Protější břehy vás snadno podmaní ke čtení. Je to díky lehkému stylu a zároveň preciznímu propracování, že kniha se stává téměř návykovou: nemůžete se odtrhnout. Vypráví příběh, jenž vás odnese do 20. let 20. století. A pokud to máte jako já, že při čtení si promítáte v myšlenkách děj, pak právě díky časovému zasazení ten můj se odehrává na popraskaném filmu, zbarveném do odstínu horkých zlatých písků. Vracíme se do éry s vizí, do období lidské touhy po životě: vždyť je tak křehký a pomíjivý! Válka je pryč, ať žije budoucnost! Vplouváme do útopického maghrebského Nahbesu, v němž se symbolicky střetávají diametrálně odlišné kultury s různým náboženstvím, postoji a chováním, politickými názory: francouzští kolonialisté versus nadšení nacionalisté, nebo také pohledem na emancipaci žen: co je ještě přijatelné a co již neúnosné a kam směřuje budoucnost.

Hledám Nahbes po mapách a nenalézám. Nacházím jen odpověď, že jde vskutku o imaginární místo v severní Africe. Všechno vypadá tak věrohodně. Rania je vzdělaná, čte arabsky a francouzsky, měla by být krotká, ale to ne. Na mužovu otázku odpoví, proti svatbě nic nemá, ale její připomínky k ženichům otci smetou hřebínek z vlasů. Je odvážná, moderní, je budoucností pro svou zemi. Snad. Francouzi v Maghrebu už sami o sobě symbolizují průkopničtější a nadějnější budoucnost. Pak ale přijíždí americký filmový štáb. Všechna doposud snášená relativní kompromisní rovnováha je narušena. Jsou zcela odlišní: má tohle být TA budoucnost? Ženy, které mohou řídit automobily? Posedávat společně na terase kavárny bez mužského dozoru? Volně se pohybující, bavící a navíc:„jejich šaty ukazovaly mnohem víc, než s čím by se spokojil i ďábel.“ Také jejich zvolání k přípitku uvádí Francouze do rozpaků. Pokračujte ve čtení zde