Share

Čtení na pokračování, díl čtvrtý

Předchozí díly naleznete zde

Zatím jsme všichni dorazili na náměstí. A opravdu! Byla tu spousta lidí, kteří tleskali a něco vykřikovali. Vpředu na schodech oprýskaného divadla stál člověk s tlampačem a něco všem říkal. Když domluvil, lidé vytáhli z kapes klíče, dali je nad hlavu a začali s nimi cinkat.

„Co to dělají?“ divila jsem se.

Nějaký cizí velký kluk, co stál vedle mě, mi rozesmátě odpověděl: „Co že dělají? Dějiny dělají! To je to, co dělají.“ A smál se, jak mu přišly ty věty vtipný.

Pak na pódium k mikrofonu přistoupil jeden pán s kytarou, řekl pár vět, moc velký řečník to nebyl. Spíš to vypadalo, že se styděl. Jako by sem ani nepatřil. Jako by měl namířeno jinam. Jen šel náhodou kolem, jen tak se svou kytarou, a někdo ho právě omylem postavil před tak obrovský dav. A lidé se mu i trošku smáli. Ale když začal hrát a zpívat, všichni zpívali s ním. Marek taky zpíval.

Přemýšlela jsem o těch slovech, protože mi přišla moc hezká: „Krásný je vzduch, krásnější je moře. Co je nejkrásnější? Usměvavé tváře…“

„Ale už bychom asi měli jít,“ zatahal mě Marek za rukáv. „Mamka se trochu bojí. Kdyby věděla, že jsem tady! Pořád si myslí, že přijde bezpečnost a budeme mít po radosti.“ Pak se obrátil na Alču. „A taky aby si nevšimla, že je bráchova bunda pryč.“

Bezpečnost?“ zase jsem se divila. Pořád jsem se tady divila, koulela očima a zapomínala zavírat pusu. Tohle je vskutku prazvláštní místo!

Veřejná bezpečnost. Policajti, přece…“

Vozidlo veřejné bezpečnosti

„Aha,“ přikývla jsem. „Jasně, policajti. To dá rozum.“ Snažila jsem se zahnat Markovy rozpaky, že jsem úplný mimoň.

VTŠ je důležitá věc, opakovala jsem si v hlavě, ale co kdybych Markovi třeba jen naznačila něco málo, abychom si lépe rozuměli? Neprozradím vůbec nic, co jsem slíbila panu školníkovi. Žádný teleportační kanál, nic nic nic takového! Jen bych mu chtěla vysvětlit, že nejsem hloupá, že to, co připadá Markovi normální, opravdu vidím poprvé.

Přečtěte si další příběhy Markétky a její kamarádky. Tento bonusový se v knížce nenachází.

A když už jsme byli daleko od davu a za námi se táhla jen ozvěna společného zpěvu, naklonila jsem se k Alče a něco jí pošeptala. Alča přikývla, a proto jsem se pak nahnula k Markovi a taky šeptem řekla: „Víš, my nejsme odsud.“

„No, to jsem si už všiml.“

„My jsme z jiné doby.“

„Tak to teda kecáš. To přece nejde,“ nevěřil mi.

Jenže než bych mu stihla něco vysvětlit, aby na nás Marek už tak nedůvěřivě nekoukal, byl tu zase ten malý hafan. Měl obrovskou radost, že nás dohonil. Mrskal tím svým chundelatým ocáskem na obě strany, vesele štěkal a poskakoval, až nám tlapkami zašpinil kalhoty.

„Co tady zase děláš, ty šmudlo,“ řekla Alča.

„Ty nevíš, kudy k páníčkovi?“

„To je dost možný,“ dodal Marek.

„Markét, nevezmem si ho domů? Není boží?“

„To ale přece nejde!“ trochu jsem se zlobila. Tak kdo by nechtěl takovýho legračního čtyřnohýho společníka, ale on je přece z jiné doby. Akorát by tu někomu chyběl.

„A proč by to nešlo? Mně připadá, že teda ale nikomu fakticky nechybí. Pořád běhá za námi. Chce být s námi! Tak proč ne?“

„Protože je to trdlo a někomu se vážně ztratil,“ povídám.

„Hele, podívejte se!“ vykřikl Marek. „Na krku má takovou ruličku!“

Chtěl se do ní podívat, jenže psisko bylo hravé a schválně rafalo po jeho rukách, nebo se je dokonce snažilo zachytit v těch svých prťavoučkých tlapkách. Pak tedy není divu, že jsme se i přes neúspěch museli smát.

„To je ten nejzábavnější pes, co jsem kdy viděl,“ hihňal se Marek. „Mohl by jít pracovat do cirkusu!“

Když už se mu podařilo ruličku otevřít, vyndal z ní srolovaný papír.

„Teda! To je nějaká tajná zpráva?“ podivila se Alča. „Možná tam je napsáno: jestli jste mě našli, tak si mě nechte.“ Pořád se snažila najít způsob, jak si toho vtipálka ponechat.

„Kdepak, je tu adresa. Teda aspoň byla,“ poznamenal Marek.

„Jak byla? Co se stalo?“

„No, je to napsaný fixou a do ruličky se nejspíš dostala voda, takže většina z toho je už rozpitá. Je tu vidět akorát jméno toho psa a páníčka. Ale zbytek je rozmazaný.“

Vzala jsem papírek do ruky. „No, koukám. Takže ty se jmenuješ Haryk?“

„Haryk?“ Alča se podrbala na hlavě. „Není to jméno pro velkýho psa? Šmudla, tak by ses měl jmenovat.“

„A páníček se jmenuje Martin Kos.“

„Ukaž, já třeba tu adresu rozluštím. Třeba když to dáme proti světlu, možná něco bude ještě vidět,“ vytrhla mi lístek z ruky.

Jenže nebylo.

„A co teď s tím … Šmudlou… “ Alče jeho skutečné jméno opravdu nešlo vyslovit. Kdepak Haryk! Haryk přece nedělá takový povyk, Haryk je pes hlídací, velký trhač s obrovskými zuby, pes, co neštěká pro nic za nic a už vůbec ne takovým vysokým pisklavým hláskem.

„Tak víte co? Pojďme toho páníčka najít!“ zvolala jsem významně. A ještě jsem se k tomu důležitě postavila. Aby bylo jasno.

Další pokračování zde

obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz