Hrdí prvňáčci mohou říci: Už jsem čtenář! Chcete také zařadit vaše dítě do projektu?

Mgr. Ivana Hutařová, která významně stojí za projektem Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka, uvádí ve svém blogu, že je „knihovnice, toho času pracující důchodkyně, zajímající se hlavně o úplně obyčejné lidi s úplně obyčejnými osudy.“ Prvňáčci tohoto projektu procházejí slavnostním křtem a jsou pasováni na čtenáře. Jedinečný nápad paní Hutařové tak získává stále více na oblibě a počet přihlášených dětí rok od roku roste.

Mgr. Ivana Hutařová poskytla Superrodina.cz rozhovor nejen k tomuto projektu, ke změnám, které zaznamenal, ale i k tématu oblíbených knížek z dětství a jaké by dnes doporučila dětem třeba za vysvědčení.

Proč vznikl a jaké hlavní záměry má projekt Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka?

Projekt Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka měl od počátku jasný hlavní cíl: zdůraznit těm nejmenším žáčkům, jak důležité je pro jejich další život čtení  způsobem, který by byl pro ně pochopitelný. My  dospělí často doma i ve škole ne dostatečně vysvětlujeme dětem, že zvládnutí čtení je jednou z nejdůležitějších, ne-li úplně nejdůležitějších dovedností, kterou se děti v první třídě naučí a je základem pro rozvoj informační gramotnosti. Od toho, jak rychle se naučí číst s porozuměním, se často odvíjí jejich další život, i ten profesní. Bez dovednosti plynulého čtení nejsou nikomu nic platné sebedokonalejší moderní technologie. Proto ten projekt. Knížka, kterou děti přihlášené do projektu na závěr první třídy dostanou, je projevem uznání za jejich úspěšnou snahu. Proto dostávají knížku, která je exkluzivní: nedá se koupit nikde v obchodě. Renomovaní spisovatelé a výtvarníci ji vytvořili speciálně pro ně. Zatím jsou na světě už čtyři takové knížky.

Prvňáčci ji nedostanou ale jen tak zadarmo, během roku musí navštěvovat knihovnu a absolvovat programy, které pro ně knihovnice připraví. Zkrátka projekt je takový start pro pozdější vyhledávání informací z nejrůznějších zdrojů, tedy úspěšné zvládnutí čtenářské gramotnosti..

Projekt letos završil svůj čtvrtý ročník. Není to sice zase tak dlouhá historie, ale něco se přesto změnilo (např. postoj Ministerstva školství). Jak vnímáte vývoj tohoto projektu od prvního ročníku?

Od prvního ročníku, kdy se přihlásilo 9000 prvňáčků ze škol v celé republice, počet dětí každoročně stoupal o několik tisíc, takže po čtyřech letech projektem prošlo více než 50 000 dětí. První tři ročníky podporovalo projekt Ministerstvo školství a jeho ředitelem byl Ústav pro informace ve vzdělávání, pracoviště Národní pedagogická knihovna Komenského. Loni ministr školství Dobeš ústav zrušil a většina jeho pracovníků i s činnostmi přešla do několika jiných organizací MŠ. Zeštíhlená knihovna byla přilepena k Pedagogickému muzeu J. A. Komenského a projekty na podporu rozvoje čtenářské gramotnosti skončily, prý z finančních důvodů. Naštěstí se Knížky pro prvňáčka ujal Svaz knihovníků a informačních pracovníků. A taky se stal zázrak. Našel se hlavní sponzor, majitel nakladatelství Triton, který čtvrtou Knížku pro prvňáčka vydal v počtu 20 000 výtisků zdarma! Jen proto, že se mu zdál projekt smysluplný. Finančně přispěla i Skanska, a tak mohla čtvrtá Knížka pro prvňáčka, „Školníci“ Miloše Kratochvíla s ilustracemi Renáty Fučíkové, vyjít. Díky mnoha lidem, kteří na rozdíl od Ministerstva školství považovali projekt za smysluplný.

