Share

V tuhle chvíli je blbost říkat: „Ale paní Brtníková, Edita je mladá, nevybujelá a hlavně pilná studentka, co studuje dlouho po nocích na doktorát z…. z….“ Je to hodně hloupá lež, ale copak já vím, jestli není někde v dalších lžích, které jsem byla nucena přijmout? Myslím, že někde v tom paměťovém šuplíku, který už překryly šanony dalších nových a vylepšených verzí, tahle byla také.

Tehdy mi představila Edita mezi dveřmi vousatého ale plešatého tmavého vyhublého muže jménem Amit Om Bansal, pocházející z Indie, který ji okouzlil svou sekanou češtinou, doplňovanou prazvláštní angličtinou. Působil neuvěřitelně exoticky, často meditoval, i na našem koberci v obýváku, zatímco jsem musela hbitě odstranit ze stolu chlebíčky se šunkou (tohle PŘECE já nejím, mrkala na mne masožravka Edita, aby neurazila mírumilovnou Amitovu karmu a svou vlastní). V největší fázi meditačního raushe stál ve stoje jen na levé noze, zatímco svou kostnatou pravou nohu si nějak proti logice anatomie vykloubil, že se chodidlem opírala o jeho tvář.

„Úžasné, že!“ Šepotavě mi pištěla Edita do ucha. „Kdyby něco, studuji na Karlově univerzitě filozofii a budu dělat doktorát z indické filozofie.“

„Copak ty o tom něco víš?“

„To máš jedno, to nepozná.“

Zvedla jsem obočí. „Ale co když se na něco zeptá?“

„Na všechno existují stejné odpovědi,“ máchla rukou.

A taky že jo. Když se jí zeptal, co jí nejvíce imponuje na indické filozofii, koulela nadšeně očima a máchala rukama, jako by prožívala intelektuální orgasmus, cpala mu svůj hrudník před jeho oči, aby ho obrala o trochu vnímání a mluvila a mluvila, jak je okouzlena velikostí a impozantností indické filozofie, že nic podobného se ve světě nenachází, jaká to hluboká historie a pestrost a že to ovlivňuje další kultury a oslovuje mnoho lidí kdekoliv na Zemi, prostě neřekla nic konkrétní a přesto toho řekla tolik, že byl Amit okouzlen a spokojen.

Člověk by řekl, taková kostra plná duchovna, co na něm může Edita vidět! Ale jakmile odešli spolu do jejího bytu, bylo po duchovnu: rozezněly se zvony nirvány, vrzaly postele, stoly, bouchaly o sebe šuplíky v kuchyňské lince, vystřídali snad všechny místnosti. Stála jsem a zírala a nechápala, kde se to v tom jogínovi bere. A navíc jsem si představovala, jak si různé části těla kloubí a láme ku nejlepší Editině spokojenosti.

Druhý den ráno zvonila u dveří, jestli nemám cigaretu (nekouřím a ona taky ne, přišla se prostě jen vytahovat). Vlasy měla nehorázně rozcuchané, šminky kolem očí rozmazané až k uším a jen fistulí vydechla: „úúúúú, není divu, že kámasútra pochází z Indie.“

Edita byla pěkná potvora, protože sotva si prožila východoasijský sex, už přestala myslet na kostnatého jogína a přišla s mladíkem s dredy, který bojoval proti systému, policejnímu státu, neonacistům, kouřil trávu, nepil alkohol, nejedl maso, a brojil proti všem „smažkám“ (takže ani smažák mu nechutná? Co proboha jí?!).

