Share

V září 2019 vyšla v nakladatelství Fragment knížka pro děti Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka. Pro fanoušky publikace, jejich hlavních hrdinek, běžných dětských příběhů a pro podporu čtení byla založena facebookovská stránka, kterou naleznete zde.

K třicátému výročí SAMETOVÉ REVOLUCE vznikl pro děti bonusový díl: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů. Knížku si můžete zdarma přečíst buď ve videu dole, nebo v jednotlivých kapitolách v samostatných příspěvcích na pokračování.

Co kdyby bylo možné cestovat časem? Kam bychom se podívali? A co kdybychom si nemohli vybrat a odneslo by nás to libovolně někam do lidské historie. Co třeba rok 1989? Jaký vlastně byl?

Spoustu podobných básniček naleznete na Facebooku knížky

Rozhovor hlavní hrdinky z knížky Já a Anastázie se spisovatelkou Martinou Boučkovou

Markétka se ptá, jaké to bylo před třiceti lety?

Martina Boučková: Pro mě to byl velmi důležitý zlomový okamžik. Bylo mi čtrnáct roků. Předtím jsem stále dokola slyšela, jak se musí poslouchat a dodržovat se pravidla, i když mohla být nesmyslná. A najednou byly v ulicích davy lidí a souhlasně křičely, že toho mají dost.

Markéta Vstřícná: Jaká nesmyslná pravidla?

Martina Boučková: Například překrucování faktů. Lidé věděli, co se stalo v roce 1968, že sem přijela sovětská vojska a nikdo by si to dobrovolně nepřál, ale museli nahlas tvrdit, že nám přišli pomoct. Nebo najednou mizeli z obrazovek filmy s herci, kteří utekli z naší země na Západ. Snímky s nimi se přestaly vysílat, jako by najednou ti lidé ani nikdy neexistovali. Když se někomu stala křivda, protože se znelíbil vládnoucí třídě, ale někdo jiný by se ho chtěl zastat, tak mu nemohl pomoci, ale svezl se s ním do problému.

Markéta Vstřícná: A ty jsi byla v Praze 17. listopadu?

Martina Boučková: Ne, to jsem nebyla. Chodila jsem do prvního ročníku na střední školu a bydlela jsem v Pardubicích. Tento konkrétní den jsem ještě nic netušila, že by se dělo něco jinak. Ale velmi brzy se o tom začalo mluvit. Rodiče byli nejprve nervózní. Moc dobře si pamatovali rok 1968. V úplném začátku nikdo nevěděl, zdali se to podaří, nebo budou masakry. Táta doma naladil rádio Svobodná Evropa, aby se dozvěděl víc.

Markéta Vstřícná: Proč se tomu říká SAMETOVÁ REVOLUCE?

Martina Boučková: Právě proto, že nakonec vše proběhlo až na ty začátky relativně v klidu. Pamatuji si, jak jsem o ní po mnoha letech vyprávěla svým kamarádům v Turecku, kde zrovna probíhaly také nějaké nepokoje. Řekla jsem jim: když se nám něco opravdu nelíbí, stmelíme se, jdeme do ulic, cinkáme klíči a společně zpíváme. A oni byli v šoku. Řekli: a proti nám vyrazí armáda, mezi námi zůstanou postřelení, nezvěstní a lidé ve vězení. Usoudila jsem, že jsem moc šťastná, že žiju ve své zemi. Nikde to není dokonalé, ani tady. Ale máme i na tak malém území v podstatě větší prostor to zlepšit. Protože nejvíc záleží na nás. Pokud víme, že se děje nespravedlnost, násilí není cesta, to je další druh nespravedlnosti. Naopak to naše stmelení, právě že vyrazíme do ulic a dáme najevo, že ne jeden člověk, ale celý národ se zlobí, to má svou sílu.

JEDNOTLIVÉ KAPITOLY NA POKRAČOVÁNÍ: CESTA DO ZEMĚ MALOVANÝCH PLAKÁTŮ

Markéta Vstřícná: A jaké to bylo před revolucí?

