Láska nebeská: jaký je “typický” Čech očima Mariusze Szczygieła? A jaká je ta vaše “láska nebeská”?

Mariusz Szczygieł, Láska nebeská. Jaroslava Jiskrová – Máj / Dokořán, 2012.

Máte-li  někdy pocit, že jste ztratili kus hrdosti, část své národní identity, že slova jako „Čech a český národ“ ztrácejí jaksi na břinku a jsou zneužívána jen extrémními stranami, pak budiž vám naordinována Szczygiełova Láska nebeská. Sic sám se zmiňuje o několika českých antidepresivních knihách, pro mne se v současnosti stala účinným antidepresivem kniha „polská“, respektive od polského autora o českých autorech a jejich knihách.

Jestli on pan Mariusz Szczygieł není až příliš zamilovaný do Česka, resp. do lidí z naší země. Jenže vám se může úplně klidně stát něco podobného. Po přečtení Lásky nebeské se docela možná zamilujete do jeho autora. A jak bývá častým zvykem – láska je slepá a neobjektivní. Ale je nám v ní krásně a nechceme to měnit.

Četla jsem od Mariusze Szczygieła Gottland a Udělej si ráj a pak jsem ho viděla na knižním veletrhu v Praze v květnu letošního roku. Byla to vlastně náhoda. Přistoupila jsem ke stánku nakladatelství Dokořán a dívala se po vystavených knihách, když mne za pultem pozorovaly něčí oči. V duchu jsem si říkala, ten pán s rozpačitým a unaveným výrazem ve tváři mi je nějak povědomý! Kde jsem ho jen viděla! A tak se za chvíli jako trumbera znovu procházím kolem stánku, než mi to – jak se lidově říká – docvakne. A hned jsem chtěla skákat půl metru vysoko a podat mu ruku a říci: „Já vás znám! Líbí se mi vaše knížky! I když tam napíšete něco, co mnoha Čechům v prvním dojmu může vadit, protože to z nás dělá ve světě někdy takové přitroublé přizpůsobivé „ťululum“, tak se pak nad tím nakonec usměju a řeknu si: eh, vždyť je to tak. Nic nelze bagatelizovat na celý národ, právě takové generalizování je na škodu každému jednotlivci, jenže ouha, přinejmenším to vše pasuje na mě. Nejednou jsem ve svém předchozím zaměstnání přivedla k šílenství svého kolegu R. nebo kolegyni V. Někdy se na půl hodiny i déle rozohnili, proč se „něco“ dělá tak a ne onak, sic výsledek byl stejný. A já jen mávla rukou: a není to jedno? Vždyť to zabere jen deset minut! To pak byly slyšet jen dva zvuky, jeden bylo plesknutí dlaně o čelo a druhý prásknutí složkou o stůl, v obou případech nešlo o mé čelo ani o můj stůl. A pak přišla slova: no, to jsme to šli řešit s tou pravou. Když tobě všechno připadá jednoduchý a sranda! Taky si říkám – proč nad něčím spílat hodiny, když je to za deset minut hotové. Takže jsem typický szczygiełovský Čech (ehm, Češka)? Usmívám se, přizpůsobím se, udělám to a v duchu si myslím svoje? Pozdravím každého na chodbě i ve výtahu a z každé i tragické události vytvořím vtip?“

Ale nakonec jsem se u stánku nepředstavila. Nebylo to ani tolik mou plachostí, i když té mám na rozdávání, ale spíš tím, že mne dcera zatáhla za ruku, abychom si šly někam na chvíli odpočinout. Byla úplně vyčerpaná a hladová. Děti mají prostě pořád hlad a i přes lásku ke knížkám je ta duševní potrava ještě nedokáže zasytit.

Oddechly jsme si v jednom koutku a před námi se na veletrhu řadila ještě spousta stánků. Tak snad příště.

Láska  nebeská se skládá z fejetonů, které byly publikovány po sedmnáct týdnů v listu Gazeta Wyborcza v souvislosti s vydáváním série českých knih, obohacené o DVD s filmovou verzí. Podle autora se jednalo o jakýsi precedens a žádné jiné kultuře a národu nebylo ještě dopřáno takového privilegia. Polští čtenáři se tedy blíže seznámili s Hrabalem, Havlem, Vančurou, Svěrákem, Vieweghem a dalšími.

Fejetony však nejsou žádným maturitním vstupem do jednotlivých děl, ale naopak různými myšlenkami a postřehy, které Mariusze Szczygieła v souvislosti s daným dílem napadly. Daleko unikají od samotné knihy, potažmo filmu, toulají se českou krajinou, chodí po českých panelácích a ptají se českých lidí, významných i nevýznamných. A mnohdy máte pocit, že jste nalezli další úhel, další okamžik, který jste si prve neuvědomovali.

Copak jsme my Češi a Poláci od sebe tak odlišní? To se tak málo známe? Doposud jsem měla pocit, že jsme na tom velmi podobně, ne-li stejně. Má bývalá kolegyně z práce je napůl Polka a Češka: narodila se v Česku, rodinné kořeny jsou však polské a také mluví plynně polsky. Moje teta je také Polka. V obou případech jsou to ženy, které na svět hledí trošku víc skepticky, ale proboha vždyť tisíce Čechů taky! A nemohu samozřejmě vůbec vyvozovat „polskou“ povahu na základě mé chabé znalosti dvou Polek, které se natolik asimilovaly s českým prostředím.

Přesto jsem v Polsku nikdy nebyla (nepočítaje v to několikaminutovou odbočku na slovensko-polských hranicích, kde mým snad jediným zážitkem z místního města bylo šokující překvapení – “domorodci” v dešti chodili ve žlutých pláštěnkách, zatímco my používáme deštníky.). A po pravdě řečeno, po přečtení Lásky nebeské – knize o českých knihách, knize o Češích – mám nakonec chuť jet se do Polska podívat. Ne na tržnici nebo za levnějším benzínem, jak mi je nejvíce známo, že Češi – a před Vánoci zejména – jezdí do této země, ale do jejího srdce, podívat se do velkých měst i malých vesnic, za kulturou a za lidmi.

A na závěr snad jen jedna věta: Děkuji panu Mariuszi Szczygiełovi za bezvadný zážitek … s Láskou nebeskou.