Přeji příjemně strávený čas. A příště přijďte zas :) Budu se těšit. Martina Boučková
Když jsem dočetla poslední řádky, projelo mi zvláštní mrazení přes nohy. A sevřelo se mi srdce. Očima dospěláka vidím dva chlapce, jeden chromý, druhý ne moc statečný, jak společně skáčou ze srázu do černé tmy. Chromý na zádech svého bratra. Tam dole je totiž Nangilima, země vytoužená. Jakýsi život po životě, nebo ještě lépe, další život po další smrti. Jenže na celý příběh se musíte dívat dětskýma očima.
Příběh odvahy, cti a věrného přátelství, které zvítězilo nad smrtí, zradou a nenávistí, prožili sourozenci Jonatán a Karel zvaný Suchárek. Kniha, která i v liberálním Švédsku vyvolala skandál a v Čechách mohla vyjít až v 90. letech. Nyní vychází už ve čtvrtém vydání. Přeložila Jarka Vrbová, ilustroval František Skála ml.
Astrid Lindgrenová děti znala tak dobře, že dokonce věděla i to, že občas myslí na smrt a že se jí bojí jako každý. Jenže právě proto, že se jí každý bojí, dospělí s dětmi o smrti nemluví a dělají před nimi, že neexistuje. Věděla, že ne všechny děti zažívají tak krásné a slunné dětství, jaké popsala ve svých čtenáři nejmilovanějších knihách. Proto existuje druhá linie její tvorby, možná ne tak masově oblíbená, ale důležitá – linie fantasy, v níž autorka vede své hrdiny do pohádkových světů, kde musejí čelit různým nebezpečím a o své štěstí tvrdě a statečně bojovat.
Statisticky je na světě více žen než mužů. Platí to u většiny společností, nikoliv u Šmoulů.
V téhle modré společnosti vše funguje jinak: bydlí v roztroušených vískách skrytých kdesi v houští lesů, neznají pojem rodina (leda tak z vyprávění o lidech) a neplodí potomky. Ti se tak nějak objeví v určitém díle. O mrňousky se zde starají na střídačku všichni. Malý Šmoulíček si slovní zásobu prvními slovy: máma, táta prostě nedoplní. A platí: co Šmoula, to single.
Spisovatelka Ivona Březinová představila na deseti školách svoji knížku Lentilka pro dědu Edu, která dětem přibližuje problematiku Alzheimerovy nemoci. Besedy měly mezi dětmi i učiteli tak velký úspěch, že spisovatelka toto turné zopakuje i na podzim.
„Na první pohled je tato knížka trochu šokující spojením tématu, kterým je Alzheimerova choroba, a tím, že je určena pro poměrně malé děti kolem šesti let. Málokdy vyprávíme malým dětem příběhy o nemocech a ještě k tomu o nemocech stáří. Ale nakonec jsem se k tomu rozhodla, protože je pro děti důležité vědět, že jejich babičky a dědečkové mohou takovou nemoc mít a přitom nepřestávají být jejich babičkami a dědečky a mají své vnuky pořád stejně rádi, i když už je nemusejí poznávat,“ říká ke knize Lentilka pro dědu Edu její autorka Ivona Březinová.
Mrzí mě, že jsem si nezačal psát tyhle zápisky dřív. Naštěstí si ale pamatuji skoro všechno, i to, jak jsem se narodil. Plaval jsem si ve tmě, byla to naprostá pohodička, jen mě rušily zvuky zvenčí. Mamka se snažila působit na mě výchovně a zvýšit mi intelekt, ještě když jsem byl v bříšku, a tak mi pouštěla hudbu přes reproduktory, vyprávěla, četla, nebo nechala tátu, aby namluvil do mikrofonu, co všechno přes den všechno dělal. Své nálady jsem dával patřičně najevo. Když šla mamka spát, já jsem chtěl být vzhůru. A obzvláště mne rozčilovalo, když se naši líbali. To jsem hned začal kopat, ale z nějakých nepochopitelných důvodů se to rodičům líbilo.