Obrázek z knížky Já a Anastázie, ilustrovala Daniela Skalová

Martina Boučková: Pro mě to nebylo tak zlé, ale to proto, že jsem byla dítě. Děti vnímají všechno jinak, jsou samy od sebe šťastnější a bezstarostnější než dospělí. Nemusela jsem řešit, že v určitou hodinu už nebyl chleba, že byl malý výběr v obchodech a spousta věcí se vůbec nedala sehnat. Že se třeba na konci osmdesátých let stály dlouhé hodiny fronty na toaletní papír. Že se nemohlo jezdit kamkoliv do zahraničí jako dnes, ale ne z důvodu, že bys na to neměla peníze, prostě to byla zakázaná místa. Tak zvaný Západ jako třeba Západní Německo, Francie, Spojené státy Americké a tak dále nám byly představovány jako země zla, kde jsou lidé nešťastní a trpí, na jedné straně byli strašně bohatí a na druhé davy nezaměstnaných a bezdomovců. Německo bylo rozděleno na dva státy, Východní tak zvané NDR a Západní, v našich učebnicích tak zvané NSR. A tyto státy nám dětem byly také prezentovány jako dvě absolutně odlišné skupiny. Jako ti hodní (NDR) a ti zlí (NSR). Země chudla a vypadala smutně. Pokud ale v něčem žiješ pořád a nemáš srovnání, tak to nevidíš. Když se otevřely hranice, byl to šok. A když ses vracela z ciziny domů, měla jsi pocit, že tam, kde je tvůj domov, vládne bída. Peníze a bohatství rozhodně nejsou všechno a možná ani tak důležité, ale tohle byl spíš takový první dojem, který ti prozradil, že něco tu je špatně. Vždyť přece všichni chodíme do práce, všichni se snažíme, aby nám a našim dětem bylo co nejlépe, abychom byli šťastní, zdraví a v míru, tak proč jsou naše města bezbarvá a šedivá?

Markéta Vstřícná: Slyšela jsem, že prý by ale někteří lidé chtěli vrátit zpátky dobu, jaká byla před revolucí

Martina Boučková: Vlastností času a lidské mysli je, že ráda zapomíná na to zlé a ve vzpomínkách si raději uchovává jen to dobré. A jestli musí ponechat zlé, tak už obroušené. Už totiž vůbec nebolí, jako když to bylo čerstvé. Když si zlomíš ruku, bolí to jako čert. Ale po letech ti už zbyde jen vzpomínka, že jsi měla sádru, a že to sic bolelo, ale tu bolest už necítíš.

Navíc vzít čas, jaký byl před třiceti lety, znamená být o třicet let mladší! A kdo by nechtěl být o třicet let mladší! Být svěžejší, zdravější a mít toho tolik před sebou! Ale nesmíme propadat nostalgii, takovým těm vzpomínkám na dětství a mládí, protože to už je pokřivené, a bylo by to od nás sobecké. Vrátit to zpátky by znamenalo zavřít se před většinou světa, zakázat spoustu věcí a bát se udavačů.

Ona původní myšlenka komunismu není špatná, vlastně je moc hezká, aby se všichni měli dobře. Ale takhle to nefunguje. Ti, kteří jsou houževnatí, těm ubírá energii a hází klacky pod nohy. A ti, kteří jsou líní, těm naopak prospívá, protože ze systému získávají. Nakonec se nemají všichni dobře, ale většina lidí špatně a ti, kteří jdou nejvíc zavděk s vládnoucí třídou, se mají nejlépe.

Neřešila bych nic o vracení času, Markétko. Vracet se můžeme jen v myšlenkách k hezkým vzpomínkám. Nechme čas plynout tím správným směrem. Ale nikdy nezapomínejme, co se v naší lidské historii kdekoliv na této planetě událo, abychom hloupě neopakovali některé chyby.

Demokracie je v tomto rozhodně lepší: nezavírá ti pusu, ale dává ti možnost a příležitost vyjádřit se, něco udělat a změnit. A i když to někdy vypadá, že jeden človíček nic nezvládne, není to pravda. Každý z nás může být tím startem, dílkem pro každou změnu. A když už to vypadá nad tvé síly, zjistíš, že v tom nejsi sama. Volně si to můžou lidé mezi sebou říct a znovu vyjít do ulic a zacinkat klíči.

Děkuji za zpracování videa a fotografií publikací v přírodě Markétě Boučkové.

Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, upíří básnička
Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, neber kočce její knihu
HLÍDÁM SI SVOU KNÍŽKU 🙂