Share

Irena Obermannová, Panoptikum české. Nakladatelství Motto ve společnosti Albatrosmedia, a. s. 2012.

Když Irena Obermannová vydala svou Tajnou knihu, snesla se na ni snůška mnohdy necitlivé kritiky. A ačkoliv v prvopočátku ještě vycházely vyvážené recenze, autorka jakákoliv negativní vyjádření vůči knize brala extrémně emotivně. Takto aspoň vyznívá Panoptikum české.

Loni vypukl skandál. Obermannová napsala příběh o lásce k Největšímu Čechovi, jenž byl od první recenze „demaskovaný“ jako Václav Havel. Všechny reálie byly zřejmé, včetně autorčiných a dalších nejen z jejího blízkého okolí, ale i z Havlova. Nicméně Irena Obermannová dlouho tvrdošíjně trvala na tom, že hrdinové příběhu nejsou ona a bývalý prezident. Jedná se o fiktivní příběh, který má však příliš reálné obrysy.

Nebyly to moudré kroky, o tom bezpochyby žádná. Vedle běžných zpráv o knize se celého skandálu chytl bulvár a ke klíčovým slovům obou jmen naleznete nespočet neustále nově přibývajících článků.

Kdyby Irena Obermannová chtěla vytvořit skutečný dokument, jenž by ukázal prezidentovu tvář i z jiného úhlu, mohla ho otevřeně jmenovat a podávat i další důkazy – třeba snímky, citace apod. Například pro Blesk.cz uvádí, že má s ním společné fotografie, kde Václav Havel srší elánem; dodávala mu prý energii a radost a na chvíli mu vrátila jeho mládí.

Irena Obermannová však chtěla napsat to, co jí je nejvíce blízké – román. A přistupovala k tomu jako malé děcko k bajce. Jestliže se tato kniha dostane do ruky někomu, jemuž jsou všechny tyto souvislosti neznámé, netuší, koho dešifrovat za centrálou nebo Největším Čechem, bude možná dojat zamilovaným příběhem, či zklamán přílišnou deníkovou formou. To je na každém čtenáři samotném.

Bylo vydání Tajné knihy chyba? Irena Obermannová toho nelituje.

V případě, že Irena Obermannová již od počátku vydání Tajné knihy trvala na tom, že příběh je smyšlený, že si jen vypůjčila některé podobnosti připomínající Václava Havla, mohla se držet svého srdce a napsat skutečně úžasný příběh o lásce, aniž by někomu ublížila. Hlavně sobě, Václavu Havlovi, ale také Dagmar Havlové, jejíž pozice po vydání knihy nemohla být vůbec lehká. A náročnost situace neklesá. S druhým dílem přibývají příspěvky a Irena Obermannová dává rozhovory – i těm médiím, kterým nejvíce v Panoptiku spílala.

Máte pocit, když pročítáte stránky nové knihy, že Blesk je plný „zrůdiček“ a autorka sama dodává, že ho nečte (114), i když je bulvár všechno (12). Přesto právě Blesk podal o této knize a skandálu asi nejvíce informací a právě jemu Irena Obermannová kvůli nově vydanému Panoptiku také poskytla rozhovor.

Spisovatelské umění je umět převést reálný život do umělecké podoby; vždyť román by nikdy neměl být posuzovaný jako skutečný život! Je to román!

Mohlo to být stejné a přitom jiné, ale autorka si vzala na sebe příliš mnoho ambicí nebo byla příliš zaslepena láskou. Změnila jen jména, místo filmu se tvořil mlýn, ale jinak téměř vše ukazovalo na konkrétní lidi. Po probírání knihy po všech médiích čekali už čtenáři nejspíš jen pikantnější drby, ale to jim Tajná kniha nabídnout nemohla.

Jestliže se Irena Obermannová rozhodla, že napíše příběh o Václavu Havlovi, protože on ji k tomu hned na první schůzce dal plné právo, a s tím přicházela i ke svým přátelům, proč nakonec po vydání hned obrátila a usoudila, že bude najednou lepší mlžit? Tak dlouho se rozhodovala, dokud si nebude opravdu jistá a pak tu jistotu ztratila?

I přes Havlovo potvrzení, že smí o něm knihu napsat, byl si od prvopočátku vědom, o čem ta kniha nakonec bude? Očekával otevřený příběh o lásce? Irena Obermannová předpokládá, že ano. I to, že Tajnou knihu ještě před vydáním četl.

