Pamatujete si dobu kolem roku 1992? U nás celkem fajn, frčela zlatá devadesátá taneční léta a jen z dálky k nám doléhalo cosi o konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tak se nyní zkusme podívat přímo do centra dění. Za patnáctiletým Mikim, který se zrovna se svými rodiči přistěhoval do uprchlického komplexu v bývalém rekreačním středisku. Přišel o domov, jeho bratr je nezvěstný a řešit musí třeba takové banality, jako je přestup na jinou školu. A taky to, že nemá žádnou žákovskou, učebnice, doklady – všechno zůstalo ve vybombardovaném domově.

Autor Alen Meškovič výtečně probral příběh do detailů. Třeba právě ty školní problémy, absence základních věcí je to, co zbystří čtenářovu pozornost. To je totiž něco, co si v obyčejném světě neumíme představit. Ale pokud přijde válka, je to přesně takhle. Atmosféra příběhu je odlehčená, dás se říci, že je to tak trochu humor, trochu chuť do života a jen tu a tam nás přimáčkne vědomí války a to ani ne tak přítomnými událostmi, které se stále tak nějak otírají o všední dny, ale spíše tím nastavením rodičů, domova, bytí, sociálního dna, na které se uprchlíci šmahem a bez viny dostávají. Pokračujte ve čtení zde