Z vysokého sloupu shlížela na město socha Šťastného prince. Tenoučké plátky zlata ho krášlily od hlavy až k patě, místo očí mu zářily dva safíry a na jílci jeho meče rudě planul veliký rubín… „Jsem rád, že aspoň někdo na světě je šťastný,“ říkají si lidé, zklamaní chudobou a životem, kráčející kolem krásné sochy. Šťastný princ, který by neměl po ničem toužit, vůbec šťastný není. A touží.

Princovo olověné srdce touží zmírnit bolesti, chudobu a nesnáze lidí kolem. S jeho touhou mu pomůže vlaštovka, jež původně na moment spočinula na princově rameni, aby si oddychla před dlouhou cestou na jih. Vlaštovka nakonec na princovo přání postupně roznese jeho zdobný zlatý kabát, rubín i safíry mezi potřebné z okolí. Když se konečně zdá, že by princ mohl být šťastným, že pomohl tolika lidem, padá mu vlaštovka k nohám mrtva zimou a vysílením. Pokračujte ve čtení zde