Share
Děda Miliarda, Martina Boučková

Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si „děda Miliarda“. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: „Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.“ (12.10.2021)

Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání.

Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování.

Jak je to se Šamšulkou

Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici.

V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy.

Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe.

A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát.

Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek.

Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií.

„Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků.

„Nechce se mi.“

„Ale celou noc jsi probděla.“

„Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala.

Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě.

A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli!

Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení.

Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy.

„Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl.

„To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“

Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech.

„Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“

„Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava.

„Dala bych si kafe,“ podotkla mamka.

„Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání.

„Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“

Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu.

„Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje.

„Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“

A obě víly zmizely.

„Proč ještě nejsi v posteli?“

„Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“

„Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“

„Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“

„Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“

Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde.

„Co to máš?“

Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl.

Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal.

Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není.

POKRAČOVÁNÍ ZDE

Martina Boučková

Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková