Už nežijeme na Zemi, ale na Zeemi, říká Bill McKibben, zakladatel 350.org
Bill McKibben, Zeemě. Paseka 2013.
„V novém světě, který jsme stvořili, panují vyšší teploty, větší sucha, je v něm méně ropy a všechno velké je v něm také zranitelné Pokud se chceme vyhnout tomu, aby si nás podmanily síly, které jsme pustili ze řetězu, budeme ho muset trochu rozdělit. Na rozměrech záleží, a v tuhle chvíli jsou naše rozměry v nesouladu s našimi potřebami. Savci se s postupným oteplováním zmenšují, a vlády by měly učinit totéž. Klíčovými projekty jsou dnes ty lokální, a právě na ně se musíme zaměřit.“ (156)
Bill McKibben přejmenovává naši domovinu na Zeemě. Už není tou hostinou planetou, která tu byla před mnoha desítkami let a staletími. Klimatické změny, jež jsme nastartovali sami jejím nekonečným a bezohledným ždímáním, nejsou jen děsivou hudbou budoucnosti; už nyní se projevují ve všech částech světa. Nevzrušují nás již jen tající ledovce a další na první pohled „exotické“ problémy, které známe z televizních obrazovek a internetu.
Změny klimatu jsou patrné všude a nelze je zastavit. Musíme se jen naučit na nové planetě žít a šetřit jejími zdroji. Země není bezedná; tolik jsme jí vzali z neobnovitelných zdrojů: jámy po vydolované ropě a uhlí se již nikdy nenaplní. Ale není to jen o zdrojích, o jejichž nevyčerpatelnosti jsme ještě do nedávna byli přesvědčeni a ještě nyní se v klidu spoléháme na „ono“ se to nějak vyřeší, budeme brát dál, dokud to půjde. Živočichové, jejichž pravou domovinou jsou jižnější cípy, se také nestáhnou zpátky blíže k rovníku. Klimatické změny dělají zemi sušší, vodu vzácnější, viry snadněji expandující. Život na nové planetě je a bude stále těžší a finančně náročnější. Musí se hradit škody způsobené živly: narůstající počet záplav, hurikánů, tsunami, zemětřesení. Je potřeba řešit aktuální pohromy, ale i hledat preventivní způsoby pro zmírnění budoucích následků katastrof, jejichž důsledky si nedovedeme ani představit, ani spočítat.
McKibben přináší čtenářům velmi čtivou a působivou knihu, která se neutápí jen v jakýchsi filozofických hypotézách, ale uvádí skutečné události v různých částech světa, včetně jeho vlastní domoviny. Mluví o ovlivňování veřejnosti gigantem Exxon Mobil, který podle něho svou kampaní přesvědčil téměř polovinu Američanů, že globální oteplování není způsobeno nezodpovědným lidským jednáním, ale přirozeným vývojem.
„Exxon Mobil vydělal v roce 2006, 2007 a 2008 víc než kterákoliv jiná firma od doby, co peníze existují. „Je to největší světová společnost, tečka,“ sdělil novináři nadšeně analytik firmy Goldman Sachs. „Exxon klidně může soupeřit s jakoukoli jinou firmou z libovolné doby.“ Za uplynulých deset let věnoval Exxon spoustu úsilí promyšlené dezinformační kampani, jejímž cílem bylo zasévat pochybnosti o klimatických změnách, a nebyl neúspěšný; 44 procent Američanů věří, že globální oteplení má na svědomí „dlouhodobý planetární trend“, a nikoli to, co se tankuje na benzínkách Exxonu. A společnost má jasno také v tom, kde je její budoucnost. Podle propočtů firmy bude do roku 2030 energie získávaná ze slunce, větru a biopaliv pokrývat pouze dvě procenta světové spotřeby, zatímco osmdesát procent bude patřit ropě, plynu a uhlí. Exxon a jemu podobné firmy mají dostatek politické moci, aby dokázaly tuto předpověď převést do reality,“ (63)
Ale ať jsme se o zanedbaný stav naší planety přičinili velkou měrou či téměř vůbec, ať žijeme ve Spojených státech, v Česku nebo v třetím světě, všude vnímáme a budeme stále více vnímat nové nepříjemné skutečnosti.
