Share

Povídka pro zimní nečas

Martina Boučková Půl roku samoty

Dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic jiného. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách.

Sešlapoval ze shora pár desítek metrů níž do lesního porostu.

„Brito!“ zavolal na fenku. Snadno se mu ztrácela z dohledu. I když měla tmavý hřbet, jakmile se párkrát ve sněhu vyválela, skoro splynula s okolím. Aljašský malamut nadšeně přiskákal  s otevřenou tlamou a mrskajícím ocasem.

Bez ní by to tu těžko dával. Byla jeho rodinou a věrným posluchačem. Nádherné huňaté psisko. Dárek od Emy pro poslední sbohem, kdy už se člověk nezastaví, ani naposledy neotočí. Odmítl se odstěhovat do města a stejně tak Ema usoudila, že tady opravdu žít nedokáže. V nezkrocené zemi nikoho. Většinu roku je tu chladno až mrazivo a pořád sněží! Půvabné jí to přišlo jen prvních pár dnů, kdy pohled z okna na daleké obzory rozptýlil nahromaděný stres a nutilo jí to uspořádat si vlastní hodnoty. Ale každodenní probouzení do prochladlé boudy, kterou je zapotřebí vytopit nařezaným a naštípaným dřevem… ? Ruce měla popraskané a plné hnisajících záděrek. Když přijela, ani nevybalila. Stále otáčela tentýž svetr a vyteplené kalhoty. Východ slunce byl ale vždy nádherný: jak se ten zlatavý kotouč vyloupl z neznáma a obarvil vrcholky hor.

Zpočátku každé ráno pomáhala odhrnout cestu kolem domu. Smála se, jak se bíle prášilo. Jak po něm házela sněhovými koulemi, nebo když ji povalil do studené sněhové peřiny a ona se pod jeho tíhou propadala hlouběji. Píchalo ji u srdce, přijímala mrazivé polibky a dívala se do jeho očí, které se leskly radostí.

Později rezignovala a pak už ani nechtěla vycházet ven. „Nemá to smysl. Kam se tady dá jít? Všude to je stejné. Každý den a každé ráno. Pořád dokola.“ Nakonec odjela. Odvezl ji sněžným skútrem k nádraží. Od té doby se viděli jen jednou. Když mu přivezla štěně. Znovu se zeptala, zdali si to nerozmyslel. I když odpověď tušila. „Tak ať se tam aspoň nezblázníš.“ Bez internetu, elektřina na vlastní generátor, televize se základními programy.

Dlouho doufala, že na displeji spatří jeho tvář. Někde uvnitř byla drobná jiskřička. Nepřála si, aby se rozešli, ale zůstat nemohla. Rozhodně ne. A nařizovat mu, aby žil tam, kde by byl nešťastný, to taky nechtěla. Kde není kompromisu, není cesty. Když doufala, bylo to jako věřit v zázrak, a odmítala si nahlas připustit, že na ně už dávno nevěří.

***

Zastavil se u středně vysokého smrku. „Tady je to správné místo,“ řekl Britě. Psisko sic netušilo, o co jde, ale souhlasně štěklo. Martin odložil vak a vytahoval z něho mrkve, lojové koule, kukuřičné klasy a slaměné věnce. Pustil se do zdobení stromu. Vánoce na konci světa. Pro ty, kteří ani netuší, že nějaký takový svátek existuje. Nic je s námi nespojuje, a přesto to děláme. Protože Vánoce jsou o darování, o sdílení a… „O to nebýt sám?“ zamumlal. Brita pokorně poslouchala každé slovo. Milovala jeho hlas. Bylo to znát z toho nevinného pohledu, jak to jen psi dokážou. Položila mu tlapu na ruku, když se skláněl pro další lojovou kouli.

„Co si o tom myslíš?“ podíval se do jejich očí. „Loni to bylo jiné. Ale to ty nevíš. Ještě jsi tu nebyla.“  Když dokončil výzdobu, měl ze sebe dobrý pocit. „Doufám, že jim bude chutnat.“ Brita povyskočila a zaštěkala. Spolu se pak stejnou trasou vydali zpátky.

V krbu plápolal oheň a dřevo praskalo. Seděl na houpacím křesle, popíjel čaj. Z hrníčku, který přivezla a zapomněla. Úmyslně. Pár nenápadných stop po ní zůstalo, aby z mysli jen tak nevymizela. Aby ani on nezapomněl.

Brita ležela na podlaze a okusovala kost. Po chvíli ji to přestalo bavit a položila hlavu na svou tlapu, sledovala ho. Pak přivřela oči.

„Za pár dní je Štědrý den. Tak co myslíš?“ zeptal se. Jen lehce zvedla víčka a znovu přivřela.

„Myslíš, že měla pravdu? Tak co mám dělat? Tolik měsíců uteklo jako voda. Stejně bych už jinak žít nedokázal. A co s barákem? Někdo se tady o to musí starat.“

Brita hlasitě zívla.

„Nudím tě?“ ušklíbl se. Čaj byl stále vřelý. Rád prsty objímal hrnek, až se mu horko propalovalo přes kůži. Taková zkouška výdrže: kdy je to ještě příjemné a kdy už palčivá muka. „Je to jako s životem, víš?“ obrátil se na svého čtyřnohého přítele. Lidský kontakt vymizel a on si ani neuvědomoval, že někdy jeho slova začínají uprostřed myšlenky. Vedl rozhovor s němou tváří, která dokázala odpovídat jen věrným pohledem. Neměl s tím problém.

