Recenze: Lístek na cestu z pekla – a jeden pro vás zadarmo: vyhrajte knihu v soutěži.

Tomáš Neratovský je psychicky labilní. „Jsem mešuge,“ říká o sobě. „Naštěstí pro vás jsem takovej hodnej mešuge, co se hroutí především do sebe, nejsem takovej ten cvok, co honí Araby po Národní třídě s nožem v domnění, že se muslimové snaží zmocnit vlády nad naší planetou a možná i sluneční soustavou.

Moje diagnóza byla dřív F41.1, pak se vyvinula F41.2 a potom se k tomu přidala i F60.3 a F60.4. