Share

Ano, stalo se to zase. Ačkoliv jsem se zařekla, že nebudu vypomáhat, že nebudu nabízet svůj život, ať si s ním dělá, kdo chce, co chce, tak jsem všechno odkývala a narozeninová oslava se naplánovala na pozítří u nás v bytě. Manžel se nasr… naštval, popadl děti a odjel ke své mamince. Mám takový pocit, že tohle mají dělat rozčílené manželky, nikoliv manželé.

Upekla jsem dort, připravila chlebíčky, preventivně vegetariánské. Alkohol a kafe jsem schovala, co kdyby to byl jeden z těch puritánů. Přesto kdyby ne, zdroj byl na blízku. Rozvěsila jsem balónky jako při první narozeninové oslavě svého syna a čekaly jsme, až zazvoní zvonek.

„Máš pro mne dárek?“ Zeptala se Edita. „No, mám přece narozeniny,“ dodala.

„Samozřejmě.“ A vytáhla jsem ze spižírny sádrového Amorka v papírové tašce, danajský dar, který koluje už několik let po známých, naposledy skončil u mne, ale říkám si, že Edita ho určitě ocení, přinejlepším k jejímu sexuálnímu apetitu: Amorek totiž napíná tětivu šípem vlastního údu.

Podala jsem ji tašku na klín, podívala se dovnitř a začala vřískat dojetím. „Ježíši, ten je roztomilej! Díky! Jsi bezvadná kamarádka!“

Usmála jsem se a v hlavě mi projela vzpomínka, jak jsem andílka dostala od sestřenice Marty vloni k narozkám: usmívaly jsme se na sebe značně rozpačitě, jakoby nám někdo pozvedl koutky hřebíčky. Možná, že jí ve chvíli, kdy mi ho dávala došlo, že jsem ho před třemi lety dala švárovi po té, co jsem ho dostala od přítele nevlastní matky, švára ho pak předal Lucii, mé sestře, ta ho dala sestřenici Martě. No a já dnes Editě. Jde to mimo rodinu, nemá šanci se ke mně vrátit zpět. Bylo by to už potřetí.

Pak zazvonil zvonek.

„Tak už je to tady,“ vydechla Edita po té, co jsme sebou šokem trhly. Podívala se na mne: už mne zase chtěla zaúkolovat na hlavního dveřníka, ale naštěstí si to v záblesku vteřiny rozmyslela, že už by toho bylo asi příliš a šla ke dveřím sama.

Než otevřela, upravila si vlasy, narovnala prsa v podprsence, uhladila tričko a vzala za kliku.

Za dveřmi stál Amit Om Bansal.

„Ó, můj lotosový květ, ty vypadat just like a pearl. Namaste, dárlín.“

Edita vytřeštila oči, polkla. Vydechla. „Namaste, Amit.“

Amit ji objal, přimáčkl si na svůj kostlivecký hrudník její vnady a bez optání vstoupil do bytu. Přišel bos, takže se nemusel zouvat. A zanechával za sebou všude šedivé šlápoty.

„Namaste!“ Zvolal v obýváku, když mne uviděl.

„Namažte.“ Odpověděla jsem. Podívala jsem se na Editu. Ta pokrčila rameny. „Co budeme dělat?“ Zašeptala mi do ucha.

„Neboj, alkohol je schovaný, chlebíčky jsou veganské.“

Plácla mne rukou přes rameno. „To nemyslím!“

Zazvonil zvonek.

„Teď tam jdeš ty!“ Vyprskla.

„Ale jak mám vědět, který je ten pozvaný? Jdi tam ty. Jaká je pravděpodobnost, že přijde zase někdo jiný, prosím tě, v klidu.“

„Ale jak ho mohu pozvat sem, když je tady pan Kámasútra.“

Zasyčela, ale šla otevřít. Nejprve však nahlédla kukátkem. „Je to sousedka…“ Zasyčela směrem do obýváku.

A tak otevřela dveře a tvářila se značně nepřátelsky: ruce zkřížené, rty pevně stisknuté.

„Že bych si spletla patro?“ Podivila se Brtníková. Ale pak dodala. „No nic, slečno Lazarová, stejně jsem chtěla mluvit s vámi. Tady mladý pán, co jsem ho potkala na chodbě, se vás nemůže dozvonit, tak jsme se chtěli zeptat Renatky.“

Po schodišti se vyškrábal další holohlavec. Tentokrát v bomberu.

