Share

Mariusz Szczygieł, Láska nebeská. Jaroslava Jiskrová – Máj / Dokořán, 2012.

Máte-li  někdy pocit, že jste ztratili kus hrdosti, část své národní identity, že slova jako „Čech a český národ“ ztrácejí jaksi na břinku a jsou zneužívána jen extrémními stranami, pak budiž vám naordinována Szczygiełova Láska nebeská. Sic sám se zmiňuje o několika českých antidepresivních knihách, pro mne se v současnosti stala účinným antidepresivem kniha „polská“, respektive od polského autora o českých autorech a jejich knihách.

Jestli on pan Mariusz Szczygieł není až příliš zamilovaný do Česka, resp. do lidí z naší země. Jenže vám se může úplně klidně stát něco podobného. Po přečtení Lásky nebeské se docela možná zamilujete do jeho autora. A jak bývá častým zvykem – láska je slepá a neobjektivní. Ale je nám v ní krásně a nechceme to měnit.

Četla jsem od Mariusze Szczygieła Gottland a Udělej si ráj a pak jsem ho viděla na knižním veletrhu v Praze v květnu letošního roku. Byla to vlastně náhoda. Přistoupila jsem ke stánku nakladatelství Dokořán a dívala se po vystavených knihách, když mne za pultem pozorovaly něčí oči. V duchu jsem si říkala, ten pán s rozpačitým a unaveným výrazem ve tváři mi je nějak povědomý! Kde jsem ho jen viděla! A tak se za chvíli jako trumbera znovu procházím kolem stánku, než mi to – jak se lidově říká – docvakne. A hned jsem chtěla skákat půl metru vysoko a podat mu ruku a říci: „Já vás znám! Líbí se mi vaše knížky! I když tam napíšete něco, co mnoha Čechům v prvním dojmu může vadit, protože to z nás dělá ve světě někdy takové přitroublé přizpůsobivé „ťululum“, tak se pak nad tím nakonec usměju a řeknu si: eh, vždyť je to tak. Nic nelze bagatelizovat na celý národ, právě takové generalizování je na škodu každému jednotlivci, jenže ouha, přinejmenším to vše pasuje na mě. Nejednou jsem ve svém předchozím zaměstnání přivedla k šílenství svého kolegu R. nebo kolegyni V. Někdy se na půl hodiny i déle rozohnili, proč se „něco“ dělá tak a ne onak, sic výsledek byl stejný. A já jen mávla rukou: a není to jedno? Vždyť to zabere jen deset minut! To pak byly slyšet jen dva zvuky, jeden bylo plesknutí dlaně o čelo a druhý prásknutí složkou o stůl, v obou případech nešlo o mé čelo ani o můj stůl. A pak přišla slova: no, to jsme to šli řešit s tou pravou. Když tobě všechno připadá jednoduchý a sranda! Taky si říkám – proč nad něčím spílat hodiny, když je to za deset minut hotové. Takže jsem typický szczygiełovský Čech (ehm, Češka)? Usmívám se, přizpůsobím se, udělám to a v duchu si myslím svoje? Pozdravím každého na chodbě i ve výtahu a z každé i tragické události vytvořím vtip?“

Ale nakonec jsem se u stánku nepředstavila. Nebylo to ani tolik mou plachostí, i když té mám na rozdávání, ale spíš tím, že mne dcera zatáhla za ruku, abychom si šly někam na chvíli odpočinout. Byla úplně vyčerpaná a hladová. Děti mají prostě pořád hlad a i přes lásku ke knížkám je ta duševní potrava ještě nedokáže zasytit.

Oddechly jsme si v jednom koutku a před námi se na veletrhu řadila ještě spousta stánků. Tak snad příště.

Láska  nebeská se skládá z fejetonů, které byly publikovány po sedmnáct týdnů v listu Gazeta Wyborcza v souvislosti s vydáváním série českých knih, obohacené o DVD s filmovou verzí. Podle autora se jednalo o jakýsi precedens a žádné jiné kultuře a národu nebylo ještě dopřáno takového privilegia. Polští čtenáři se tedy blíže seznámili s Hrabalem, Havlem, Vančurou, Svěrákem, Vieweghem a dalšími.

Fejetony však nejsou žádným maturitním vstupem do jednotlivých děl, ale naopak různými myšlenkami a postřehy, které Mariusze Szczygieła v souvislosti s daným dílem napadly. Daleko unikají od samotné knihy, potažmo filmu, toulají se českou krajinou, chodí po českých panelácích a ptají se českých lidí, významných i nevýznamných. A mnohdy máte pocit, že jste nalezli další úhel, další okamžik, který jste si prve neuvědomovali.

Copak jsme my Češi a Poláci od sebe tak odlišní? To se tak málo známe? Doposud jsem měla pocit, že jsme na tom velmi podobně, ne-li stejně. Má bývalá kolegyně z práce je napůl Polka a Češka: narodila se v Česku, rodinné kořeny jsou však polské a také mluví plynně polsky. Moje teta je také Polka. V obou případech jsou to ženy, které na svět hledí trošku víc skepticky, ale proboha vždyť tisíce Čechů taky! A nemohu samozřejmě vůbec vyvozovat „polskou“ povahu na základě mé chabé znalosti dvou Polek, které se natolik asimilovaly s českým prostředím.