Bangladéšané se o vznik naší nové planety přičinili jen nepatrně. Ke své smůle však na ní už žijí s námi. Vody z Brahmaputry a Gangy bude brzy méně, protože himálajské ledovce, které obě řeky napájejí, už odtávají. Stoupá také hladina Bengálského zálivu, a slaná voda proto postupuje hlouběji do zemědělského vnitrozemí.“ (80) „Klíšťata infikovaná lymskou boreliózou jsou v mém rodném státě Vermontu aktivní dokonce už v lednu a v únoru (…) Teplejší voda v kanadské řece Yukon způsobila, že lososi jsou náchylnější k nákaze parazitem Ichthyophonus. Lidé, kteří jsou na jejich lovu existenčně závislí, musejí chytit sto padesát ryb, aby jim zbyla stovka, kterou můžou prodat (42)
Mezi dalšími důsledky můžeme počítat růst množství alergenů (např. ambrózie má o šedesát procent více alergicky agresivního alergenu), zmenšování savců; v některých lokalitách dříve nevídaný nedostatek vláhy je nárazově po dlouhých obdobích sucha devastován ničivými lijáky, jenž způsobují snižování výnosů, a tím zdražování potravin. Plundrované deštné pralesy podléhají samovolným požárům; tyto požáry uvolňují další uhlík a likvidují zbytky pralesa. Korálové útesy vymírají, v kyselejších mořích se lépe daří medúzám. Klimatické změny mohou za šíření smrtící horečky dengue a viru západonilské horečky…
V Číně si návštěvník okamžitě všimne, že všichni bez ustání chrchlají a plivou kolem sebe. Jak vysvětluje Paul Roberts, „rolníci trpěli po celé generace infekcemi dýchacích cest – a naučili se tedy chrchlat – kromě jiného proto, že si v zimě nemohli dovolit ve svých obydlích topit“. Stěny tam pokrývala jinovatka. „Když se v naší vesnici měla nějaká dívka vdávat,“ vyprávěl jeden rolník, „první, co si její rodiče zjišťovali, bylo, jestli jsou stěny v domě budoucího zetě bílé, nebo černé. Když nebyly bílé, se sňatkem souhlasili, protože to znamenalo, že rodina si může dovolit v domě topit.“ Chcete-li mít v chatrči v Kongu světlo nebo toužíte-li po tom, aby vaše děcko v Číně nemělo nachlazené průdušky, pak to nejsnadnější, co můžete udělat, je pálit víc uhlí. Tím víc, čím méně máte jiných možností. (85)
Je otázkou, jakou chceme planetu? Jakou chceme budoucnost pro naše děti? Zničená země může vést k válkám o zdroje, o lepší místo.
V roce 2006 označil britský ministr vnitra John Reid globální oteplování za hybnou sílu genocidy v Dárfúru a dokazoval, že změny životního prostředí „nebezpečí násilných konfliktů spíš zvyšují než naopak. Syrová pravda je taková, že nedostatek vody a zemědělské půdy přispěly významným způsobem ke vzniku tragického konfliktu, který se v Dárfúru rozpoutal. Měli bychom to považovat za varovný signál.“ Když tam o rok později přijel Alex Perry z časopisu Time, psal, že „kořeny konfliktu souvisejí možná víc s ekologií než s etnicitou. (90)
Čas zpátky vrátit nelze, je důležité si však uvědomit, co se děje. Většina z nás se chová k planetě relativně slušně – třídíme odpad, to je nejspíš základ všeho. Existují i další faktory, které můžeme změnit, např. nekupovat zbytečnosti, jejichž výroba a likvidace odložených či zničených věcí znovu zatěžuje zemi. Podporovat ekologické energie. Volit politiky s ekologickým smýšlením. Dbát na to, odkud získáváme informace: zdali se skutečně jedná o objektivní výzkumy a data, nebo jen o manipulativní lobbing, sponzorovaný firmou znečišťující životní prostředí. Mělo by platit: za vším hledej člověka, ne peníze, hromadění a následně vyčerpání.
Zeemě od McKibbena je knihou, kterou byste si měli přečíst. Budete se totiž pohybovat reálným světem, vidět skutečné a hmatatelné důsledky oslabené země. „…když nepřestaneme hrnout do atmosféry další a další uhlík, teplota poroste dál, až dosáhne hodnoty, které prostě už nebude možné se přizpůsobit,“ říká Bill McKibben, zakladatel stránek 350.org, na které vás tímto také srdečně zvu.
Bill McKibben (1960) je absolventem Harvardovy univerzity, přispěvatelem řady prestižních časopisů a autorem více než deseti knih. Několik let pracoval jako redaktor týdeníku New Yorker, v současné době působí na vermontské Middlebury College. Je zakladatelem ekologických iniciativ Step It Up a 350.org, časopisem Foreign Policy byl jmenován mezi stovkou nejvýznamnějších světových intelektuálů a redakcí portálu MSN označen za jednu z nejvlivnějších osobností roku 2009.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