„Prosím tě, kde celou dobu seš!“ Vykřikl nahlas. Brtníková ustoupila stranou, protože bojovník za čistou rasu se vtlačil mezi futra, kde se zaklesnul se svým zaťatými pěstmi. „Hele, ta noc byla trochu nad míru, tak jsem prostě zapomněl, v kterým patře bydlíš. Takže tady. Dovolíš?“ Odstrčil ji a vstoupil dovnitř.

„Edito!“ Vykřikla jsem. Vyběhla z bytu a zabouchla za sebou dveře.

Utíkala jsem za ní. Na schodišti volám: „Edito, to snad nemyslíš vážně. Pojď nahoru, nemůžeš mne na své vlastní oslavě nechat s tvými vlastními hosty!!!“

Bomberista uslyšel slovo oslava, to mu stačilo.

Když se Edita vyškrábala trpce do mého bytu, řekl nový host: „Tak ty něco slavíš?! A co je jako tohle!“ Prstem ostře namířeným jako kulomet ukázal na Amita.

„T-to je…“

„Přítel mojí matky,“ dodala jsem. Nafackovat mi.

„Aha a jako co. Můžeš mi vysvětlit, proč se tvá  matka tahá s touhle lůzou?“

Amit meditoval, nevnímal. Já jsem pokrčila rameny. Bomberák si prudce sedl na gauč, což tlakem nadzvedlo meditujícího Amita, lehce nadskočil, jako by vteřinu levitoval, dopadl, ale nevyrušilo ho to z rozjímání.

Bomberák si přitáhl Editu na klín, jednu ruku ji položil na prso, druhou kolem pasu, kousl ji do krku a pak pravil: „Bych něco pojed. To máš tady jen tu srágorovinu? Přines kus masa a nějaký chlast. Jo, Edito!“ Zařval, až jí to lusklo v uchu. „Se mi zdá, žes to měla tady trochu jiný. Ty jsi přestavovala?“

„Jo,“ špitla, přikývla.

Zazvonil zvonek.

Edita jen kroutila hlavou na stranu. Šla jsem otevřít já.

Byl tam můj švára. „Hele teď se to nehodí,“ povídám mu.

„Ale já jsem pozvanej,“ řekl švára.

Pokrčila jsem čelo. „Nechápu.“

„Ale pusť mě dál. Tvoje sousedka mne pozvala na oslavu svých narozenin.“

„Edita? To ty jsi ten…? Aha.“

Pustila jsem švagra do bytu a v duchu jsem si říkala, co proboha má můj příbuzný, ženáč s mojí druhou sestrou, s poběhlicí Editou.

Vešel hrdě do obýváku, v ruce puget a balíček, co prve schovával za zády.

„Tak všechno nejlepší!“ Vykřikl v obýváku a podával Editě, stále sedící na bomberově klíně dárky.

„A to je jako kdo!“ Nezeptal se plešoun, nýbrž zařval.

Švára mu podával ruku: „Já jsem Kamil Stehlík.“ Ale Bomber mu nepodával zpět.

„A co ty jako tady!“

Edita pískala tenoučkým hláskem, kam se hrabe Nastěnka: „Sem ho pozvala na moje narozeniny.“

„Tak ty máš narozeniny, puso!“ Zařval bomber, otočil Editě hlavu, že ji málem zablokoval páteř, a vrazil jí svůj macatý jazyk do její pusy.

Švára to očividně nechtěl pozorovat, a tak se otočil ke mně.

„Hele, co je támhleto za šílence? V tom rohu? Jak to dělá, že je ve vzduchu?“

Amit se zkříženými nohy levitoval patnáct čísel nad sedačkou, nechápu.

„To je blázen,“ máchla jsem rukou.

Edita se vymanila z objetí, vstala, přerovnala si prsa v tričku a než něco řekla, plácl ji bomberista přes zadek a řekl, ať donese pivo. Pak zabodl oči do šváry: „Co ty tady děláš!“

„To je můj švagr.“ Řekla jsem, abych zabránila masakru.

„Co tady dělá celá tvoje rodina!“ Zapíchl oči do mne.

Nereagovala jsem a odešla jsem do kuchyně za Editou. Zatím krámovala ve všech mých skříních, aby našla pivo. Protože v lednici nebylo.

„Nemám pivo.“ Pokrčila jsem rameny.

Podívala se na mne, jako bych zkazila její poslední radost: „Jak to, že nemáš pivo?“

„Přines mu tohle.“ Podala jsem jí ještě neotevřenou manželovu whisky.

Bomberista pookřál, otevřel ji, skleničku vynechal, kloktal přímo do chřtánu.

Amit levitoval už třicet čísel nad gaučem.

Švára pod jeho tělem máchal rukou, šťouchal do něho prstem, ale s Amitem to ani nehnulo. Bomberistovi to bylo šumák, pil whisky a sahal Editě na prsa. „Tak ty máš dneska přirozeniny! Super… Už aby všichni vypadli a mohli jsme to přirozeně přirozením oslavit, hehe.“

Já jsem měla chuť všechny vyhodit, ale bála jsem se.

Bomberista snědl všechny chlebíčky a řekl, že chce pořádný kus žvance. Švagr do mne šťouchl a povídá, co je to za magora. Pokrčila jsem rameny.

„Já nevím, ale ani nevím, co tady děláš ty. Co máš s Editou? Tohle kdyby věděla Mirka.“

„Ale houby s Editou. Potkal jsem ji na ulici, představovala jsi nás před dvěma lety. Tak jsem se ptal, jak se má a co je nového a ona mne pozvala na narozeniny. Toť vše.“

Myslela jsem, že to se mnou sekne. Tak nakonec jenom proto, že Edita se děsila, co je to za zhrzeného milence, protože se už ve vlastních lžích nevyznala, a já jsem jí opět skočila na lep, tak jen kvůli přátelskému pozdravení mého vlastního švagra mám v bytě kalamitu – prudkého nácka, který vypil už čtvrt lahve manželovy whisky, a šíleného jogína, který levituje už půl metru nad gaučem a vousy mu vlají ke zkříženým nohám.

Než jsem se nadála, bomberista mne a švagra popadl za paži a odvedl nás ke dveřím.

„Tak to by stačilo, díky za návštěvu. My teď budeme s Editkou sami. Nazdar!“ A zavřel za námi dveře. Stála jsem tam v pantoflích a švára se na mne podiveně zatvářil: „Ty jsi půjčila Editě svůj byt?“

„Ne.“ Kroutila jsem hlavou.

„Tak co to.“ Zvedl ruku a zabušil na dveře. Bušil, kopal, bylo to marný. Bomberista právě zneuctíval naši manželskou ložnici.

„Ty hele, proč máš tady dětský plínky?“ Zeptal se Edity, ale nečekal na odpověď, pokračoval v tom, v čem začal.

„Můžu na chvíli k vám?“ Zeptala jsem se šváry.

„A co takhle na něho zavolat policajty. A to jako Edita … to jako dovolí?“

Oslava skončila tragicky. Mám vykopnuté dveře, policisté odvedli bomberistu nejen za to, že mi obsadil byt, ale také za napadení orgánu: po té whisky se značně bránil. V bytě byl nepořádek, Edita mne seřvala jako malýho fracka, že to byla ta nejhorší oslava narozenin, co kdy zažila a už nikdy nepřijde. A jen jsem nechápala, kde je Amit.

Švára mi naštěstí pomohl s úklidem. Vyměnila jsem povlaky, protože do těch použitých bych s manželem nemohla.

„Kam chceš vystavit toho fešáka?“ Zeptal se.

„Jakýho?“ Podivila jsem se. „No, tohohle.“ Držel v ruce Amorka. „Jak ten se k tobě dostal?“

„No, to by mne taky zajímalo. Vždyť jsem ti ho přece dala před lety k narozeninám. Tak tady ho máš zpátky.“

„Víš, ale … díky, ale…“

„Nelíbí se ti?“

„Ne.“ Zasmál se.

„Já ho taky nesnáším.“ Oba jsme se zasmáli.

„Musíme s ním něco udělat, nebo tu bude takhle kolovat na věky.“ Otevřel okno, že ho vyhodí ven.

Rozmáchl se a v tom jsme oba zařvali.

V koruně stromu stále levitoval duchem nepřítomný Amit.

KONEC