Je půlka května, ve škole vrcholí známkovací období, než se žáci a studenti (vlastně i rodiče) nadějí proběhnou klasifikační konference a bude tu vysvědčení. Kdysi znělo českými médii motto: Za vysvědčení knihu! Nedávno jsem si ho připomněla díky animovanému seriálu O klukovi z plakátu. Takový pěkný rošťák od pohledu byl vyobrazen na plakátu s knihou a oním heslem. Tak mne tak napadlo, z jaké knížky bych se radovala, kdybych byla:
"Byl tu odjakživa. Doprovázel rytíře i sedláky. Hlídal lidi i jejich majetek. Běhal vedle koně či vozu, spal u pánových nohou a pomrkával věrnýma očima. Říše vznikaly a zanikaly, ze spojenců byli rázem nepřátelé, lidé měnili šaty názory… ale on tu byl stále. Nenahraditelný, stálý. PES. Procházel dějinami. A co si o nich myslel?"
Nakladatelství Albatros vydalo pro mladší čtenáře České dějiny očima Psa, které má přiblížit zajímavá historická údobí naší země přitažlivou formou, pohledem dětmi oblíbeného zvířete.
Záplaťák není obyčejný kluk, vlastně s lidskou bytostí toho má společného jen pramálo. Žije si svůj „skoroživot“ díky šílenému profesorovi Erasmovi, jenž stvořil nejen Záplaťáka, ale také mnoho dalších podivných příšerek. A právě tenhle malý špunt byl jeho prvním výtvorem. Poskládal ho z hadříků, útržků a různých zbytků. Na hlavě má řada nepříliš půvabných stehů. Ani oči nemá obě stejné. Zbytky jsou zbytky. A tak dostal jedno černé a druhé třpytivě modravé.
Záplaťák ani netuší, z jakých kousků je poskládaný. Ba dokonce, nemá-li to modravé oko něco společného se strašlivým pirátem kapitánem Střeloprachem. A tak není divu, že při bližším zkoumání při čtení knížky dojde i na pirátskou loď, pirátský deník a dobrodružnou výpravu.
Usměvavého černého krtečka od Zdeňka Milera zná bezesporu absolutně každý. Jeho příběhy patří mezi první, které shlédnou děti, sotva přijdou na chuť kresleným pohádkám. V postýlce se tulí k jeho plyšákovi, čtou si z leporel a knížek o Krtkovi. A úžasné na této postavičce je, že baví i dospělé bez ohledu na věk.
Zdeněk Miler už bohužel není mezi námi, ale jeho Krtek je prostě nesmrtelný. Je to fenomén, je náš a věřím, že u nás ho v oblibě nepřekoná ani Mickey Mouse.
Zná ho téměř celý svět. Můj kamarád, pocházející z Iráku, mne před lety velmi překvapil tím, když mi oznámil, že u nich běžně v televizi běží
Žokej Josef Váňa miluje koně a vše, co je s koňmi spojeno. Když se dověděl, že uznávaná výtvarnice Lucie Seifertová napsala a namalovala knížku Pohádka o Horymírovi, byl jedním z prvních, kdo si tuto knihu prohlédl a přečetl. „Je to skvělá knížka a nejvíc se mi v ní líbí skok Horymíra a Šemíka z Vyšehradu,“ řekl slavný jezdec. Lucie Seifertová ho totiž zpracovala z jejich pohledu. Slavný žokej dokonce projevil přání, aby se skok stal jednou z překážek Velké Pardubické, kterou tato žijící legenda již mnohokrát vyhrála.
Ryby dvakrát nemusím, připadají mi studené, slizké, bez emocí. I když by to tak být nemělo, protože jsem znamením Ryba. Ale objevila jsem nedávno rybu, která mi sympatická je – velmi sympatická. Je trošku netypická, nosí brýle, plavání jí moc nejde a po dně toků, potoků, tůní, jezer a rybníků radši chodí, neboť má nohy. O co míň plave, o to víc čte, o co víc čte, o to je chytřejší. Co si přečte, zapisuje do notesu. Taky ráda vaří. Zdá se, že je mi tak trochu podobná.
Pokud chcete vědět, o jaké rybě píši, tak jde o záhadný rybí druh, který stvořila Magdalena Wagnerová a kterého trefně pojmenovala Ryba Chyba. Příhody podivné ryby autorka sepsala ve stejnojmenné knize a ilustrace k nim vytvořil Zdeněk Netopil.
