Hořící pochodně za svobodu. Dnes by bylo J. Palachovi 64 let.

Dnešního dne by oslavil své 64. narozeniny Jan Palach, který svůj mladý život ukončil 19. ledna 1969 ve 20 letech sebeupálením na protest proti potlačování svobod a pasivitě veřejnosti po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. Svůj čin „spáchal“ 16. ledna a na následky popálení o tři později zemřel.

Sebeupálení patří nejspíše k nejbolestivějším a tragicky končícím způsobům protestu. Je to druh demonstrativní sebevraždy, kde většinou nejde jen o vlastní smrt, ale o pohnutí masami, poukázáním světu drastickou smrtí na politické nebo společenské problémy v zemi či ve světě.

Na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se jako první upálil tehdy 59letý Ryszard Siwiec 8. září 1968. Učinil tak na Stadiónu Desetiletí ve Varšavě, kde bylo přítomno polské vedení komunistické strany, další významní mezinárodní činitelé a hlavně sto tisíc diváků, kteří se přijeli podívat na dožínky. Zatímco Jan Palach svůj čin odůvodňoval v těžkých bolestech v nemocnici během krátkého rozhovoru, Ryszard Siwiec vše předem nahrál na magnetofon.

Uběhlo jen pár let po jedné z nejhorších válek všech dob. Miliony lidí zemřelo mimo skutečná bojiště; byli mučeni, hladověni a zabiti v koncentračních táborech. Konec války znamenal pro většinu obyčejných lidí důvod k radosti. Svět se mohl po všech těch zkušenostech ubírat konečně správným směrem. Nestalo se tak. Politický svět se rozdělil na dva nenáviděné tábory, které se předháněly ve zbrojení a hlídání, eventuelně rozšiřování svého teritoria ve snaze oslabit nepřítele. Mohlo snad Pražské jaro v blízké budoucnosti skutečně přivézt Československo na stranu rudého nepřítele? Mohlo motivovat další státy za železnou oponou, aby opustily sovětské vedení a šly si svou cestou? Resp. příklonem k „dekadentnímu“ Západu?

Ryszard Siwiec, nečeskoslovenský občan obětoval vlastní život za cizí zemi, za svůj politický názor a obvinil Moskvu, že svým vpádem chce rozpoutat třetí světovou válku. Následkem popálenin, které si způsobil tím, že na sobě zapálil ředidlo, zemřel po čtyřech dnech v nemocnici. Navzdory přeplněnému stadionu se však polské tajné policii podařilo protest utajit. Hořící pochodně si totiž všimla jen hrstka přítomných. Přesto se o několik měsíců později (na jaře 1969) dostala zpráva do Rádia Svobodná Evropa. Posmrtně se dostalo Siwiceovi několik poct: získal řád Tomáše G. Masaryka z rukou prezidenta Václava Havla, jeho jménem byl pojmenován most v polském Přemyšle, ulice v Praze na Žižkově apod.

Proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy se také upálil Josef Hlavatý; den po smrti Jana Palacha. Učinil tak v Plzni na pomníku T. G. Masaryka. Vedení však nepotřebovalo dalšího národního hrdinu, a tak byl Josef Hlavatý v médiích líčen jako alkoholik a mizerný otec, který svým hanebným činem opustil manželku a dvě děti.

Okupování Československa nenechalo svět bez odezvy. Proti vpádu vojsk sebeupálením obětovalo svůj život mnoho lidí z různých zemí. Bez úspěchu. Vojska setrvala na svém místě ještě několik desítek let.

Byl to Maďar Sándor Bauer, jenž se nechal inspirovat Janem Palachem. Podpálil se den po jeho úmrtí před vchodem do Národního muzea v Budapešti. Zemřel o tři dny později.

25. února 1969 se ve stejném duchu a zklamán nad pokračující normalizací upálil student Jan Zajíc. Polil se benzínovým čističem, vypil kyselinu a zapálil se.

V Jihlavě se v dubnu 1969 upálil Evžen Plocek. K dalším pokračovatelům patřil maďarský básník Márton Moyses a další.

Nebyly to jen pochodně proti okupaci „přátelskými“ vojsky, hořela řada lidí na protest proti režimu obecně.

Bohužel to nakonec nebyla žádná lidská oběť, která by rozbila tehdejší režim. Za konec éry studené války historici děkují nakonec sovětskému vůdci Michailu Gorbačovi, jehož reformní snahy vedly i k rozpadu SSSR. V roce 1990 obdržel Nobelovu cenu za mír.

Uběhlo 23 let od sametové revoluce. 21. června 1991 odešli poslední sovětští vojáci z Československa. Nadšení z nádherné budoucnosti, kterou si však musíme „vybojovat“ „utahováním opasků“ se rozpustilo do mlžné politicky krachující přítomnosti a nejisté budoucnosti. Skandály, promrhané miliardy, zatýkání politiků, odposlechy, konspirace. Obecná nespokojenost lidí stále však nepřekročila meze aktivního cíleného odporu.

Doufám však, že nebude muset přijít další pochodeň… Nemyslím si, že odpor by se měl řešit smrtí. Využijme svého práva svobody vyjadřování – jeho oktrojování je pouze na nás samotných.

Mohlo by vás zajímat: 

Svoboda, demokracie a upřímnost