Share

Čtení na pokračování, díl třetí

Předchozí díl zde

A tak jsme se spolu vydali ulicemi. Ty ale vypadaly jinak, než jaké znám z domova. Jako by byly na první pohled prazvláštně smutné. Přemýšlela jsem, čím to je, a pak jsem si všimla, že všude byly jen šedivé paneláky, šedivé chodníky, a tím že bylo chladno a stromy bez listí, vypadalo to, jako by město docela ztratilo barvy. Nikde ani nesvítil žádný reklamní poutač nebo billboard, ani žádný dům nebyl omítnutý nějakou veselou barvou. Všechny domy do jednoho vypadaly jako ze stavebnice obrovských šedivých obdélníků, pospojovaných bílými čárami. Taky mi to připomnělo kostky z lega, ale úplně nudné šedivé kostky.

Na parkovišti bylo zaparkováno jen pár aut. Ani na silnicích nebyl téměř žádný provoz.

Ale jakmile jsme se přiblížili víc k centru, začínalo to být podstatně zajímavější. Všude možně, na sloupech a na výlohách bylo vylepeno nespočet plakátů. Třebaže některé byly úplně stejné, tak se mačkaly jeden vedle druhého a dokonce pod sebou a přes sebe a rovně a šišatě. Ale nebyly to žádné reklamy na slevy nebo výprodeje. Vůbec ne! Často, jako by je někdo psal jen rukou: bylo zde spousta slov a vět, ale i jednoduchých obrázků jako z komiksu.

„Máte s sebou nějaké peníze? Já mám deset korun. Mohli bychom si něco koupit!“ významně oznámil Marek.

„Deset korun? Za to si asi toho moc nepořídíme?“ podivila jsem se.

„Náhodou!“ zlobil se Marek.

„Počkej, co tohle znamená? Proč jsou všude všechny ty nápisy a tady zase na každém papíru jen OF?“ zeptala se Alča.

Marek se podivil. „To je Občanské Fórum! Teď se nemluví o ničem jiným. O Fóru a o stávkách, přece. Vy o tom doma nemluvíte?“

Alča pokrčila rameny. „Tak já…“

„Ale tohohle určitě znáš, ne?“ ukázal na černobílý obrázek, pod nímž byl nápis Na Hrad!

„Jo, znám, to je Václav Havel, prezident…“ Zajíkla jsem se. Kdepak, kdo by tuhle tvář neznal!

Václav Havel, www.wikipedie.cz

„Tý jo, ty seš jak můj táta. Ten taky říká, že Havel bude prezidentem. To jsem teda zvědavý, jak to dopadne. Lidi se teď pořád scházejí na náměstí a mluví tam a tleskají a hrají písničky. Dneska tam budou určitě taky. Tak nemusíme do obchodu, můžeme tam. Pojďte!“

Jak jsme tak probíhali širokou ulicí, najednou jsem si ostražitě všimla podivného kvičení, jakéhosi slabého hlásku, jako by snad…

„Slyšíte to taky? Neuvízl tady někde nějaký pes?“

Všichni zpozorněli. Už to bylo zřejmé. Ano! Někde tady volá nějaké psisko o pomoc. Ale odkud? Rozhlíželi jsme se a pak jsem si všimla, že u kraje chodníku podél obchodů je vyhloubený několik desítek metrů dlouhý kanál. Mávla jsem na ostatní. Přistoupili k samotnému kraji a rozhlíželi se napravo, nalevo. Samozřejmě! Malý jezevčík se včásti zapříčil a nemohl se díky svým drobounkým nožkám vyškrábat nahoru.

„No, počkej, ty trdlo,“ sehnula jsem se a natahoval pro něj ruce. Alča skočila přímo do vykopané díry a ohýbala se, aby mi ho podala. Psisko bylo možná rádo, že ho někdo zachraňuje, ale zcela odmítalo zůstat někomu v náručí a hned se vysmeklo na hrbolatý popraskaný chodník.

„Někomu se asi zatoulal,“ poznamenal Marek.

Jezevčík se po chvilce z vyděšení otřepal a okamžitě se začal jako naschvál plést všem pod nohy. Proplétal se mezi námi tak mrštně, že kdyby byl dlouhý aspoň jako šestimetrová anakonda, zamotal by se do takového uzlu, že by se stěží rychle rozpletl. Radostí poštěkával a vrtěl tím srandovním chlupatým ocáskem.

„Ten je roztomilej. Takový mrňous,“ smála se Alča. Poklekla a začala toho vtipálka drbat za placatým uchem. Jezevčík si obratem lehl na záda a přitom legračně mrskal nožičkami.

„Tak ty máš rád drbání na bříšku!“ smála se na něho dál a dopřávala psiskovi pořádného škrábání.

„Slyšíte to?“ zvolala jsem, zatímco jsem si rukou nastražila pravé ucho, abych co nejvíc slyšela. „Tam na konci se něco děje. Jako by někdo mluvil do tlampače.“

„Každý den se tam teď scházejí lidi. Pojďte se podívat!“ zvolal Marek a vyrazil jako první.

„Tak utíkej, psisko, utíkej za páníčkem, my poběžíme teď na náměstí,“ popoháněla Alča jezevčíka a už za námi pelášila.

Jezevčík se postavil na ty svoje čtyři mrňavý nožky, zaštěkal, podrbal se za uchem jako za třepotavou chlupatou plácačkou, ale pak se zase rozeběhl za svými novými kamarády. Protože jsme měli velký náskok, ty jeho pidinožky nestíhaly, a tak jsme si ani nevšimli, jak se nás snaží celou dobu doběhnout.

Další pokračování zde

obrázky: pixabay