Share

 

Příběh svačinářky Jarmilky v sobě nese sílu daného okamžiku, odhaluje s určitou syrovostí, která je typická pro Hrabalovy texty, život dělníků v kladenské Poldovce. A Oldřich Kaiser tuto syrovost a současně i poetičnost života vystihl přímo uhrančivým způsobem.

Přibližme si příběh a dobu jeho vzniku: psala se padesátá léta minulého století, do Poldovky dorazili na výzvu budovatelské kampaně „70 000 do výroby“ dobrovolníci snad ze všech koutů republiky a stvořili zvláštní „kolektiv“ – setkali se dělníci, úředníci profesí, dělníci z donucení i vězni. Na Kladno tenkrát zamířil i právník Bohumil Hrabal – zde sbíral podněty pro své psaní, poznával prosté lidi, zapisoval jejich rozpravy. Z těchto podnětů vznikla novela Jarmilka. Jeho svačinářka je prostá, nepříliš chytrá venkovská holka, která touží po jediném – založit šťastnou rodinu. Čeká potomka, jenže ten „její“ se k ženění moc nemá.

Bohumil Hrabal popsal bez příkras a vylepšování svět, který zažil, prožil, který se mu dostal pod kůži. Zaznamenával hovory kolegů dělníků, tak, jak je slyšel a poskládal je do příběhu. Drsné podmínky ve fabrice, společenství lidí různých vrstev a názorů, jadrná mluva – to vše v sobě nese určitou dávku ryzí poetiky. Poetiky, jíž byl Bohumil Hrabal králem.

„…a závodní rozhlas shůry nám svítí na cestu: …a tak jsme nastoupili cestu ke šťastné budoucnosti, jen musíme všichni dělat, je to naše… Jarmilka stáčí hlavu tím směrem a křičí do nebe: Jděte do prdele, kecálisti… to já jdu ke šťastný budoucnosti!… šla jsem si koupit kočárek, ale čtyři tisíce a kde vzít a nekrást?… A kde vezmu prádýlko kecálisti… Ale hlas shůry neslyšel Jarmilčin hlas a pokračoval: …máme nejlepší platy, nejlepší pojištění na světě a proto už z vděčnosti musíme více vyrábět… Ale Jarmilka opět křičí vzhůru: …Cože? Co to tam blafáš? …já mám dvanáct korun na hodinu a ještě jste mne teď okradli o lístky, a na co sáhnu stojí samý tácy… Avšak tentýž hlas, ale už z jiného ampliónu, nám kráčí vstříc: …musíme státi v jednom šiku pod praporečníkem míru… A Jarmilka se tak pěkně na mne podívala a řekla: Von tomu hlasu člověk nemůže utýct…“
(Sebrané spisy BH, svazek 3, str. 96)

Novela Jarmilka, kterou Hrabal napsal v roce 1952, nebyla v původní verzi přijata a tudíž ani zařazena do prvního souboru Hrabalových povídek Hovory lidí, který vyšel v roce 1956. Právě pro svou otevřenost. Ale bez úprav se nedostala ani do sborníků pozdějších. A tak si ji mohli čtenáři přečíst v té prapůvodní podobě až v roce 1992.

Na CD Jarmilka najdeme právě tuto Hrabalovu verzi a načetl ji pro nás Oldřich Kaiser. Hraje si s námi i naší fantazií, dává Hrabalovu textu další rozměr: provokuje nás, uvádí do transu, překvapuje.  My pak jen posloucháme, vnímáme ruch fabriky, dojímá nás štěstí v neštěstí těhotné svačinářky i osudy vězenkyň, příběhy, které prožil jeden z dělníků za války v kontrastu s nadšenými budovatelskými hesly. Před námi se kupí hromady šrotu, cítíme žár vysokých pecí. Oldřich Kaiser je jako vypravěč laskavý, k svačinářce Jarmilce je laskavý a jako Jarmilka sama pak neodolatelně přímý a drzý, tak nějak by se jistě samodruhá dívka bez vidiny sňatku chovala, jako dělníci lehce vulgární… pro každého má tu správnou polohu hlasu.

Nahrávka, jejíž režie se ujal Aleš Vrzák, byla natočena Českým rozhlasem v roce 2012.

 

Název: Jarmilka

Autor: Bohumil Hrabal

Čte: Oldřich Kaiser

Rozhlasová úprava: Jiří Vondráček
Režie: Aleš Vrzák
Vydavatelství: Radioservis, 2013

www.radioservis-as.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]