Share

Čtení na pokračování, díl druhý

Předchozí díl naleznete zde

Přečtěte si další příběhy Markétky a její kamarádky. Tento bonusový se v knížce nenachází.

A šup. Než jsme se nadály, už jsme byly v úplně jiné tělocvičně. Ve větší a zcela nové. Co se takhle podívat ven? Měly jsme trochu strach vzít za kliku. Co když je zamčeno? Nebo nás někdo uvidí? A hned by mohl být průšvih! Copak jsme mohly vůbec tušit, kam jsme se doopravdy přenesly? A jaký je vůbec rok nebo století?

Opatrně jsme vykoukly do chodby. Bylo tam šero, ale nikde nikdo. Naštěstí. Potichu trochu přikrčené jsme pokračovaly dál. Na konci se rozkládala velká hala s pověšenými hodinami a nástěnkou ode zdi ke zdi. Vlevo nahoře jsme spatřily velký nápis SČSP 1948 – 1989 a vpravo českou vlajku a druhou červenou se zkříženým srpem a kladivem. A pod nimi byly obrázky veselých dětí a nějaké ústřižky z novin a červený šátek.

„Asi nějaká oslava nebo výročí,“ poznamenala Alča. Vypadalo to, že jí to zaujalo a docela by tam chtěla i být. „A co je to SČSP?“

Pokrčila jsem rameny. „To netuším. A kdo ví, jestli vůbec máme čas to zjišťovat.“

Bylo pár minut před půl druhou a v okolních třídách probíhalo odpolední vyučování. Najednou zadrnčel zvonek. Po chvilce se zleva z chodby otevřely dveře a ze dvou tříd s hlukem a dusotem vyběhly děti, které si to kolem nás hnaly.

Byla jsem zvědavá. Děti si oblékly bundy, čepice a šály a běžely ven. Ajéjej, ona je venku zima a já jsem tu jen v tričku a v kalhotách, zadumala jsem si pro sebe. Co teď?

Šťouchla jsem do Alči a ukázala na děti v šatnách. „Ty máš aspoň mikinu, ale já jsem tu jen v tričku.“

„To snad není možný, ty děti jednou někde zapomenou i hlavu,“ uslyšely jsme, jak se rozčiluje nějaká paní. Vypadala jako paní učitelka. Vlasy měla kudrnaté od natáček a na očích velké kulaté brýle. „No podívej,“ ukázala na věšák, „tahle bunda už tu visí přes týden. Copak nikomu nechybí?“

„Třeba je nemocný,“ řekla ta druhá, nejspíš její kolegyně.

„A doma se po ní nikdo neshání? Má sice už nastavované rukávy, ale tak nosit by se ještě dala.“

Výborně, hned mi proběhlo hlavou, pokud tu ta bunda visí už dlouho, na jedno odpoledne si ji snad půjčit mohu. Doufám, že mi bude. Ještě něco vymyslet pro Alču. Jestli je venku pod nulou, tak ji ani ta mikina moc nezahřeje.

Když už jsem proklouzávala, abych se k ní dostala, všimla jsem si, jak přiběhl jeden kluk a zadýchaně mluvil na první paní učitelku.

Soudružko, soudružko učitelko, nevíte, prosím, kam byl přesunut kroužek radioamatérů? On tam ve třídě nikdo není.“

„Ten byl pro tento týden zrušený, můžeš jít domů,“ odpověděla mu.

„Ach jo,“ posmutněl chlapec a odcházel přes otevřené dveře šatny, ve které jsme právě byly my dvě.

Šatny jsou tu velké klece s věšáky a lavičkou pro každou třídu zvlášť. V základních  školách to je různé: někde mají skříňky, jinde klícky, ale koho by přeci ve chvíli, kdy je vidí úplně poprvé, nenapadlo, že spousta takových klícek vlastně vypadá docela zábavně. Klidně by tu mohla být malá zoologická zahrada. V každé z nich by se vystavovalo jedno ohrožené zvíře a nebo! Hned mě napadlo vylepšení: třeba by se sem dávaly zlobivé děti za trest pro výstrahu před ostatními.