Milovala jsem všechny knížky ilustrované Helenou Zmatlíkovou, ale nejvíc se mi líbila knížka Děti z Bullerbynu od spisovatelky Astrid Lindgrenové. Už ani nevím kolikrát jsem ji četla! Vím, že je stále v prodeji a nepochybuji o tom, že ji milují i další generace dětí. Krteček Zdeňka Milera a Dášenka, čili život štěněte mi také přirostly k srdci. Hltala jsem obrázky, četla a prohlížela je do nekonečna. Obrázky, barvy, vůně papíru, pro mně magické zaklínadlo! Když jsem trošku povyrostla, oblíbila jsem si překrásné knížky o přírodě a zvířatech od spisovatele Jaromíra Tomečka a Geralda Durrella. Nepochybuji o tom, že dnešní děti mají stejnou touhu prožívat příběhy, doba je daleko hektičtější a zastavení nad poutavou knihou zdobenou krásnými obrázky je přímo léčivé.
Těstoviny patří u dětí k nejoblíbenějším jídlům. V určitém věku je vyžadují vedle dalších zamilovaných teplých jídel, jako třeba palačinky, téměř každý den. Z obchodu známe jejich různé tvary – špagety, makaróny, mušličky, vrtulky, farfalle, rondely a další. Nevěřili byste, jaké se z nich dají vytvořit drobné barevné hračky. A jejich výroba děti určitě nadchne.
K činnosti budete vyjma těstovin potřebovat barvy (autoři používají barvy na kvaš nebo akrylové barvy), průhledný lak pro závěrečné práce, štětce, fixy, lepící pistole, pinzetu apod. Jednotlivé výrobky jsou označené stupněm obtížnosti:
Pro všechny tvořivé děti vydalo nakladatelství Albatros Umění je hra, ve kterém se nachází na 48 tvůrčích postupů. Každý projekt má stanovený stupeň obtížnosti (podle obtisknutých dlaní), od jedné – rychle hotovo, až po čtyři, „mistrovské dílo“. A co na děti čeká?
Procvičí si techniku stínování, vytvoří si barevné frotážové motýlky, či exotickou džungli jen za pomoci tužky a fixy, naleznou kouzlo spirál, rozesmějí a rozesmutní tváře na papíře, vyrobí třpytivé květinové blahopřání, s pomocí fantazie vykreslí mikroskopický svět, seznámí se s technikou á la Picasso, objeví v čmáranici skrytý obraz (některé čáry vedou cik cak, ve skutečnosti mohou skrývat velké tajemství, jen ho objevit a zdůraznit),
Do rukou se mi dostala na pohled velice přitažlivá knížka, jejíž název určitě zaujme každého. Kdo by nechtěl vědět, kdo nebo co jsou Kosprd a Telecí. Na obálce dvě děti – evidentně rošťáci – letící na raketě. Prý příběh ze školky. Jakmile začnete touto knížkou listovat, neodoláte jí, musí být vaše – její grafická podoba je vyvážená, precizní a vkusná. Veselé ilustrace Galiny Miklínové nabádají nutně každého k přečtení příběhu. Některé stránky jsou ještě velmi zdařile doplněny drobnými, rádoby dětskými obrázky, které dodávají kupujícímu jistoty, že jde opravdu o příběh z mateřské školy.
Protože čtu každou knížku od tiráže, dozvěděla jsem se, že příběh Evy Papouškové zvítězil ve 3. ročníku literární soutěže o nejlepší původní českou prózu, kterou vyhlásilo nakladatelství Albatros ve společnosti Albatros Media a. s. v roce 2012. S o to větší chutí jsem se do příběhu začetla. Po jeho dočtení mne ale zaplavila vlna rozpaků.
Nejednou než na světlo světa přišel nějaký vynález, dopomohla mu náhoda nebo štěstěna. Nelze jim ale dávat absolutně za vděk. Nebývá totiž zvykem, že pod tíhou marného přemítání vynálezce najednou „zakopne“ o světobornou záležitost, která mu přinese slávu a úspěch a lidem ulehčí životy, aniž by se musel nějak sám více přičinit.
K docílení kýženého výsledku i za pomoci náhody a štěstěny je potřeba kombinace několika faktorů: vzdělání, praxe, připravenosti, příležitosti, touhy… Ryze hypoteticky, kdyby náhodou někdo neznalý věci přišel na jakýsi zlepšováček, nemusel by to vlastně ani zaznamenat, protože by na základě malých zkušeností netušil, co má před sebou.
