Knihy

Recenze: Dynastie boha Slunce

Spread the love
Share

Victoria Kanakaredes, Dynastie boha Slunce. Nakladatelství X. Y. Z., 2012.

Dynastie Boha Slunce je romantickým historickým románem ze starověkého Egypta. Na scénu přichází Thutmos, zakladatel 18. dynastie, který nastoupil na trůn po smrti Amenhotepa I., jeho nástupce Thutmos II, sestra Hatšepsut, matka Amenhotepa I. – Ahmose Nefertari, User-amon, jeden z dvořanů, který později podporoval vládu Hatšepsut a další. Setkáte se s konkrétními historickými osobnostmi dávného Egypta, který zažívá svůj rozkvět po ničivých časech útlaků a destruktivních bojů.

Pokud je vám starobylá historie Egypta neznámá nebo jen mlžná, neboť v současné době nepatří toto údobí k pečlivě rozebíraným tématům na škole, nejspíš budete v knížce částečně dezorientováni. Nenachází se zde příliš mnoho záchytných bodů, snad až na jména, několik míst a událostí bez časového zasazení. Nelze to mít ale knize za zlé; nejedná se o historický dokument, ale o román. Pokročilí a fanouškové v egyptské historii nebudou již tato nápomocná stébla potřebovat.

Victoria Kanakaredes, rodačka z Havířova, se může pochlubit bohatou slovní zásobou. Knihu plní košatými větami, které ze současné literatury vymizely. Přemíra přívlastků, nepříliš věrohodných dialogů a pomalého děje však může některé čtenáře nudit a nutit přeskakovat stránky. Na jednu stranu úchvatná stylistika a fantazie slov by měla mít stále na paměti, že čeho je příliš, toho je moc. Děj místy ustrne a máte pocit, že se nachází v permanentním parnu, v němž se stále jen jí nebo jinak lelkuje. Kombinace horka a plných stolů ve mně vůbec ale neevokovala chuť k jídlu. Hrdinové románu mezi sebou hovoří příliš strnule, což je velká škoda.

„Opravdu?“ zeptal se ho jízlivě Džibuti. „A co si myslíš, že udělá? Nemáme žádné důkazy. Neměl by důvod nám věřit.  I kdyby ano, promluví se Senentepem, a ten naše slova smete ze stolu. Společně se zasmějí naší mladické představivosti a pak se nás Senentep pokusí jednou provždy umlčet. Tak jako tak bychom jen uspíšili naplnění jejich plánů, a komu bychom tím prospěli? Ne, Usi. Nejdřív musíme mít v rukou důkaz, a až pak můžeme promluvit. A kde jinde chceš takový důkaz získat než tam, kde se všechno připravuje, hm?“

User-amon mlčel. Nebylo, co by k přítelovým slovům dodal, protože věděl, že má pravdu.

 (ukázka jednoho z živějších dialogů; 201)

Musím se přiznat, že mou pozornost zcela zjitřily pasáže popisující homosexuální styk ve vší beletristické počestnosti. Autorka popisuje lásku a vášeň mezi dvěma muži, aniž by se snížila k pornografii. Dokáže kvalitně popsat mezilidské city a planoucí touhu, při níž v žádném případě nikoho neuráží ani nepohoršuje.

A když k němu přítel zvedl hlavu, jeho oči se leskly a hořely jako při horečce. „Nad čím přemýšlíš, Usi?“ dřepnul si Džibuti před něj tak, že se jejich nosy téměř dotýkaly.

User-amon se na něj upřeně díval svýma černou hlinkou zvýrazněnýma velkýma hnědozelenýma očima. Několikrát pootevřel ústa, ale mezi chvějícími se rty neuniklo ani vzdechnutí. Srdce mu stoupalo nahoru do krku a žaludek se mu svíral podivným brněním. Klouzal očima po Džibutiho mužnějící tváři. Hladká, čistá kůže, výrazné rysy čelisti a brada neposkvrněná nedokonalostí. Nepříliš silné, pravidelné rty. Rovný, mírně se ke kořenu zužující nos a jiskrné tmavé oči, ukryté pod vějířem ještě temnějších řas. Krásná tvář se náhle začala rozpíjet a z očí mu skanuly dvě čiré, slané perly. Ale než si je stačil utřít rukávem, vpily je něžně Džibutiho rty.