Přesto jsem v Polsku nikdy nebyla (nepočítaje v to několikaminutovou odbočku na slovensko-polských hranicích, kde mým snad jediným zážitkem z místního města bylo šokující překvapení – „domorodci“ v dešti chodili ve žlutých pláštěnkách, zatímco my používáme deštníky.). A po pravdě řečeno, po přečtení Lásky nebeské – knize o českých knihách, knize o Češích – mám nakonec chuť jet se do Polska podívat. Ne na tržnici nebo za levnějším benzínem, jak mi je nejvíce známo, že Češi – a před Vánoci zejména – jezdí do této země, ale do jejího srdce, podívat se do velkých měst i malých vesnic, za kulturou a za lidmi.

A na závěr snad jen jedna věta: Děkuji panu Mariuszi Szczygiełovi za bezvadný zážitek … s Láskou nebeskou.

Ukázka z pasáže „O tom, jak Havla milovaly vši“

…Jen padl komunismus, už začali fízlovat jiní.

Když skoro před deseti lety zahajoval prezident Havel  mezinárodní setkání intelektuálů Forum 2000 v Praze slovy „duchovní rozměr  veřejného života“ a „pokora před tajemstvím života“, uvítal ho největší barevný deník titulkem: „Pane prezidente, máte syna (?)“ Šlo o nemanželské dítě jisté novinářky. Právě mu bylo patnáct let a jmenovalo se Vašek. Hned nazítří list oznamoval, že když byl chlapec malý, podrobil se Havel testům, jež ho jako otce vyloučily. Příslušný dokument byl dokonce otištěn. Třetí den „seriálu“ noviny prezidenta zcela očišťovaly tvrzením, že matka onoho dítěte je vyděračka.

Není pochyb o tom, že finále této záležitosti bylo redakci známo od začátku, ale kampaň musela být rozvržena na tolik dnů, kolik trvalo Forum 2000. Na výtku, že jde o hyenismus, redaktoři odpovídali, že přece prezidentovi pomohli a očistili ho od podezření, že má nemanželské dítě.

Autorka brožury Milostné aféry prvního páru (2000) ospravedlňuje své dílo o milencích Dagmar a Václavu Havlových tím, že „není žádným tajemstvím, že ženy nebyly Václavovi nikdy lhostejné“ a že „Dáša se zamilovávala rychle a často“. A to dává autorce knížky právo na to, aby sepsala seznam jejich aférek.

Autorka posledního českého hitu (2011) prozrazuje, že Havel s odoperovanou půlkou plic, v níž se vyvíjela rakovina, Havel chodící o holi a nedávno po pět měsíců izolovaný, protože kvůli složitému zápalu plic ztrácel rovnováhu, paměť i síly, že ten Havel s ní měl mezi únorem 2010 a únorem 2011 poměr. Hit se jmenuje Tajná kniha (ale měl by se spíš jmenovat Ubohá operetka) a vyšel tiskem nedlouho před exprezidentovými 75. narozeninami.

Knihu napsala otrokyně pravdy. Jmenuje se Irena Obermannová (50 let), je autorkou do polštiny přeloženého Deníku šílené manželky a živí se psaním scénáře k nejpopulárnějšímu českému televiznímu seriálu. Redaktorovi časopisu Týden, který tomuto tématu věnoval třináct stran (!), řekla, že samozřejmě hodně přemýšlela o tom, jestli její kniha může někomu ublížit. A dospěl tak názoru, že leda tak na pár dní.

Kniha začíná takto: „Jsou věci, které se nedají napsat. Jak vysvětlit Největšímu Čechovi na mém záchodě, že to prkýnko padá? A co když potká ve výtahu sousedy? Co si pomyslejí?  Že se jim zjevuje Největší Čech?“ Dále už je to deník spisovatelky a milenky, která zaznamenává například: „11. dubna. V novinách se dočítám, že jistý státník vysvětluje, proč nebyl Největší Čech pozván k podpisu světové významné smlouvy. Nepozvali ho prý proto, že byl nemocný. Tak to teda nebyl. Můžu to dosvědčit.“

Havlova manželka má v knize přezdívku Centrála, protože mu pořád telefonuje a zjišťuje, kde je. Co řekl Největší Čech těsně před stykem – to si odpustím.

Když Obermannová cítí, že to přehnala, vysvětluje, proč to všechno píše: „Změnil ses v bezpohlavního národního maskota, víš? A tos dřív míval takovou pěknou pověst prasáka! Měla bych vylepšit tvůj mediální obraz.“

Opravdu milý dáreček „v době, kdy se – jakkoli to zní tvrdě – sotva vyhrabal hrobníkovi z lopaty,“ napsal týdeník Reflex. „Ať jde o pravdu nebo o fikci, Václavu Havlovi kniha zřejmě pěkně zatopí v osobním životě.“

Paní Obermannová by se jistě divila, kdybych její práci srovnal s prací československých estébáků.

Vši si prý mezi lidmi nevybírají a každá krev je dobrá. To si nemyslím. Jsem přesvědčen, že vši mají nejraději krev hrdinů.

(72-76)

  1. Mariusz Szczygieł says:

    Moc Vam dekuju. Miluju recenze, ktere se netykaji jenom samotne knihy, ale kdyz ctenar resp. kritik pise o vsem, co „nahazi se v okoli knihy a v okoli ctenare“. Je to pro mne vzydcky obohacujici.
    Doporucuju mou webowoy stranku, je tam oddeleni Pro Cechy.
    Ja si nemyslim, ze jste takovy jak Vas popisuju. Ja proste tak Vas vidim 🙂
    Zdravi autor.

Comments are closed.