Share

Protější břehy vás snadno podmaní ke čtení. Je to díky lehkému stylu a zároveň preciznímu propracování, že kniha se stává téměř návykovou: nemůžete se odtrhnout. Vypráví příběh, jenž vás odnese do 20. let 20. století. A pokud to máte jako já, že při čtení si promítáte v myšlenkách děj, pak právě díky časovému zasazení ten můj se odehrává na popraskaném filmu, zbarveném do odstínu horkých zlatých písků. Vracíme se do éry s vizí, do období lidské touhy po životě: vždyť je tak křehký a pomíjivý! Válka je pryč, ať žije budoucnost! Vplouváme do útopického maghrebského Nahbesu, v němž se symbolicky střetávají diametrálně odlišné kultury s různým náboženstvím, postoji a chováním, politickými názory: francouzští kolonialisté versus nadšení nacionalisté, nebo také pohledem na emancipaci žen: co je ještě přijatelné a co již neúnosné a kam směřuje budoucnost.

Hédi Kaddour, Protější břehy, nakladatelství Garamond, 2016
Román Protější břehy vzbudil ve Francii velkou čtenářskou pozornost a těší se příznivému přijetí i u odborné veřejnosti. V roce 2015 získal Velkou cenu Francouzské akademie a byl také v úzkém výběru prestižní Goncourtovy ceny. 

Hledám Nahbes po mapách a nenalézám. Nacházím jen odpověď, že jde vskutku o imaginární místo v severní Africe. Všechno vypadá tak věrohodně. Rania je vzdělaná, čte arabsky a francouzsky, měla by být krotká, ale to ne. Na mužovu otázku odpoví, proti svatbě nic nemá, ale její připomínky k ženichům otci smetou hřebínek z vlasů. Je odvážná, moderní, je budoucností pro svou zemi. Snad. Francouzi v Maghrebu už sami o sobě symbolizují průkopničtější a nadějnější budoucnost. Pak ale přijíždí americký filmový štáb. Všechna doposud snášená relativní kompromisní rovnováha je narušena. Jsou zcela odlišní: má tohle být TA budoucnost? Ženy, které mohou řídit automobily? Posedávat společně na terase kavárny bez mužského dozoru? Volně se pohybující, bavící a navíc:„jejich šaty ukazovaly mnohem víc, než s čím by se spokojil i ďábel.“ Také jejich zvolání k přípitku uvádí Francouze do rozpaků.

Raúf se snažil nedívat se herečce na prsa, upřeně jí hleděl do šedých očí. Kathryn dodala:

“Nekoukejte na mě jako na nějakou hysterku, budete si muset zvyknout, znáte bojový pokřik našich večírků v Hollywoodu? Let’s drink and fuck!”

Daintree zatnul zuby, Raúf přibližně pochopil a cítil, jak rudne… pít a šukat… našel sílu odpovědět, že takový bojový pokřik popírá spoustu románových postav, většinou jsou trpělivější,  na což Kathryn vážným hlasem odpověděla:

“Tohle protahování lásky… Až na to, že ve třiceti bude po všem.. umění francouzských románů…”

Jak nejvýstižněji charakterizovat dvacátá léta dvacátého století? Svět vypadal, že vykročil tím nejlepším směrem. Hrůzy světové války se již nesmí nikdy opakovat, cesta již směřuje jen k báječným zítřkům. Přicházejí nové myšlenky, směry, touhy, naděje. Obraz naší době tolik podobný! Ať ve Francii, na poli, kde evropská civilizace s muslimskou je tolik propletena, nebo obecně pohledem celého světa – Jedno drama před pár desítkami let skončilo: ano, studená válka nebyla zdaleka tak zdrcující jako světové války, ale to nadšení z opadnutého břímě, naděje pro budoucnost, prosperitu, touhy vše změnit a plnými doušky užívat života, jsou si tolik podobné… Jenže představy na začátku se často míjejí s realitou, jejíž důsledky nelze dopředu předvídat. Ukončením jednoho konfliktu neznamená, že jiné nepřijdou. Drama opět nabobtnává v souvislosti s imigrantskou problematikou.

A možná právě proto Protějším břehům tolik rozumíme, jsou nám tak blízké. Hédi Kaddour díky tomu nabízí čtenářům daleko víc než jen románový příběh: jde tu právě o ono setkávání a střetávání kultur, v symbolickém prostoru severní Afriky.

Hédi Kaddour psal Protější břehy pět let

Hédi Kaddour psal svůj román celých pět let, aby mu dal co největší lehkost a přesnost. A to se mu rozhodně povedlo: text plyne a vy hltáte a vnímáte ty emoce a různé úhly postav a situací. Kaddour strávil hodně času po archivech, aby vystihl rozdílná pojetí vnímání evropské (francouzské a německé) kultury versus africké a americké.

Kniha se skládá ze tří části. První díl: Šok, odehrávající se na začátku dvacátých let, druhá část: Velká cesta (zima 1922 – jaro 1923) a třetí: O rok později (červen 1924).

