Jsou místa, která ani na mapě nenaleznete. Opuštěné domky, domky s chybějícími zdmi, podlahami, prázdnými okny, vesnice bez práce, děti na zrezivělých saní, muži s černými tvářemi pijící hnusnou uhelnou vodku..

Oleh Kryštopa, Ukrajina v měřítku 1:1, nakladatelství Dokořán, 2016.

Často při čtení knihy na chvíli zavřu oči, promítám si děj, souvislosti, přemýšlím o příběhu a jeho myšlence: co mi chce dát. Dočetla jsem Ukrajinu v měřítku 1:1 a přivřela víčka, pálila mě. Řasy zalily drobné přesolené slzy. Můj hlavní dojem se útržkovitě vsunul do slov vypodobňující emoce lítost, soucit, smutek a barvy: šedá. Jako by se děj odehrával v černobílém filmu, jen slzy vidím rudě. Je to silná kniha, i když se skládá z jednotlivých reportáží, útržků životních okamžiků a osudů. Mám pocit, jako bych se ztratila v obrovské krajině, zastavené v čase, s domy bez oken, bez podlah a mnohdy s chybějícími zdmi, mezi lidmi se starými tvářemi, sic mohou být mladší než já, mezi muži s černými líci pijící tu nejodpornější vodku… Taková je Ukrajina?

Co si představíte pod slovem Ukrajina? U mě hned vždy vytanou na mysl mladé ženy, které se u nás v práci pravidelně po třech měsících střídají v úklidové firmě. Na delší čas vízum nedostanou. Aspoň tak mi to jedna říkala. Krásné, mladé, usměvavé, šťastné, srdečné, učitelka, prodavačka, ženy různých profesí. Pokračujte ve čtení zde