„Dlouho je to krásné a byl jsem šťastný, než přišla bolest z jejího odchodu. Půl roku samoty je víc než dost, nemyslíš?“

Vždycky byl uzavřený. A tahle bouda uprostřed nedotčené přírody mu přinesla pocit, že přesně to hledal.

„Neměl by ses vyhýbat konfliktům,“ vzpomněl si na její slova. „Jinak budeš pořád jen před něčím utíkat.“

„Neutíkám,“ špitl a sklopil oči.

„Tak proč nic neříkáš?“

„Nechci se s tebou hádat.“

„Jenže takhle se nic nevyřeší.“

„Nechci nic řešit.“ Vyhovovalo mu to. Žádný společenský nátlak, jen on a nekonečno.

Vstal z křesla a přiložil poleno do krbu.

„Mohli bychom tu žít sami napořád?“ zeptal se. Občas se mu zasteskne, zapne televizi, podívá se na zprávy, zaplní se pocitem křivd, útoků, autonehod, válek a politických úskoků a utvrdí se, že tohle nechce.

Večer ulehá na postel. Její obrázek má v rámečku na stole.

„Dnes mi není dobře. Půjdu si lehnout dřív.“

Ráno se probudil propocený. V ústech sucho, v krku ho pálilo, těžko polykal. Místnost se chvěla, rohy se křivily, jako by se chtěly v paprscích k sobě natáhnout a hned rozplynout. Ruce i nohy byly těžké. Brita poskakovala, štěkala a tahala za peřinu. Každý pohyb byl pro něho namáhavý. A poprvé po delší době pocítil úzkost a smutek. Zvláštní svíravý strach, že možná naposledy vydechne a neřekne jí, jak mu chybí. Tiskl se k fotografii, díval se do její tváře a myslel, že mu stékají slzy. Ale když se dotkl obličeje, byl suchý a horký. Chtěl Britě říct, co má na srdci, nadechl se, ale z úst nevyšla ani hláska. „Vydechnu naposledy“, pomyslel, „a nikdo ani neuslyší mé volání o pomoc.“

S námahou se doplahočil do kuchyně pro nový čaj. Zabalený v dece posedával u krbu, dotýkal se hladkého porcelánu a sledoval oheň. Když mu zvlhly hlasivky, řekl sýpavě: „Blíží se Vánoce. Lidé by neměli zůstávat sami… Měli by najít cestu k těm, které mají rádi, co myslíš?“

Ucítil nepříjemný chlad, který mu zavanul u ucha. „Tys nechala otevřené dveře?“ zlobil se na Britu. U zápraží se rozhlédl a vdechl mrazivý vzduch. Zima je nádherná. Krásná, ledová, štiplavá, třpytivá, těžká… Brita se postavila po jeho boku, jako by cítila totéž.

„Dnes nepůjdu ven. Musím se vyležet a pak vyrazíme do města. Vlakem. Schválně jestli si ji budeš ještě pamatovat…“ Mrkl na ni a dobelhal se do postele.

Proležel pět dní. Jedvadvacátého prosince si zabalil tašku, nasadil Britě popruhy a vydali se až k úpatí hory k nádraží. Vlak do těchto končin jezdí dvakrát denně, ale bez záruky. Pokud napadne příliš sněhu, končí o dvě zastávky dříve.

Přivítalo ho příjemné teplo a pohodlí. Byl nervózní a přemýšlel, jestli se neunáhlil. Vytáhl mobil. Celou dobu mu byl v horách k ničemu.

„Měl bych ji zavolat, nemyslíš?“ zeptal se Brity. Jediné cestující v celém vagonu, dvě postarší paní, se na něho mile usmály. „Lidé by neměli chodit bez ohlášení…“

Vyhledal číslo. To bylo rychlé, ale stisknout volání už tak snadné nebylo. Mračil se na displej mobilu s palcem centimetr nad ním.

„Tak už jí zavolejte,“ řekla jedna z dam, v jejíž tváři se zračila něha stáří.

„Možná bych…“ navázal.

„Jedete na návštěvu? Na Vánoce?“ zeptala se druhá.

Přikývl. Hlasitě polkl. Dlouho s nikým nemluvil, ale bylo to fajn. Obě stařenky ze sebe vyzařovaly naprostou pohodu.

„Kdo ví, jestli mě ráda uvidí.“

„Ale to víte že ano,“ řekla ta první. „Jen to zkuste.“ Tak zavolal.

Tělem se mu rozlilo teplo. Slyšet její hlas po tak dlouhé době!

„Počkej na mě v přestupní stanici…“ řekla.

Když skončil hovor, stále se usmíval.

„Dobře to dopadlo, viďte?“ zeptala se zvědavá stařenka.

Vesmír má své zvláštní kouzlo. Vkládá do nás tolik síly a energie. Záleží jen na nás, kdy si to uvědomíme. Ani Ema nedokázala doma jen tak sedět. Brzy bude Štědrý den. Litovala, co se stalo, ale vrátit to nešlo. Přes všechna úskalí, tohle je ta příležitost, kdy se musí sejít. Silnější důvod už možná ani nebude. Sbalila tašku a vydala se na vlak. Ve stejný den, stejné ráno. Nakonec se shledají na půli cesty. Obejmou se na nástupišti, protože na něho bude čekat. Usadí v hale, zdobené secesními obrazy. Projdou parkem, dojdou na náměstí, kde se tyčí vysoký strom, vše kolem září a hrají koledy. Pro tento okamžik si nemusí přát nic víc. Je to ten nejlepší čas, který se jim plní. Pak už to je jen na nich.

Martina Boučková