„Co to děláš?“ zašeptal User-Amon.

Džibuti přiložil prst k jeho rtům a stejně tiše odpověděl: „To, co je správné. Miluji tě, Usi.“

Nejprve jen lehce přejížděl ústy po jemné kůži jeho rtů, ale když mu konečně User-amon vyšel vstříc, vsál je do svých úst a vášnivě prozkoumával jazykem každou jizvičku, každé místo.

User-amon vyslyšel náznaky jeho stále ještě vlhkého těla a svezl se k němu z postele. Jejich prsty hladily každý záhyb těla toho druhého. Vzájemně se ochutnávali jazykem a téměř současně ze sebe strhli poslední kousky šatů, které zahalovaly jejich pevné, pulzující sloupy boha mužské plodnosti Mina. (139)

Zeptali jsem se pana Luďka Wellnera

Velmi mne zajímal názor člověka nejzasvěcenějšího, pana Luďka Wellnera, jenž je autorem knih s egyptskou tematikou (např. Právo azylu, Poslední z faraónovy družiny, Ptolemaiovci – Z makedonských hor na trůn faraonů). Od roku 1994 externě spolupracoval s Egyptologickým ústavem UK při dokumentování vykopávek a účastnil se řady expedic v Abúsíru.

Redakce: Jaký je váš názor na knihu? Co se vám na ni líbí, a nebo naopak jí vytknul?

L. Wellner: Není to kniha, která by mne vtáhla do děje, protože mi přišla strašně rozvláčná. Zase bych nerad, abych celkem rozsáhlé a zjevně pečlivě psané dílo nějak cupoval, protože si dovedu představit čtenáře, kterým tento styl plně vyhovuje, a kterým by třeba naopak neseděl ten můj.

Konkrétně se nemohu zbavit dojmu scénáře k televiznímu seriálu, čemuž napovídají  i nepříliš úsporné dialogy o věcech podružných, zkrátka mnoho vaty vzhledem k rozsahu zápletky. Vyskytuje se zde mnoho příliš věcných, nepodstatných a popisných detailů, které nedávají čtenáři prostor pro zapojení vlastní fantazie. Vím, že to autora mnohdy svádí, sám jsem pro (nyní, doufám) chystanou reedici Práva azylu, mé prvotiny, vyházel asi 75 stránek textu, který jsem s odstupem času shledal zbytečným. Někdy se čtenář opravdu může topit v popisnosti a převisu přívlastků, například zde: “Královna pohodlně spočinula zády na opěradle, tvořeném zlatem zdobeným rámem z ebenového dřeva a vyplétaném silnými zlacenými vrbovými pruty”  – tato věta mne skoro zabolela.

Jinak naopak, nadmíru velké množství osob je v ději dobře vedeno, dá se zapamatovat, zápletka má logiku a je věrohodná. Jen mi přijde na rozsah knihy trochu naředěná.

Psaní je prostě trochu alchymie, sám teď zápasím s novým námětem už asi třetí rok a dávám to dohromady způsobem, který bych sám obtížně popisoval. Stále se však snažím držet určité definice historického románu, kterou jsem si před časem stanovil: “Historický román by neměl být projekcí problémů současného světa do historického kontextu, ale naopak  by měl prozařovat otevřené příběhy dneška zkušenostmi a procítěním příběhů již prožitých a pouze zdánlivě uzavřených, jejich ideály, očištěnými časem a přetavenými vírou ve smysluplnost lidského bytí.”

Sám jsem zvědav, jak dalece se mi podaří tohoto záměru se držet, nebo zda jej budu ještě upravovat.“

Redakce: Děkuji mockrát za váš názor a přeji hodně pevného zdraví a úspěchu ve vašem psaní. A také se těšíme na názory čtenářů, jak jim se knihy líbí; lze-li ji odpustit některé nedostatky právě třeba kvůli zajímavé zápletce.

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]

 

Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.

Share
error: Obsah je chráněný autorskými právy