Share

Takže to nakonec prasklo. Byla to sice jen otázka času, ale dokud se trapný kalich zmatků a lží, které se přelepovaly dalšími lžemi, zmatky, fabulacemi a překroucenými důkazy nenaplní, pořád tu je jistá naděje, že z toho člověk jakž takž ( „bez újmy“ – ty naivito) vybruslí.

Posledních pár dnů už však asi žádná naděje nebyla.

Už jsem se v tom nevyznala, nevěděla jsem, koho krýt, na co zapomenout, jak odpovídat. Byla jsem prostě z toho tak nervózní, že jsem si myslela, že exploduju jako papiňák.

Copak já mám zapotřebí pořád něco maskovat? Mít to tak vznešenější heroický cíl: nějaký morální či politický boj (proč to jsou dvě oddělené entity?), pak bych toto jho nesla hrdě a s radostí.

Avšak neustále krýt Edity avantýry jenom proto, že neumím nikomu říci ne, zatímco ona se vymlouvá, že za všechno může jen její velké rozevřené srdce (nicméně velké má něco jiného a mužské oči to nenechává lhostejné; a rozevřeno má také docela často, avšak se srdcem to nemá nic společného), mne už úplně vycucalo, až si má dušička připadá scvrklá jako rozinka.

Jsem prostě klasický  nosič: co na mne kladeč naklade, to naklade. Neumím odmítnout a ještě se u toho pitomě usmívám, že mi to jako nevadí, že je vše ok, ať si ten kladeč klade klidně dál, já to všechno unesu. A Edita je excelentní příklad typického kladeče.

Nikdy nechápu, že mi to nedojde, ba dokonce při samotném „kladení“ je mi to příjemné, že mohu zase někomu pomoci a z vlastní DDD (debility dobré duše) ještě dlouho po té cítím pocit rozkoše, jaká jsem to ale úžasná přátelská povaha.

A nedošlo by mi to nejspíš nikdy, kdyby do toho zneužívání nebyli postupně zapleteni i další lidi, kterým jsem pak nucena proti vlastní nátuře lhát do očí, což mi způsobuje strašná muka, odrážející se na mém trávicím traktu a v soukromí v bíle vykachličkované místnosti někdy pak není ani čas na přemýšlení, zdali to půjde vrchem nebo spodem.

Edita bydlí ve druhém patře. Pod námi. Přes den spí, v noci flámuje a protože nesnáší loučení, tak se nerada loučí s uřvanou atmosférou šantánů a klidně si ten hluk bez skrupulí tahá k sobě domů.

Někdy sama, většinou jí však s tím rámusem někdo ochotně pomáhá. Opírá se o zábradlí, o její popředí nebo naopak tlačí za její pozadí, aby se rychleji vyškrábalo po schodech do svého bytu.

„Utíkej rychle do bytečku.“

„Cože, dobytečku? Ty zvíře!“

Při tom se hihňá a plaší všechny psy a sousedovic korelu na poschodí.

Korela je nádherný pták, který se umí naučit sem tam nějaké slovíčko. Jako dítě jsem ho kamarádovi záviděla. A měl jich hned šest ve velké voliéře. Nejprve ve svém pokoji a pak už na chodbě před bytem. Bydlel sic až ve třetím patře, ale už v přízemí při odemykání domovních dveří, když ho korely podle kdovíčeho identifikovaly, spustily takový uvítací kravál, že jsem brzy pochopila, proč nemohou ptáčkové zůstat v bytě.

A když sousedovic korela začne řvát, vždycky a upozorňuji, že vždycky se praštím ze spaní hlavou do zdi. Už jsem si říkala, že bych se měla naučit usínat na druhém boku, protože mé čelo začíná vypadat jako čelo matky upírky, Maria Jose Cisterny.

O půlnoci, ve dvě ráno nebo ještě později si Edita se svou pánskou společností nahlas pustí hudbu, tančí, dupe, skáče, směje se, padá, heká, chroptí, hyhňá, vykřikne …a pak je ticho.

Od ní. Věž ještě dlouho neztichne.

Je jen polovičně příjemné, že tu ženskou někdo umí vypnout, ale řvoucí duc-duc hudba se vypne, až dohraje cédéčko. Vzhledem k tomu, že tam má pořád jedno a to samé, všichni z baráku už známe přesné pořadí písniček a víme, kdy začne hrát poslední song, rozespale s polštářem přimáčknutým na uchu si v duchu či nahlas vztekle dozpíváme poslední refrén a pak už se jen po baráku rozhostí nádherné ticho a všichni sousedi si v duchu popřejeme konečně klidnou noc.

Když jsem jednou proti své vůli byla na kafi (mám zvýšený krevní tlak) a ořechové buchtě (mám alergii na ořechy) u hypochondričky Brtníkové (to jen mezi námi; když jí řeknete, že si o ní myslím, že je hypochondrička a peče odporné buchty, tak vše popřu), všimla jsem si podivných dolíků ve stropě.

Zeptala jsem se jí – a neměla jsem to dělat – co to má za „pitoreskní plastické obrazce“, neboť mi při hlubokém soustředění připomínají tvář trpícího Ježíše. Chtěla jsem se nějak zalichotit, leč nechápu proč (nikdy to na sobě nechápu). Brtníková má totiž po zdech několik náboženských obrazů, včetně Panenky Marie, kterou maloval její dospělý syn.

Domnívala jsem se také, že Svatá Mařenka musela na té zelené zdi viset jen z mateřské lásky, neboť měla jedno oko výše a to menší zase níže a blíž k uchu, a ruce, jimiž objímala podivné stvoření, vzdáleně připomínající novorozeně, jakoby patřily k jinému tělu, přičemž u pravé zapomněl na prst, ale neumím odhadnout který vlastně.

Na tmavě hnědé předválečné komodě (rozežrané červotočem) měla však pěknou sošku Ganéši, což mne trochu mátlo, ale ona tehdy dodala, že to je slon pro štěstí a že je vidět, jak jsou Indové nevzdělaní, protože dělají slonům lidské ruce.

„To mají z tý Kámasútry – nemyslí na nic jiného, než na který strop by se zavěsili, aby vyzkoušeli novou netradiční sexuální polohu a pak se jim vžene krev do mozku a blbnou.“

Takže jsem si to s tou plastikou Ježíše pěkně natropila, protože v tu ránu se matrona Brtníková nafoukla jako parní lokomotiva a jak odfukovala páru s prošlou lhůtou spotřeby, láteřila, zuřila a horečně žalovala na sousedku Editu. Jaký že dělá randál! A že se v tom hluku nedá ani dívat na seriál! Že se jí kvůli tomu srazilo mlíko. Kravské. A že to není plastika Ježíše, ale dolíky od toho, jak musí neustále bušit násadou od koštěte.