Nicméně v takových případech, kdy se vstupuje do minového pole, a zamilovaná spisovatelka sic získá prezidentův souhlas (jak tvrdí), neměla by vzhledem k jeho osobnosti spoléhat jen na ústní svolení. (Bohužel) Prezident už není jen jeden člověk, vedle lidské stránky je to i instituce a obě složky musí spolu na veřejnosti koexistovat, ne se vzájemně destruovat. Ač mohou být spisovatelé (neřku-li prezidenti) „sebenerozumnější“ (113), jsou nuceni žít stejný život na téže planetě jako většina ostatních a musí mít zdravý úsudek. Čas není jen o psaní, ale i o žití, o svobodě a zodpovědnosti. A tak stejně jako ostatní musí nést za své činy následky.

Ale to vůbec nehovoří o kvalitách knihy, ale o důsledcích, které vznikly a s nimiž se muselo od prvopočátku počítat. Prožít to samé – bereme-li v úvahu, že se to vše stalo – napsala bych to rovněž, ale jinak. A knihu bych nevydala. Nechala bych si ji hrdě pro sebe jako cenou vzpomínku, kterou mi nemůže nikdo zničit.

Tajná kniha vypráví deníkovou formou o zamilovaném vztahu od února 2010 do února 2011.

Celý národ věděl o špatném zdravotním stavu Václava Havla, a tak není divu, že mnoho z knihy, včetně slavného „tramtará“, se zdá být na první pohled spíš jen vytouženou fikcí samotné autorky. Jsem střízlivě schopna věřit, že byli přátelé, že byli blízcí přátelé, ale věřit v největší intimitu, to se mi nějak nedaří. Ale nejde tu o to hodnotit, jak moc to je či není skutečnost. Šlo přece o román. A znovu opakuji: Román není skutečnost, román je umělecké dílo!

Musím však přesto v tomto článku předkládat obé – skutečnosti i schopnosti románu si zahrát s fikcí, a to proto, že nás k tomu autorka sama nutí a dodává, že v Tajné knize je pouze pravda. Takže – stále „román“?

A také proto, že vyšlo Panoptikum české.

Irena Obermannová znovu otevírá srdce a obrací karty.

V září loňského roku již „prozradila“ (nebo spíše konečně také sama nahlas řekla po celém humbuku), že jejím milencem byl skutečně Václav Havel.

Nyní se však už prezident bránit nemůže. Dříve celou skutečnost veřejně popřel. Ačkoliv Obermannová spíše předpokládá, že byl k takovému vyjádření donucen, nebo že nevyšlo přímo od něho. Přesto pokud se sám nebránil, lze považovat, že s popřením souhlasil.

Moc jsem se na tuto knihu těšila.

Těšila jsem se, že autorka dozrála a pochopila své omyly, kterých by se jako člověk měla vyhnout, pokud nebylo jejím úmyslem bulvarizovat sebe samotnou. Že přijala určitou míru pokory, že si vzala z obého – z kladných i záporných reakcí. Souhlasím s Irenou Obermannovou, že spisovatel by měl psát o tom, o čem chce. A dodávám – ano, žádné vnější hranice, tlaky a cenzura by neměly bránit rozletu talentu. Jediným nejspravedlivějším rozhodčím by mělo být jeho vlastní svědomí, to je to, co do obsahu. Stylistika a občasné úlety v záchvatu zuřivého psaní je dobré nechat uhlídat objektivním kritikem. Ale právě vlastní svědomí v interakci se zdravým rozumem nás musí nutit uvědomit si důsledky toho, co děláme. Není to brzda, ale hledání cesty, výzva! V tomto krásném umění může potom napomoci nalézt tu správnou formu, maximálně využít fantazii a schopnosti talentu.

Znovu opakuji, že to však neznamená zákaz. Vzniká řada děl (nejen literárních), která nereflektovala na svědomí, nebo na něž společnost prostě nebyla ještě připravena. Něco, co může být považováno v jistém časovém horizontu za nezrálé, skandální či zavrženíhodné, může být za nějakou pozdější dobu hodnoceno již jinými měřítky. Tajná kniha neměla podle mého názoru v takové formě, v jaké byla napsána, správné načasování. Nakonec navzdory svému obsahu vybuchla jako dynamit uprostřed společnosti a tříštivá rána dokázala sic zlomit některé bariéry, ale také napáchat nepříjemné a bolestivé škody.

Panoptikum české bylo nakonec pro mne smutným zklamáním.

