Pokračování: Jak pátrali po psím páníčkovi

Čtení na pokračování, díl pátý

Předchozí díly naleznete zde

 „Ale já bych už měl jít domů,“ špitl Marek. Obě a i zatoulaný pes Haryk jsme se na něho smutně podívali. Všichni do jednoho jsme vykulili, jak se říká, „psí oči“ a Marek dodal.

„No jo, tak to zkusíme. Večeře je až v šest, ale to opravdu musím být doma. Šmudlo, pokud ti nenajdeme páníčka do šesti, tak opravdu nevím, co s tebou bude.“

To byla výzva! Času není nazbyt. A Haryk nesmí zůstat bez domova!

Naštěstí Marek byl ve své době jako doma. V prvé řadě se rozhlédl na všechny strany, jako by něco hledal. Alču napadlo, že Marek větří jako policejní pes. A v tu chvíli jí to přišlo tak srandovní, až se uchichtla do dlaně, aby to ostatní neviděli.

„Támhle!“ natáhl Marek ruku a rozběhl se. A já s Alčou, sic jsme vůbec netušily, o co jde, jsme se rozeběhly za ním. Včetně psího doprovodu.

Doběhli jsme k telefonní budce.

„Pokud má ten Martin Kos telefon, tak ho najdeme. A kdo by dneska telefon neměl, že?“ ukázal prstem směrem ke spánkové kosti, jako že měl brilantní nápad.

Pravda, byla jsem překvapená, že existuje nějaká kniha, ve které jsou uvedená všechna telefonní čísla lidí ve městě. Rozhodně je to geniální nápad a měl by se zavést i u nás.

Uběhla jen krátká chvilka a už Markův prst přistál u jména Kos a četl.

„Alena Kosová, Petr Kos, Martin Kos.“

„Tak to je jasný! Už ho máme!“ vykřikli jsme radostí a na důkaz si plácli o dlaně.

„A kde ten Martin Kos bydlí?“

„Ulice Říjnové revoluce 1224, to je o tři bloky tamtím směrem.“

Byli jsme tak nadšení, jak se nám to tak rychle zadařilo, až jsme vyrazili rychleji, než zvládal ušmudlaný Haryk. Když jsem to trdlo tak viděla, tak se mi ho zželelo, a chtěla jsem ho vzít do náruče. Jenže jezevčík si zase myslel, že je to nějaká zábavná hra: ruko, chytnu tě, ruko, kousnu tě, a tak se mi pořád nedařilo ho popadnout za bříško a zvednout. A když už po pár minutách jsem přeci jenom uspěla, Haryk se zase vysmekával jako lapená rybka, co by ráda hned uplavala. Nakonec skončil opět na těch svých čtyřech mrňavých nožkách. A já jsem byla od něj docela zablácená.

„Je mrštný jako had,“ kroutila jsem hlavou.

„A akorát nás to zdrželo. Čas neúprosně běží. V šest musím být doma!“ upozorňoval Marek.

Obešli jsme bloky a s opakovanými slovy „honem, honem, přidej, no tak, Šmudlo, přidej“ jsme popoháněly jezevčíka, a když už jsme  dorazili k domu ulice Říjnové revoluce 1224 a hledali jméno Kos na zvonku.

„Tady! Mám ho!“

Dům byl vysoký skoro jako mrakodrap! „Je nejvyšší ve městě. Má šestnáct pater!“

Pocit velkoleposti navíc umocňovalo i to, že byl postavený na jakési rozsáhlé betonové ploše, pod níž se nacházely garáže, kadeřnictví a papírnictví.

Zazvonila jsem jako první. Naštěstí na druhé zvonění se ozval nějaký mužský hlas.

„Dobrý den, pane Kos, vedeme vám vašeho psa.“

„Koho?“

„Vašeho psa. On se Haryk zatoulal a my ho našli,“ řekla jsem důležitě. Teď budeme ještě hrdinové! Záchranáři zatoulaných psů!

„Prosím, přijdete si pro něho dolů?“ dodala Alča, protože máme zakázáno vstupovat do cizích domů a už vůbec nesmíme chodit k cizím lidem!

„Ale já žádného psa nemám,“ poznamenal ten hlas z reproduktoru.

Alča se ulekla, až si musela dlaní zavřít pusu.

„A jste pan Kos?“

„To jsem.“

„Martin Kos?“

„Ano to jsem, a opravdu, já žádného psa nemám. Mám tu jen rybičky, línou tlustou kočku, dvě uřvané korely…“ a ty byly taky slyšet až ven, „ale psa jsem si nepořídil, protože bych ho neměl kdy venčit.“

Tak to byl ostrý zlom v původně úspěšné misi. Najednou jsme čelili opravdu vážnému problému. Vypadalo to, že se asi jen tak rychle nezadaří pravého páníčka najít. A Haryk se vůbec nestyděl vyplazovat jazyk a drbat se za uchem. A tvářit se roztomile připitoměle, jako by neměl ani tušení, co se děje.

Všichni jsme chtěli dokončit, co už jsme jednou začali. Rozhodně jsme neměli v úmyslu nechat Haryka bez domova, ale stihneme dokončit tuhle náročnou misi, než bude šest večer?

„Co teď?“

Znovu jsme bedlivě pročítali písmena na papíru v ruličce.

„Nemůže to být třeba delší příjmení? Kosík? Kosák? Kosatka?“

„Kdepak! Je tam jen Martin Kos.“

„Ale jeho pes to není.“

„Tak nám ještě zbývají ta dvě jména. Třeba s někým z nich bydlí další Martin Kos. Nemusí být jediný v celém městě.“

„No, a nebo nemá ani telefon.“ „Tak to ani nestraš,“ zamručel Marek. „To teda nevím, co bychom si potom počali. Musel bych se zeptat mamky, protože já nevím, kam se zatoulanými psy.“

Další díl zde

Obrázky: pixabay