Na jaře 1922 přijíždí hollywoodský filmový štáb do francouzské kolonie. Jejich příjezd obrátí vše na ruby, život domorodé honorace, francouzských kolonialistů i mladých nacionalistů se změní. Evropská elita s arabskou si už na sebe zvykla, příjezd Američanů však v tomto křehkém vztahu udělal výrazné trhliny. Všechno, co s nimi přišlo, bylo pobuřující – svoboda, volná láska, alkohol, nespoutanost a Francouzům pochopitelně bylo trnem v oku i Wilsonovo prohlášení o sebeurčení.  Vždyť Němci se stáhli z Alsaska již v roce 1918, zanechali po sobě zemědělské pozemky a továrny bez požadavku na odškodnění – ano, tohle může být názorným příkladem dekolonizace. Maghreb může být svobodný!

Prolínávají se a setkávají postavy z různých kultur: obdivovaná herečka Kathryn, inteligentní vzdělaný mladík Raúf, bývalý důstojník francouzské armády Ganthier, inteligentní vzpurná Rania… Kulturní a náboženské střety, promarněné příležitosti, historie, sociální interakce…

O autorovi:

Hédi Kaddour je synem tuniského otce a francouzské matky. Překládá do angličtiny, němčiny a arabštiny. Studoval francouzskou literaturu a drama na École Normale Supérieure de Lyon a žurnalistiku. Vyučuje francouzskou literaturu na New York University ve Francii. Je autorem několika básnických sbírek (některé básně byly zhudebněny), v roce 2005 vydal román Waltenberg. V roce 2010 vydává Savoir-vivre a 2015 Les Prépondérants, přeložený jako Protější břehy z nakladatelství Garamond.

Ukázka:

Četla víc knih v arabštině než ve francouzštině. Její otec byl klidný, dokud si neuvědomil, že některé arabské knihy jsou stejně nebezpečné jako francouzské. Jmenovala se Rania, třiadvacet let, sošná postava, oči jako mandle, dcera Sí Mabrúka, Mabrúka Belmedždúba, významného obyvatele hlavního města, bývalého panovníkova ministra. V devatenácti letech ovdověla, manžel byl krásný muž, zbožňovali se, také rád četl, a protože si liboval i v boji, zahynul v rachotu dělostřelecké palby v Champagni.

Vrátila se do otcova domu, často se mu stávalo, že řekl: „Každý jsme ztratili svoji polovinu.“ Po roce jí začal shánět nového ženicha. Nápadníky neodmítala: „Jestli chceš, abych se za toho pitomce provdala, poslechnu tě,“ a otec měl na krajíčku, protože dodávala: „Bude to jako… jako kdybys mě pohřbil zaživa.“ Tak pitomce vypoklonkovali.

Když se přišel představit další, bez velkých okolků si ho zhodnotila, byl to násilník, neměl zuby, nemyl se nebo byl vypočítavý. S detaily se nezdržovala. Otce ovšem ujišťovala, že si nějakou dobrou partii nakonec najde. Dělal si obavy, měla určitou nevýhodu, byla vyšší než průměrní muži a jejich pohledy snášela vzpřímeně jako žena už od dětství zvyklá nosit koš na hlavě. Nikdo ji k tomu nenutil, sama chtěla dělat to samé, jako služebné.

Aby ji stará služka postrčila k větší vstřícnosti, jednoho dne utrousila přísloví: „Když jablko zůstane ležet pod stromem, dají se do něho červi.“ Rania odpověděla, že není ovoce. Pokud však šlo o knihy, diskutovala o nich s otcem, stejně jako to dělávala s manželem, a nestála o to vzít si někoho, kdo by ji nutil se jich vzdát.

Do vdavek ji tlačil i starší bratr Tajjib. Přiženil se do ještě mocnější rodiny, než byla jejich, a musel sekat dobrotu. „Manželství se mu nepovedlo,“ říkávala Rania, „takže já musím mít ještě horší.“ Otec se jí zastával, ale měl na paměti, že Tajjib jeho moc jednou zdědí.

V zimě roku 1920 Raniu požádal strýc Abdeslam, vlastník nedalekého hospodářství v Nahbèsu, ve městě na jihu, aby se mu starala o domácnost – onemocněla mu žena, zůstala upoutaná na lůžku. Rania nabídku přijala, Sí Mabrúk souhlasil, ulevilo se mu, dcera se na čas vzdálí od místa spojeného se smutkem, od naléhajícího Tajjiba i od přítelkyň, jejichž manželé byli čím dál tím víc nepřátelští k protektorátu, který nad zemí vyhlásila Francie.

Rania měla statek ráda, často sem jezdívala za čerstvým vzduchem, hned jak se naučila chodit, vysazovala keře, vodila kozy na pastvu, kopala strouhy nebo kosířem sekala ječmen. Dlouhá léta trávila čas v koruně obrovského fíkovníku s chajdou a houpačkou, dokud teta nerozhodla, že to už není vhodné. Místo pobytu ve větvích podnikala výpravy do polí, z devíti set hektarů pozemků znala každičké zákoutí. Nakonec jí zakázali běhat bez toho, aniž by byla slušně a z náboženského hlediska patřičně oblečená; k tomu ji navíc musely doprovázet dvě služky.

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]