Gottland, země “holubičího” národa. Bestseller M. Szczygiela se dočkal dalšího vydání.

Mariusz Szczygiel, Gottland. Dokořán 2011.

Gottland vyšel před Udělej si ráj a obě knihy – leč jsou o Česku – jsou od sebe značně odlišné. Udělej si ráj působí odlehčeným dojmem, s jistou nadsázkou, čte se rychle a „hravě“. Gottland nese vážnější tón, přináší příběhy zasazené do minulého režimu (některé jej ještě časově předstihují) s literárně náročnějším pojetím. Příběhy sic známých tváří a míst pak díky úžasné stylistice nakonec působí zcela jiným dojmem – jako bychom dosud ty lidi ani místa neznali.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.

Kniha se mi líbí, ale četla jsem ji – upřímně – značně v rozpacích. Odpouštím autorovi drobné zádrhele, kam až mé znalosti sahají – jako např. v Udělej si ráj tvrdí, že Česko je druhou nejateističtější zemí na světě; před níž už je jen Švédsko, ale v Gottlandu v rámci adorace Karla Gotta píše: „Svět bez Boha možný není, a tak v nejateističtější zemi světa, jíž je Česko, hraje sedmašedesátiletý zpěvák důležitou roli.“ (152). Že v pražském domě v roce 2004, v jehož přízemí byl obchod s oblečením, je nabízena sleva džínových bundiček na 200 euro, nikoliv korun (90), že slavíka v mužské kategorii vyhrál vždycky Karel Gott (128) (i kdyby se v rámci příběhu hovořilo jen do roku 1968, jaksi se tu pozapomnělo na Waldemara Matušku; a později v časové linii pak na M. Žbirku, P. Nagyho či D. Jandu) apod. Ale proč ne.

Rozpaky však nebyly z možných nepřesností, ale z pocitu, že kniha tím, že přináší osudy, jichž se silně dotkl minulý režim, jako by chtěla revidovat naši všeobecnou minulost. Rozdělit na ty, co „trpěli“ jhem totality, a ty, kteří byli ve výšinách a z těch piedestálů s jakousi nelogikou kalkulu – padne režim, padne král – nepadli. Nepadl Karel Gott a lidé ho stále zbožňují. Neukamenovali jsme ani jiné mnohé symboly, režimem odstrčení se neobrátili po revoluci proti ostatním, kteří se jim vyhýbali na ulici, kteří je diskvalifikovávali ze společnosti. Všechno proběhlo v relativním klidu. Znovu se mohl sejít Golden Kids v roce 1994 a byla to velká sláva. Rozpory, které vznikly později – a které již kniha nezahrnuje – se však nestavěli na rozděleném světě disidentů a s režimem spolupracujících, ale na vzájemných osobních sporech.

Mariusz Szczygiel odkrývá soukromí, minulost, pozadí a souvislosti hrdinů svých příběhů – proč z někoho byl udavač? Z čeho plynula jeho přehnaná vděčnost? Stála za tím – ač by si toho byl kdokoliv z jeho blízkých a známých vědom – třeba jeho zlomená duše, mučená v nacistických lágrech, která už nikdy nechtěla podstupovat podobné peklo nyní v rudém kabátě? Že vystupování Golden Kids i po násilném skončení kariéry Marty Kubišové nebylo zpronevěřením se nejlepší kamarádce? Že Lída Baarová byla jen naivně zamilovanou ženu ve špatné době do špatného člověka? Jak jsou lidé ochotni uvěřit předložené fámě – jak snadno se lze stát zrádcem a terčem nenávisti?

Mariusz Szczygiel nejde přímočaře. K samotné niti příběhu vás někdy přivede oklikou. Čtete o monumentálním Stalinově pomníku a přitom postupujete „prokletým“ osudem jeho tvůrce. Nejde tu jen o finální konstrukt mnohatunového žulového monstra, který nakonec byl stejně zbořen, ale o všechno to kolem – proč a jak vznikaly postavy, jak mučivě dlouze byl řešen jakýkoliv postoj a výška figur, jak hodně vysoko a vpředu může být Stalin, proč se poslední postava dívá dozadu a tak dále. A nakonec – bylo to právě to sousoší, které dohnalo jejich tvůrce k sebevraždě? Historka, kterou vám na požádání podá téměř každý zasvěcený taxikář.

Tuhle knihu si nechám, protože mne provokuje, protože není sic výpovědí o Češích, ale o dopadech totalitní doby a o osobních příbězích. Není podstatné, jak hodně jsou či nejsou příběhy přesné, nejedná se o odbornou literaturu, jde tu o výsledný efekt: musíme si uvědomit, že žádná totalita, ani nacistická či komunistická, se nesmí nikdy vrátit zpět.