Štěpán, který se zbavil strachu – Už se nebojím tmy (2007) – a zažil vysněné prázdniny u babi a dědy – Prázdniny v nebi (2008) –, si splnil ještě jedno přání, stal se na jeden den dospělákem – Chci být dospělý (2013). Ten sen, stát se dospělým, jsme kdysi určitě měli všichni. Touha smět dělat to, co je nám velkými odpíráno, se nese generacemi. Kdo by se nechtěl dívat na filmy pro dospělé, číst knížky pro velké, nemuset spát hned po Večerníčku, domů přicházet, jak se nám zlíbí. Jako děti jsme všichni chtěli být dospělými, protože jsme chtěli jejich svobodné rozhodování o všech jejich krocích, které se nám zdálo být zapovězeno. Jenže s každou svobodou narůstají povinnosti. To už jsme si nechtěli připustit a asi to ani nevnímali (některým to zůstalo napořád).
VHRSTI ve svém posledním příběhu Chci být dospělý právě na tento fenomén naráží. Jeho Štěpán se durdí, že on nic nemůže a dospěláci si užívají.
Přiznám se, že čtivo je to nesmírně obtížné zvlášť pro dnešní děti. Když si s ním však poradili mistři herci a vypravěči, musí vzniknout zákonitě lahůdka! Nerudovy Povídky malostranské jsou v tomto podání tak skvělé, že zaujmou i nečtenáře.
Audizpracování této knize rozhodně neublížilo na cti, ba právě naopak. Jan Neruda by se při poslechu jistě příjemně usmíval.
Literární tvorbu žurnalisty, prozaika a básníka Jana Nerudy ovlivnilo prostředí, ve kterém se narodil a vyrůstal – pražská Malá Strana. A právě odtud čerpal inspiraci. Pamatuji se, že jako dítěti se mi tyto povídky nelíbily. Byly zvláštní, měly neopakovatelnou atmosféru, o tom žádná. Byly snad na mne příliš složité? Něco jim chybělo. Až nyní mi to došlo! Chyběl jim příběh, chyběl příběh, jež by oslovil dětské srdce.
Šmoulové – modří skřítci s vlastním jazykem a pohlednou vesničkou, v níž se jistě musí krásně žít, pokud jim neotravuje život nějaký záludný nepřítel nebo jejich odvěcí trapiči Gargamel se zákeřným kocourem Azraelem. Těm je třeba se postavit stůj co stůj, to ví dobře každý Šmoula. Původně se tito modří lidičkové objevili jako vedlejší postavy v historickém fantastickém komiksu Johan et Pirlouit. Jejich šmoulí svět natolik zaujal čtenáře, že se stali hlavními hrdiny nových příběhů ze šmoulího světa, a tak od roku 1959 – tedy již padesát čtyři let – baví malé i velké.
Černí Šmoulové jsou prvním samostatným příběhem, ve kterém sledujeme, jak taťka Šmoula bojuje svými kouzly a lektvary za záchranu kamarádů před velmi zákeřnou nemocí. Stylem pokus-omyl dospěje ke kýženému výsledku – zachrání všechny – i sám sebe – před velmi zlou nemocí.
Tak tady se k osvědčené dvojici z Vílích pohádek, přidaly ještě další dvě dámy. Čtveřice vypravěčů stvořila 21 pohádek, ve kterých hlavní roli hrají andělé. Jejich nejrůznější podoby a jejich nejrůznější poselství. Něžné a láskyplné příběhy jsou přesně zrcadlem problémů dnešních dětí. Od nedůvěry v sebe sama po praktické věci jako je vyrovnání se s tím, že mí rodiče založili novou rodinu.
Jak si poradit se strašidelnou situací, se sourozeneckou rivalitou nebo se šikanou? Knížka je opět velmi vítanou příručkou pro rodiče, protože při čtení se nenásilně připravujete na řešení právě takových situací.
V pohádkách budou hlavní hrdinové bojovat s nejrůznějšími obavami a trápeními, která mohou dolehnout na srdíčka i dušičky dětí. Často si podobná zranění neseme i my dospělí a tak… proč si nepřečíst právě takovou knížku? Pomůže i nám… pomůže si uvědomit, povídat a rozprávět. Přemýšlet a cítit. Závěrečné vizualizace jsou pak návodem, jak si z pohádek učinit svoje vlastní, jak se k nim vracet a měnit děj. Jen tak, pro zábavu, nebo pro poučení.
