Ptačí pohádky

Ptačí pohádky ozvláštňují pohled na naše ptactvo

Máte rádi chytré příběhy, a co se v nich dovíte, o tom si rádi povídáte. (…) Když po přečtení vyrazíte ven, spatříte ve světě něco nového, co se dříve před vašimi zraky ukrývalo, píše Martina Boučková v úvodu Ptačích pohádek.

Martina Boučková, Ptačí pohádky, Edika 2025

A je tomu opravdu tak. Autorka vybrala dvanáct ptáků, s nimiž se můžeme setkat i u nás a spojila je s běžným životem Anežky, zvídavé, chytré holčičky, která bydlí na vesnici v domku u lesa se svou rodinou a jezevčicí Bobinou. Miluje přírodu, fotí si ptáčky a také se o ně zajímá.

Špaček, vrabec, žluva, kos, čáp, datel, sojka, vlaštovka, drozd, králíček, sýkorka a labuť. Jak všedně jejich jména zní! A přesto se autorce podařilo vytáhnout skutečné zajímavosti, s nadšením je vetknout do textu, který je živý a poutavý, v délce tak akorát, aby dítě neztratilo pozornost a něco si zapamatovalo.

Ovšem největší datlova chlouba je jistojistě jeho silný špičatý zobák, taková ostrá dýka, z níž dokáže rychle vystřelit dlouhatánský jazyk. Je tak velký, že se mu ani celý nevejde do zobáku. Teď si určitě říkáte, kde ho tedy celou dobu schovává. No nevisí mu z pusy jako dneska Bobině, která se vyplazeným jazykem a otevřenou tlamou v parném létě ochlazuje. Ani ho nenosí srolovaný do ruličky v batohu na zádech nebo v tajné kapse na břiše. Nemá ho ani omotaný kolem pasu.

Dobře, už vás nebudu napínat. Vidím, jak jste zvědaví. Já vám prozradím, kde ho ukrývá, když má zavřený zobák. Ale nejprve si musíte sednout, protože to bude pro vás opravdu velký šok. Určitě vykulíte oči, otevřete pusu (jako teď Bobina) a možná se vám úlekem podlomí i kolena.

(Datel, lékař lesních stromů)

A opravdu! Překvapení se konalo a já musela zjišťovat, jak to vypadá a funguje podrobněji

Neméně barvitě je popsaný i zpěv žluvy. Nestačí si o něm jen číst, prostě si ho musíte pak i poslechnout. Stejně tak upoutá i zajímavost o bílých pírcích u kosa, tanci labutí, dorozumívání čápů, zmínky o vlaštovkách a králíčcích u antických autorů, prospěšnosti sýkorek, o drozdech a jmelí, sojkách a jejich péči o les nejen tím, že ho hlídají před vetřelci.

V anotaci Ptačích pohádek stojí, že příběhy jsou milé a na svět se pak už nebudete koukat stejnýma očima. Skutečně. Autorce se podařilo vypíchnout perličky ze života běžných ptáků a oni díky tomu dostávají kouzlo neobvyklosti a přitažlivosti. Tenhle pocit jsem zažila podruhé v životě. Poprvé, když mě dcera, která se od útlého dětství zajímá ornitologii, zavedla do zapomenuté, zastrčené a ne zrovna atraktivní voliéry v pražské zoo, kde jsou naši ptáci. A začala vyprávět neskutečné věci. Všichni do jednoho byli v tu chvíli stejně zajímaví, ne-li zajímavější než jejich exotičtí sousedé.

Knížka je perfektní pro děti se zájem o přírodu a baví i dospělé. Doporučuji.

Jindřiška Kracíková