Intr. Prostor, který vás změní.

Přesně takto končí informace na záložce v knize Intr, kterou napsal Ladislav Karpianus. Obdobný pocit jsem nabyla po dočtení knížky. Mám pocit, že mne Intr opravdu změnil. Především v pohledu na společenství mladých lidí, kteří žijí v domově mládeže, protože studují daleko od svého rodiště, které jsem sama na vlastní kůži nezažila. Tihle kluci a holky by se nikdy nebyli potkali, kdyby nezamířili do škol a učňáků a neubytovali se v baráku, co jim má být přes týden domovem. Ale může se jím tento prostor opravdu takovým zázemím stát? Autor mne přesvědčil, že ano – je jiný, než ten s rodiči, ale je.

Ladislav Karpianus zvolil pro svůj námět velmi působivou formu – povídkový román. Jednotlivé kapitoly tvoří jakési korálky, které on navléká za sebou postupně na silonovou nit, vytváří tím pestrobarevný svět plný zajímavých postav. Díky tomu se může vracet k některým událostem a nahlížet je z různých pohledů, díky tomu také naprosto zřetelně vidíme skokový vývoj některých postav – od naivního studenta prvního ročníku (zobáka) po zkušeného maturanta a dokonalého znalce poměrů (mazáka). Ale to autorovi nestačí, do svého barevného pásku z korálků zaplete i příběh dávný, příběh otce jednoho z hrdinů. Přestože se v této kapitole ocitáme o třicet let dříve, dokonce v době jiného politického režimu, zprvu se domníváme jen, že autor spletl jména, že Honzu přejmenoval na Petra. Tady je potřeba zpozornět, vnímat zřetelně detaily (oslovení paní výpravčí na nádraží například), abychom nezabloudili v čase. Pak pochopíme, proč tatínek reagoval v první kapitole tak, jak reagoval, když se jeho syn ubytovával.

Intr je zvláštní knížka – zdá se být nesourodá, roztříštěná, přeplněná motivy, přitom utváří dokonalý nerozbitný celek, který odhaluje jak to na intru chodilo, chodí a choditi bude. Povídky nás čekají ve formě zpovědí, vzpomínek, záznamu e-mailových zpráv, v podobě maturitní písemky…

Tím autor docílil maximální pestrosti, zároveň nutí k většímu soustředění se na text. Obvykle čteme-li povídky, je každá zakončena pointou (měla by být), uzavřena. Pak nepředpokládáme, že další příběh naváže na dění z té předchozí povídky. Tentokrát tak tomu není, každý motiv, postava, událost se objevuje i v některé z dalších kapitol. Motivy se proplétají, vlní, gradují a odplouvají, aby vše vyvrcholilo vyznáním autora – osobním a dokonce vlastnoručním – v poslední kapitole. Tady se nám konečně také objasní, kdo je záhadný mladý muž, který se objevuje nečekaně a jen letmo na chodbách domova mládeže, zdá se, že něco hledá…

Ještě o jedné věci je třeba se zmínit. Tou je podoba knihy. Ladislav Karpianus nejen že odtajnil své vzpomínky na dobu studentskou, ale také ukázal čtenářům, jak autoři pracují s textem. V obvyklé sazbě tak najdeme autorovy poznámky červenou tužkou, poznámky, které autora napadly poté, co odevzdal rukopis jako hotový. Vedle těchto vsuvek nám příběh velmi pěkně dokreslují fotografie a dobové dokumenty. Když k tomu přičteme poslední kapitolu, která je napsána autorovým rukopisem, máme před sebou knihu, která zdá se být osobní, psaná a tištená pro toho kterého čtenáře – pro vás.

Ladislav Karpianus se narodil roku 1985 v Plzni. Ve třech letech se přestěhoval do Mariánských Lázní, aby se zpátky do rodného města vrátil po necelých dvanácti letech. V tamějším intru na Slovanech prožil nezapomenutelné čtyři roky života, které ho inspirovaly k sepsání této knihy. Nyní žije v Praze a živí se jako dramaturg, scenárista (Ulice, Comeback, Studio Kamarád), spisovatel (Kryštofův Vzdušný zámek) a dramatik (Let č. 321, Duende).

Ladislav Karpianus: Intr, CooBoo 2013

Jana Semelková

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]