Share

Josef Laufer, Roura od kamen a jiné povídky. Nakladatelství Fragment, 2012.

Josefa Laufera znáte jako českého herce s notnou dávkou smyslu pro humor, zpěváka s nezaměnitelným hlasem – ten na něm prostě miluju, scénáristu, režiséra, textaře… A nyní ke všemu ještě vydal knihu krátkých lehce vtipných povídek.

„Mnohokrát jsem byl osloven, abych vydal sepsané spisy, jak je tomu zvykem u lidí s nepřehlédnutelným obličejem. Paměť je věc ošidná a ne vždycky člověku vyjeví pravdu prožitou, ale spíše pravdu časem k obrazu svému okrášlenou,“ říká Josef Laufer. „Asi by to v mém podání byla nuda, protože by se, vzhledem k mému věku, jednalo o několika set stránkovou ságu. A tak mě napadlo, že bych se mohl pokusit o mnohem kratší, a tudíž obtížnější tvar, jakým je povídka.“

V Rouře od kamen jich nabízí hned jedenáct, přičemž poslední, jež nese i titul knihy, vznikla vlastně z anekdoty a je – jak říká Josef Laufer – „o neodvratitelném osudu“. S lehkou ironií, vtipem a zvýrazněnou pointou nabízí jednoduché příběhy ze života. Usmějete se, ale někdy jste také nuceni se nad příběhem znovu zamyslet. Je to však rozhodně lépe strávený čas, než sledovat k uzoufání nudné a trapné nekonečné seriály v televizi.

Podívejte se na ukázku jedné z nich:

Člověče, nezlob se

Osobní vlak z Hlavního nádraží vyjížděl jenom s malým zpožděním.

Dva mladí pánové už seděli na svých místech v jinak opuštěném kupé. Na stoleček pod oknem si rozložili cestovní hru, kterou zná skoro každý, pod jménem „Člověče, nezlob se!“

Oba si byli nápadně podobní, jak se dá u dvojčat předpokládat. Jeden se jmenoval Miroslav a ten o pět minut mladší Miloslav. To kvůli otci, který se hned po jejich narození obával, že je od sebe nikdy nerozezná, a tak kdyby se spletl a oslovil je obráceně, že to nebude tak markantní. Mílo nebo Míro znělo skoro stejně, přihlédneme-li k tomu, že tatínek silně ráčkoval.

„Říkáš, že ti poslala úplně stejnou esemesku?“ zeptal se Míra svého bratra.

„Ukaž,“ nahlédl zvědavě do bratrova mobilu. V obou telefonech byla stejná zpráva: „Cekam te v sobotu v 15 hod. v zamecku Obora u Brodu. Konecne prisla ta chvile pusu Valerie.“

„Proč taky tobě?“ zeptal se uraženě Míra.

„Na to samý se můžu zeptat tebe. Asi se už rozhodla a jeden z nás prohraje.“

„Jak prohraje?“ ohradil se Míra. „Jednou jsme si řekli, že to není na ní, ale na nás, jak se rozhodneme. Jsme přece jeden jako druhej.“

„To jo,“ opáčil Míla. „Ale víš stejně dobře jako já, že mimo mámy je Valča jediná na světě, kdo nás rozezná. Cokoliv si s náma užila, tak vždycky věděla, s kým má co do činění. Nikdy se nespletla.“

„S tebou toho tak zažila,“ nedal se Míra. „Koukala se po mně už od druhý třídy, kdy k nám přišla do školy. Nechával jsem ji opisovat.“

„Náhodou opisovala ode mě. Ty jsi škrábal jako Mikeš.“

„Ale na doktora si se mnou hrála nejraději. Už tenkrát jsem byl na medicínu talent.“

„Já jsem ji zaujal mým parníčkem, poháněným na pevnej líh,“ kontroval Míla. „Kdybys mu nezničil kormidlo a potom nezahodil do řeky, tak jsem se mohl projevit jako daleko větší romantik. Nemysli si, že jsem ti to odpustil. Ten parníček byl celej plechovaj. S komínkemm, co se z něj čoudilo, a už nikdy jsem takovej nikde nepotkal. Dlužíš mi ho.“

Vlak sebou cuknul a hned skřípavě dobrzďoval do jedné ze stanic, která mladým pánům z plánované dvouhodinové cesty ukrojila první čtvrthodinu.

Míra, doktor medicíny, a Míla, doktor práv, se ještě chvíli přetlačovali, kdo víc a zajímavěji zabodoval u třídní krasavice.

Nikdo nenastoupil a vlak se pomalu rozjel po rozpálené kolejnici.

Míra připravil vrhací kostečky. Měla to být poslední tečka za nekonečnou soutěží, která bratry už od klukovských let pronásledovala. Oba se zahleděli do krásné, tak trochu tajemné Valerie.

Oba jí byli stejně sympatičtí. Zatímco ona s nimi střídavě koketovala. Tenkrát si chlapci vymysleli, že ten, kdo první a lépe splní jakýkoliv těžký úkol, bude tím, kdo smí pozvat Valerii na schůzku.

Vznikla tak zvláštní tradice, která nebyla ani pro Valerii žádným tajemstvím.

Bavilo jí to, protože věděla, že do kina nebo do cukrárny ji pozval čerstvý vítěz posledního bláznivého úkolu.

Například když jim bylo asi tak třináct, vymysleli si, že zvítězí ten, kdo první uloví, upeče a sní před svědky uloveného potkana. Bodoval Míla. Bratr bohužel chytil jen podměrečného polního rejska a k tomu po časovém limitu.

Téhož léta uspořádali hoši šestikolový okruh na koloběžkách tažených psy v plném provozu kolem celého náměstí. Vyhrál Míra, protože jeho labrador vydržel více než Mílův jezevčík. A v zimě, kdo z nich vymočí do sněhu větší kosočtverec. A tak dále a tak dále.

(Úkázka str 19-20)

KJARA