Rudovi na zuby. Samozřejmě že až večer. Když už měl zuby sundaný. Jenže když děda spal, vydával zvláštní bzučivý zvuk. Říkal, že od té doby, co má protézu, syčí jako had. Ale já si myslím, že spíš bzučel jako komár. A tak v noci skoro nespal, protože ho pořád budilo pískání.

Markétka tak prožívá jeden zábavný životní příběh za druhým od Vánoc až do času po Velikonocích. Chtěla by všechno zkusit a zažít a hodně dumá nad tím, čím bude, až bude velká. Zažívá dobrodružství s koněm „městským“, kterého s kamarádkou objeví „zaparkovaný“ u rodinných domků za garážemi. Užívá si návštěvu u pana Bardury, který umí vyprávět ty nejlegračnější historky. Prožívá přátelství a konflikty ve třídě, kdy nakonec musí řešit nepříjemnou záležitost se spolužačkou, jež vygraduje až v útěku z domova. A přichází hledání řešení napjaté situace, která zavládla v prostředí školy a domova.

I když jsou chvilky napínavé a pro dospěláka vážné, hodně se musíme smát. Děti si vysvětlují život po svém. A nám dospělým to připadá pak hodně úsměvné. A pak přijde závěr knížky: stane se, že nechcete, aby to přišlo. Aby tu byl konec a aby Markétka svazovala sedmikrásky gumičkou do vlasů. Protože víte, co to znamená.

Nejraději ze všech kytek měl sedmikrásku. Říkával mi: „Když umře brouček, kvete sedmikráska a chudobka jí říkají, neboť ji vždycky doprovází láska těch, kdo na růže nemají.“ Snad je to z nějaké básničky. Kdo ví, kde to vyčetl.

Když jsme vycházeli před dům do auta, uviděla jsem je přikrčené v trávníku. Tak jsem tam hned přiskočila a natrhala jich, co to jen šlo. Mamka s Ádou už seděli v autě, táta trpělivě postával u otevřených dveří a nic neříkal. A já trhala jak šílená. Pak jsem si stáhla z vlasů gumičku. Mamce ten pletený culík dal tolik práce!

Sedmikráska má velmi tenký, a ne příliš dlouhý stonek. Nedá se jen tak svázat. Nechce to. Ale když jsem jich měla už hodně, přiložila jsem kolem nich jakési listí z trávníku a sepnula tou gumičkou. Vypadalo to nádherně. Najednou mi už nebylo tak strašně zle. Měla jsem prostě pocit, že dědovi něco nesu.

Patří to k těm nejhezčím dětským vzpomínkám: užít si chvilky se svými milovanými prarodiči. S nimi vypadá dobrodružství jinak než s rodiči. Potřebujeme je oboje, abychom byli bohatší. Na tomhle světě nebudeme pořád, takže jak ten čas prožijeme, je jen na nás. Pokud se nás budou držet bohaté a krásné vzpomínky, chudí určitě nejsme.

MB