Kdyby se dala shrnout kniha jedním slovem, pak je to kniha o „sebestřednosti“ či dvěma slovy o: „ufňukané pýše“. Mnoho desítek stran autorka jen naříká a přemítá, zda má Tajnou knihu vydat – vracíme se v čase a Irena Obermannová předkládá celý průběh toho, co se dělo těsně při dopsání knihy a po té. Donekonečna se ptá přátel, kteří ji vždy v jejím rozhodnutí podpoří. Stává se středobodem vesmíru – je krásnou a výbornou spisovatelkou, která vůči veškeré kritice vytahuje drápy. Nechce slyšet „ne“, i když každého vyzývá, aby se upřímně vyjádřil. Přátelé ji obdivují. Zcela odmítá jakékoliv výhrady. Tvrdě se opírá do recenzentů, otiskuje rozhovory a kritiky. Jmenuje konkrétní redaktory a zuří nad každým jejich odstavcem a vrhá na ně soukromou špínu. A tak se dozvídáme, kdo je šovinista, ožrala a tak dále. A jakmile recenzent je horlivý pro analyzování příběhu a hledání styčných bodů, hned ho nařkne, že knihu „fízluje“.

Stylisticky je Panoptikum české velmi poutavé. Irena Obermannová umí používat rytmus českého jazyka tak, že vám písmenka snadno ubíhají a stránky se rychle otáčí. Obsahově už je to horší. Kniha je neustálým opakováním nářků, pláčů, stížností, vzteků a kopírování recenzí a komentářů z internetových diskusí. Nakonec otáčíte stránky rychle ne proto, že by se kniha dobře četla, ale že je to zoufale nudné přemílání téhož; děj se téměř neposouvá.

Panoptikum české není již románem, ale spíše takovou knihou polo faktu – rozhovory s nejmenovanou psychoterapeutkou (fiktivní rozhovory?) jsou přerušované vkládanými články z tisku a internetu a dialogy s přáteli. Příběh je spíše takovým mentálním přemítáním nad událostmi, které s onou předchozí knihou vznikly. Negativní emoce jsou po celou dobu vůdčím motorem.

Nejhůř dopadli recenzenti, jsme to ale bulvární sebranka!

Každý recenzent, když si přečte knihu, se snaží čtenáři podat ten nejdůležitější a nejsmysluplnější závěr, který pojme. Alespoň s takovými recenzenty pracuji. Některé knihy jsou rozporuplné a navzdory možná dobrým úmyslům samotného autora výsledek nemusí být takový, jaký by si přál. Napsat knihu dá spoustu práce. Není to jen o talentu, ale i o dřině, emocích, učení se, o vyhýbání se chyb (reálie, fakta…) a tak dále. Je to obdivuhodná práce, která sic ne vždy, ale velmi často přináší nádherné plody. Knihy si uchováváte, vracíte se k nim, půjčujete je přátelům zakousnuti do rtů z obav, aby je vrátili, milujete je.

V Panoptiku českém ukazuje autorka, že není s to přijmout kritiku. Odstavec po odstavci se pouští do recenzenta, jako by jeho náplní bylo jen plivat na její dílo – a to jen pro peníze(!) (110). Pokud tedy jde o tento web, zde píšeme recenze na knihy z lásky ke knihám. Nikdo zde za svůj článek nedostává honorář, neboť magazín je nekomerční. Má to své výhody – může být bez výhrad otevřený.

Neříkám to proto, že bych se stavěla do fronty uražených recenzentů :-D, to v žádném případě. A jsem si také vědoma síly médií a někdy nežádoucích přesmyček, které nechci, aby se tu děly. Vznikne-li někdy v budoucnosti třetí pokračování téhož, neboť by paní Obermannová mohla mít potřebu v důsledku reakcí na Panoptikum české napsat své poslední slovo, pak pevně doufám, že již uběhne delší doba od Tajné knihy a negativních emocí, autorka se duševně a psychicky uvolní a bude moci přijmout skutečnosti a svět ze všech úhlů; nechat se inspirovat, ale neobalamutit kladnými reakci a poučit se, ale nenechat se porazit negativními vyjádřeními.

Emanuel Levinas říkal něco v tom smyslu, že hotové dílo je vždy nedokonalé. Už je totiž uzavřené, nemůžete s ním nic dělat, koluje ostatníma rukama. Jenže čas a svět kolem běží dál. A mění se a i vy se měníte. Dokud jste ho ještě neuzavřeli, mohli jste dál do něho zasahovat. Já dávám i hotovému dílu naději – na pokračování a lidské dozrání. I další pokračování se jednou dostane do téže pozice „nedokonalosti“, ale život, ten přece ještě neskončil.

P.S. Sic v době prožívání lásky byl již Václav Havel bývalým prezidentem, slovo bývalý už nějak ze zvyku u této osoby velmi často vynechávám.