Pracuje se tu s uvolněním a vizualizací, děti si ve svých myšlenkách příběhy prožijí o něco intenzivnější, než by tomu bylo při klasické četbě. Přesto ty lehké meditativní prvky nejsou protivné a rušící či vtíravé. Naopak. Už jsem četla jednu knihu léčivých příběhů pro děti a velmi mi tam vadilo množství pokynů k uvolnění a příliš mnoho příkazů k představám. Tady ne – prostor pro vlastní fantazii je obrovský, autorky tu pouze dávají velmi široké mantinely, ve kterých se bude vaše fantazie pohybovat.
„Na malém, ale krásném valašském smetišti vypuklo ráno. Bylo po dešti. Slunce se prohryzalo mlhou stoupající z polí, luk a lesů.
CRRRRRR! Zazvonil budík a ze šuplíků vylezli krysáci Hubert a Hodan s potkanem Edou a pusitli se do ranní hygieny. Vyčistili si zuby, osprchovali se, vyhřebelcovali si kožíšky a dopřáli si mydlinkovou lázeň.
„Pohodička, pánové, co?“ liboval si Eda. „Ani nevíte, jak jsem rád, že nejsem člověk, ale potkan. Lidi už dávno kmitají v práci a my si tady hovíme v mydlinkové lázni. Sladký život! Dobře jsme si je ochočili, starají se o nás, živí nás, a dokonce o nás natáčejí večerníčky! Ale aby nezvlčili!“ (62)
Pro malé čtenáře již od sedmi let napsal Ondřej Hník sbírku básní o Praze, kterou velmi pěkně ilustroval Jiří Votruba. Právě jeho obrázky plné sytých barev, jasných tvarů a dětem snadno srozumitelných obrázků doutvářejí spolu s básněmi úžasný celek, který děti bude bavit, a navíc zprostředkovává knihu i mladším čtenářům, kteří ještě neumí číst, a rodiče jim básně mohou předčítat. Jiří Votruba je známým českým malířem, grafikem a ilustrátorem. Jeho obrázky nesou charakteristický rukopis, snadno je identifikujete od ostatních autorů. Ilustruje nejen knížky pro děti, ale jeho díla se objevují i na různých výstavách. Vystavoval na téměř padesáti samostatných výstavách po celém světě. Další dětské knihy, v nichž naleznete jeho obrázky, lze doporučit např. Pan Buřtík a pan Špejlička od Z. Svěráka, nebo knížku Pavla Žišky Neříkejte teleti.
Spisovatel a filozof Jostein Gaarder dokáže snad každou svou knížkou překvapit. V každé nám poodhaluje kousek světa z takového úhlu pohledu, že je nám podivné, jak to, že jsme se dívali dosud jinak. Výtečně zprostředkovává filozofická témata malým i velkým. Jeho Sofiin svět je pro mnohého z nás snad nejsrozumitelnější „učebnicí“ filozofie všech dob.
Jeho nová knížka To je otázka, která vyšla začátkem roku v Albatrosu, se hrdě a srdnatě zařadila po bok všem předchozím. Opět se v ní pustíme na vzrušující procházku světem filozofie. Knížka pro malé a velké přináší prostřednictvím snových ilustrací, které vytvořil Akin Düzakin, příběh, který si vyprávíme sami, vlastními slovy. Abychom cestou nezabloudili, pomáhá nám Gaarder zvídavými otázkami. Otázkami, které si položil nejeden kluk, dotazy, které trápí nejednu holku. Přesně tak jsou také koncipovány. Jsou jakýmisi ukazateli, turistickými značkami, navigací udávající nám směr kudy jít.
Ve dvacátých letech minulého století patřil německý spisovatel Waldemar Bonsels k nejčtenějším německým autorům. Jeho Včelka Mája bavila čtenáře na mnoho let, podobně jako Sekorův Ferda Mravenec. Rovněž také později inspirovala tvůrce k natočení mnoha dílného televizního seriálu. Mája se stala - a pro malé děti ještě stále je trendem, oblíbenou postavičkou, která zažívá různá dobrodružství ponejvíce ve světě hmyzu.
Nejspíš nenajdete dítě, které by ji neznalo. Pochybuji však, že přinejmenším čeští fanoušci televizního seriálu budou tušit, že Májiny příběhy jsou ve skutečnosti „tak staré“. První kniha o včelce rebelce, která nechtěla zůstat v úlu s ostatními, vyšla totiž už před více jak sto lety, v roce 1912.