A hned jsem se chtěla s tou myšlenkou svěřit Alče. Ale než jsem to stihla zašeptat, pozdravil nás ten nový kluk: „Ahoj.“ Mrkl nejprv na mě. „Jé, to je pěkný tričko. Kde jste ho koupili?“ A pak se hned obrátil na Alču. „Moc pěkná mikina. Je z Tuzexu?“

Zíral na naše oblečení, jako bychom spadly z cizí planety. Přitom jsme měly jen takové obyčejné: já tričko se stegosaurem, jak má otevřenou tlamu, jako by chtěl někoho sežrat, a Alča žlutou mikinu s malým schouleným černým kotětem u kapsy na levé straně. Kluk měl na sobě kostkovanou košili. Přece jsme se nemohly dostat do nějaké hluboké minulosti, aby ho to tak zaujalo! Ale kdyby nás ten portál odnesl třeba do novověku, kde všichni nosili paruky a pudrovali si nosy a ještě by neexistoval ani obyčejný zip u kalhot, to by bylo teprve povyku! Podle všeho tenkrát ani nevěděli, že v pradávné minulosti žil stegosaurus nebo alosaurus a mamut a další pravěká zvířata, a tak by si určitě museli myslet, že mám na tričku nějakou pekelnou příšeru. Možná by se mě i báli. Zvedla bych pak ruce, vycenila zubiska a všechny je rozháněla strašlivým řevem. To by byla legrace!

„Z Tuzexu?“ podivila se Alča. Znělo to jako zaklínadlo, ale nejspíš to byl nějaký obchod nebo značka, ale taková v našem městě není. Jenže údiv nepřestával. „Co je to kroužek radioamatérů?“

„Ty nevíš? Máme tam vysílačku a mluvíme s lidmi, co jsou třeba na druhým konci města, nebo klidně i sto nebo dvě stě kilometrů odsud! A třeba i mnohem dál! Je to fakt bezva.“

„Aha. A máš tu vysílačku s sebou?“ Možná ten cizí kluk pracoval pro nějaký spolek špiónů nebo tajných agentů. Kdo jiný by potřeboval vysílačku?

„Blázníš? Víš, jak je velká? Tu bych neunesl. Zabere celý stůl. Ani jsem nezkoušel, kolik váží.“

„Já jsem si myslela, že je jako mobil,“ poznamenala jsem trochu ukvapeně.

„Mobil? Co je to mobil?“ podivil se ten kluk. „A jak se vlastně jmenujete?“

„Já jsem Markéta. A tohle je moje kámoška Alča.“

„Ale můžeš mi říkat Stejzi,“ dodala zase Alča.

„Já jsem Marek. Tak už pojďte ven.“ Pak se ale podiví. „A vy nemáte zimní boty?“ Znovu se se zájmem zadíval tentokrát na naše tenisky a pak kalhoty a pořád mu něco vrtalo hlavou. Jako by mu bylo pořád divné, co to máme na sobě. Aby ne! Venku zima a my v oblečení tak pro teplejší jaro. Nakonec jsem si oblékla tu onošenou zimní bundu, mávla nad tím rukou a běželi jsme ven.

„Spěcháte domů?“ zeptal se nás Marek. „Protože já jsem měl mít teď kroužek, takže mám ještě čas. A úkoly si budu stejně dělat až po večeři. Mamce to nevadí.“

Přitakaly jsme, že máme taky volné odpoledne a můžeme tedy zůstat.

„A ty nemáš ani bundu?“ zeptal se Marek Alči.

„Někdo mi ji sebral,“ vymyslela si. Copak to jde říci: nemám bundu, protože jsem si teď odskočila z jiné doby, kde není právě dnes tak chladno? Loupež za bílého dne zněla věrohodněji.

„Tak to je děs. Chceš si nejdřív dojít domů pro něco jiného na sebe?“

„Spíš ne, bydlím dost daleko,“ pokrčila rameny Alča.

„Tak víš co, já ti půjčím zatím bráchovu, jo? Ale jen na dnešní odpoledne, abychom teda mohli být venku.“

„Díky! To je cool nápad!“

„Kůl? Tsss,“ zakroutil nechápavě hlavou, co je to za hloupý slovo, a běželi jsme dál.

Marek bydlel hned v prvním paneláku vedle školy. Čekali jsme, než přijede výtah. Jeden byl stále obsazený, druhý pro změnu nejezdil vůbec.

„Je zase rozbitý. To nevadí, bydlím jen ve třetím patře. Půjdeme pěšky.“

Do bytu vklouzl sám a za chvíli už byl zase zpátky. Ani si nesundal placatou plátěnou tašku, ve které měl věci na kroužek, a hned Alče předal bundu. Byla jí dost velká, možná v ní vypadala legračně, jak ji měla až do půli stehen a ještě jí visely rukávy, ale nakonec to bylo stejně jedno. Bunda nebunda, tohle není žádná módní přehlídka, hlavně že můžeme ven, protože tam to bude teprv zajímavý!

Další pokračování zde

obrázky: pixabay