Zoufalý jogín pak zvonil u našich dveří, jestli jsem neviděla „ten nádherný Lotosový květ s velkým smyslem pro duchovno“. Musela jsem lhát, že odjela do Bruselu na seminář „O vlivu sexuality na postmoderní vnímání sekulární společnosti z religiozního pohledu.“

Později, když ji sháněl mladý anarchista, musela jsem tvrdit, že Edita hrdě popadla svůj největší batoh, naplnila ho dlažebními kostkami a odjela do Londýna bojovat proti MMF. Jindy zas zvonil nešťastný zhrzený básník, přemýšlejíce o sebevraždě, tak jsem ho uklidňovala, ať nenaříká, že Edita jen odjela na semestrální studium Puškinova odkazu do Petrohradu. A pak do Afriky zachraňovat gorily, na Antarktidu zastavit tání ledovců, do Mexika bojovat proti drogovým kartelům a příště naopak objevovat ztracenou Mayskou kulturu a tak to pokračovalo dál a dál. Nevadilo by, kdyby to mělo chronologický charakter – jedna instrukce – jeden zvonek – jedna výpověď.

Ale po čase se začali někteří zhrzení milenci vracet. Na Editu se pochopitelně nedozvonili, neboť ta měla do prvopočátku odpojený zvonek, a když se zastavovali u mne, jak to s ní vypadá, nebyla jsem si zcela jistá, co vlastně mám říci. A tak občas docházelo k přeřekům:

„Ne, ještě se z Antarktidy nevrátila.“

„Cože? Takže ona už není v Africe?“

„Ne-e… V Africe splnila svou misi a pak musela na Antarktidu.“

„A co tam proboha dělá? Proč mi nezavolala?“

„Nemůžete se na ni zlobit, mladý muži. Uvažujte rozumně, Antarktida je pustá ledová krajina. Kde by tam mohl být signál na mobil?“

Jenže ji pak někdo i spatřil mimo plán. Udýchaně bušila na dveře: „Otevři, honem otevři, OTEVŘI!“

„Co se děje,“ měla jsem vytřeštěné oči. „Co se proboha stalo?! Mám volat policii?“

„Ne! Pusť mne jen dovnitř!“

A tam mi vysvětlila, že ji na ulici zastavil jeden mladý muž. Jistojistě s ním něco měla, protože to má s každým, koho zná, jenže nevěděla, který to je, a co mu nalhala, a tak se vymluvila, že strašně spěchá, a ať přijde na oslavu narozenin. Trubka.

„Renčo, musíš mi říct, který to z nich je!“

„Jak já to mohu vědět. Edito, já jsem vdaná, mám děti, já se v těch tvých chlapech už nevyznám. Každou chvíli mi tu u dveří zvoní nějaký mužský a ten můj už je z toho mírně řečeno POŘÁDNĚ VYTOČENEJ!“

„Nemůžeš mne v tom nechat, jsi přece moje kamarádka!“

„Ale proč jsi tak nervózní. Prostě ho pozveš dál, budete si povídat, budeš úžasná jako vždycky a ono to nějak vypluje a navíc si určitě užiješ hezký večer… Jo, a mimochodem, nepřemýšlela jsi už o tom, že by si s tím mohla přestat a usadit se?“

„Nejsem na to ještě příliš mladá?“

„Je ti třicet, Editko. Nejsi mladá… na to.“

„A navíc mám pozítří narozeniny. Takže skoro 31. A ten chlápek říkal, že přijde na oslavu.“

„On ví, kdy máš narozeniny?“

„Ví! Ví toho o mně víc, než vím já o něm. Kdo ví, co ještě ví. Proč já nevím, kdo je. Proboha, třeba jsem ho viděla naposledy před mnoha lety! Třeba jsme se rozešli ve zlém. Nebo v dobrém, třeba jsem mu něco slíbila. To je strašná situace. Musíme z toho nějak vybruslit.“

„Musíme?“ Podivila jsem se, proč zase já. To už bylo v té papiňákové části, kdy už jsem si byla vědoma, že jsem zneužívaná a proti své přirozenosti jsem se snažila vzpříčit proti jakémukoliv dalšímu kladení.

„Ano, musíme, kdo jiný, jsi moje kamarádka! Moje nejlepší kamarádka! Bez tebe to nedokážu. Renčo, jsi moje spása, jsi moje naděje!“