Jaké jsou emoce prvňáčků – berou tuto příležitost jako slavnostní událost nebo jistý kus zábavy?

Byla jsem osobně přítomna zhruba na dvaceti předáváních knížek po celé republice. A byl to vždycky zážitek. A nejen proto, že se slavnosti konají na nejrůznějších místech – v zámcích, v galeriích, na lodi a nevím kde všude ještě. S vyšňořenými prvňáčky často přicházejí jejich pyšní a dojatí rodiče, prarodiče i mladší sourozenci. Ty děti si prožívají jedny z prvních minut své slávy a téměř všichni si to beze zbytku užívají. Ještě jeden postřeh: mezi nejlepšími čtenáři jsou téměř vždy i Vietnamci. Podle učitelů jsou jejich studijní výsledky výborné, přesto, že jim jejich rodiče mohou s učením jen těžko pomoci. Mám také dobré zkušenosti s jednou pražskou speciální školou, kde děti čtou.

Jak se děti mohou do projektu přihlásit?

Do projektu se hlásí opravdu děti z celé republiky. Je ale nutné říct, že „tažnými koňmi“ projektu jsou knihovnice z dětských oddělení veřejných knihoven. To ony oslovují spolupracující školy a nabízejí učitelům prvňáků účast v projektu. Znamená to pro ně práci navíc bez jakéhokoli finančního ohodnocení. Jim patří velký dík za práci, kterou pro projekt dělají. Až do loňského roku se mohly hlásit samostatně i školy. Letos už ne. Není divu, veškerou finanční zátěž nesli knihovníci.  Pokud je ve škole fungující školní knihovna, která je schopná zabezpečit realizaci projektu, je možné se do projektu přihlásit i jejím prostřednictvím, jen se ona knihovna musí stát členem SKIP. Jinak je nutno spojit se s nejbližší veřejnou knihovnou a domluvit se na spolupráci. Přihlášky s propozicemi se dají najít na www.skipcr.cz.

Jaká byla Vaše nejoblíbenější knížka, když jste byla ještě žačka základní školy? Myslíte si, že by tato knížka zajímala i dnešní děti?

Když mi četli dospělí, odchovávali mě na Babičce, Broučcích a Kytici. Jakmile jsem si začala číst sama, oblíbila jsem si příběhovou prózu. Objevila jsem například Ericha Kästnera, jehož knížky pro děti i dospělé mám ráda dodnes. Taky Helenu Šmahelovou a Bohumila Říhu. A Heidi, děvčátko z hor…, těch by bylo! Myslím, že většinu těch knížek by četly i dnešní děti. Je v nich nenápadné moudro napříč generacemi.

Blíží se konec školního roku a děti často dostávají odměnu za vysvědčení. Netýká se to jen prvňáčků. Předpokládám, že byste ráda doporučila za hezké vysvědčení hezkou knížku. Jaká by to byla?

To je těžká otázka, knížky se musí vybírat dětem „na tělo“. Většímu dítěti, které má rádo dobrodružství, bych určitě koupila „Společenstvo klíčníků“ Daniely Krolupperové, těm menším, které si už čtou samy, například „Modrého Poťoucha Miloše Kratochvíla. A pokud bych měla doporučit knížku pro dítě, kterému ji bude číst dospělý, volila bych jednoznačně „Medvídka Paddingtona“ anglického spisovatele Michaela Bonda. Válela jsem se smíchy i přes pokročily věk, když jsem ho nedávno četla.

Myslíte si, že by napomohlo k zájmu o čtení učení se například některých básniček či textů nazpaměť?

Na tuhle otázku neumím odpovědět. Učení zpaměti je velmi důležitá součást učení, i když teď není zrovna populární. Jsem ale přesvědčená, že čtení obecně je bezpodmínečně nutné procvičovat ve škole i doma nejméně do druhé, spíš třetí třídy. Záleží také na rodině. Hlavně v ní dítě přece získává pocit, že denní čtení, zrovna tak jako hledání informací v jiných zdrojích, je běžná součást života.

Děkuji mockrát za rozhovor

Foto Roman Giebisch