Přeji příjemně strávený čas. A příště přijďte zas :) Budu se těšit. Martina Boučková
Čtení na pokračování, díl desátý a poslední
Předchozí díl zde
Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“
Čtení na pokračování, díl devátý
Předchozí díl zde
A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné?
Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml.
„Markétko!“ zvolal.
„Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen.
Čtení na pokračování, díl osmý
Předchozí díl zde
„Teda, Markét, ty válíš!“ plácla mě Alča po zádech.
V tu chvíli jsem si vzpomněla. „Marku, pojď stranou. Ještě něco mám.“
„Co máš?“
„Důkaz!“
Vzpomněla jsem si, že mi zbyla v kapse jedna koruna, co jsem dostala zpátky, když jsem ve škole platila za kino. Položila jsem ji Markovi na dlaň.
Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna.
Čtení na pokračování, sedmý díl
Předchozí pokračování zde
„Tak to není, opravdu!“ uklidňovala ho Alča.
„Vážně! Co je teď za rok?“ pobídla jsem ho.
Marek si utřel bezděky nos. „Jak , co jako za rok? Přece 1989.“
Tak to jsem se ještě nenarodil, pomyslila jsem si pro sebe.
„Vidíš, a my jsme z roku 2019,“ dodala Alča.
„Cestovat časem přece nejde, to ví každý,“ nenechal se zmást.
Čtení na pokračování, díl šestý
„Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“
Předchozí díl zde
Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda.
Čtení na pokračování, díl pátý
Předchozí díly naleznete zde
„Ale já bych už měl jít domů,“ špitl Marek. Obě a i zatoulaný pes Haryk jsme se na něho smutně podívali. Všichni do jednoho jsme vykulili, jak se říká, „psí oči“ a Marek dodal.
„No jo, tak to zkusíme. Večeře je až v šest, ale to opravdu musím být doma. Šmudlo, pokud ti nenajdeme páníčka do šesti, tak opravdu nevím, co s tebou bude.“
Čtení na pokračování, díl čtvrtý
Předchozí díly naleznete zde
Zatím jsme všichni dorazili na náměstí. A opravdu! Byla tu spousta lidí, kteří tleskali a něco vykřikovali. Vpředu na schodech oprýskaného divadla stál člověk s tlampačem a něco všem říkal. Když domluvil, lidé vytáhli z kapes klíče, dali je nad hlavu a začali s nimi cinkat.
„Co to dělají?“ divila jsem se.
Čtení na pokračování, díl třetí
Předchozí díl zde
A tak jsme se spolu vydali ulicemi. Ty ale vypadaly jinak, než jaké znám z domova. Jako by byly na první pohled prazvláštně smutné. Přemýšlela jsem, čím to je, a pak jsem si všimla, že všude byly jen šedivé paneláky, šedivé chodníky, a tím že bylo chladno a stromy bez listí, vypadalo to, jako by město docela ztratilo barvy. Nikde ani nesvítil žádný reklamní poutač nebo billboard, ani žádný dům nebyl omítnutý nějakou veselou barvou. Všechny domy do jednoho vypadaly jako ze stavebnice obrovských šedivých obdélníků, pospojovaných bílými čárami. Taky mi to připomnělo kostky z lega, ale úplně nudné šedivé kostky.
Čtení na pokračování, díl druhý
Předchozí díl naleznete zde
A šup. Než jsme se nadály, už jsme byly v úplně jiné tělocvičně. Ve větší a zcela nové. Co se takhle podívat ven? Měly jsme trochu strach vzít za kliku. Co když je zamčeno? Nebo nás někdo uvidí? A hned by mohl být průšvih! Copak jsme mohly vůbec tušit, kam jsme se doopravdy přenesly? A jaký je vůbec rok nebo století?
Čtení na pokračování
I. VELKÉ TAJEMSTVÍ
Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami.
Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne.