Share

Chcete-li vidět, chcete-li se dotknout umění, je zapotřebí za ním zajít na výstavu či do muzea. Dnes je také možné surfovat po internetu při virtuální prohlídce. Někteří umělci však chtějí překročit klasické prostory, vstupují do vesmíru či do podmořského světa. Jejich vize mají mnohdy vyšší cíle, než ukazovat své práce na odiv nebo prodávat za vysoké částky. Často jsou spojovány s nějakou ekologickou či duchovní myšlenkou. Chtějí tímto dosud ještě netradičním způsobem informovat o něčem, co je „za“ všedním lidským životem.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.  Superrodina je na Facebooku

Jedním z příkladů je také anglický sochař Jason deCaires Taylor (37). Jeho podmořské figury se časem transformují do korálových útesů. Zjednodušeně řečeno se vlastně samy „zničí“, přestávají být tím, čím původně, a stávají se něčím absolutně novým.

Umělec a jeho dílo se tak stávají součástí přírody – jen při instalaci je zapotřebí být více než člověkem, který umí „vdechnout“ neživému materiálu realistický dojem, ale také se umět dobře potápět a být obeznámený s okolním prostředím. Po instalaci výstavy Taylor všechno dokumentuje. Aktuální fotografie lze porovnávat s těmi v čase změněnými.

Veškerá jeho práce se nachází v hlubině, například ve veřejném sochařském parku v zátoce Molinere, v Grenadě v Západní Indii nebo v jihovýchodním Mexiku, kde se nachází podvodní muzeum „Musa“.

Taylor je napůl Angličan, matka byla z Guayany. Vyrůstal jak v Evropě, tak v Asii.

Většina jeho práce jsou plastiky lidských figur. Je to nespočet různých tváří v různých postojích. I sedící před televizní obrazovkou.

Proč volí právě lidské postavy do podmořského světa?

Podle jeho slov se jedná o snahu ukázat, že lidský zásah a interakce s přírodou může být pozitivní a udržitelná. „Můžeme žít v symbiotickém vztahu s přírodou,“ říká Taylor.

Také pohled na sochy v podmořském světě je jiný než na pevnině. Objekty pod hladinou vypadají užší a o 25 % vyšší.

Za svou práci získal řadu uznání a ocenění. Nenásilnou formou tak vytváří nejen umění, ale snaží se i regenerovat prostředí, poškozené hurikány či lidskými zásahy. Jeho sochy se stávají novým domovem pro mořský život, podporují zvýšení biomasy místních ekosystémů. Jeho práce patří do skupiny, nazývané eko-art. Není také divu, že se zapojoval do aktivit Greenpeace hlavně ohledně problémů s globálním oteplováním.

Základní hmota k výrobě je beton s neutrálním pH, vyztužený skelným vláknem. Občas přidá i jiný recyklovaný materiál. Všechny jeho postavy se pomalu mění. Stejně jako člověk po svůj život mění vzhled, tak i tyto sochy se zejména díky cementu postupně přeměňují v útesy. Známé jsou jeho sochy skládající se z šestnácti ženských postav, které leží na dně oceánu, či kroužek 26 dětí, jež stojí a drží se za ruce.

„Věřím, že podporuji naději a opětné zužitkování, a zdůrazňuji naši potřebu pochopit a chránit přirozený svět,“ řekl Taylor pro jeden časopis o potápění.

Přirozené korálové útesy zaberou plochu podmořského dna o rozloze menší než 1%. Jsou domovem a zdrojem potravin pro vodní organismy.

Jestliže si uvědomíme, že převážná část našeho světa tvoří voda, měli bychom mít podle Taylora větší pochopení pro to, co se kolem nás děje.

Kdybyste měli možnost, chtěli byste shlédnout nějakou z těchto podmořských výstav?

foto: Jason deCaires Taylor,

Nejnovější příspěvky na webu:

Eva Hölzelová: Arina

Eva Hölzelová: Arina

19. Listopad 2017

Je to pohádka? Nebo mýtický příběh? V roli čtenáře budete často tápat, až se nakonec rozhodnete tuhle věc neřešit a ponoříte se do svěžího příběhu odloženého znetvořeného chlapečka Adama, který vyrostl u lesních žen, moudrých a spravedlivých. Převzal od nich jejich moudrost, a přidal mužnou odvahu. Jednoho se musel vydat do světa, protože tak už to bývá. Aby nebyl sám, přidala se k němu i moudrá, lehce svérázná a někdy i prostořeká vlčice Arina. Lidské království ovládla pavoučí královna Arachnita a nepěknou kletbu uvrhla na členy královské rodiny. Dalo by se říct, že jedna pohroma stíhá další a ani s příchodem Adama to není

Lenka Sobotová: Suchý konce

Lenka Sobotová: Suchý konce

19. Listopad 2017

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé. „Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.  „A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to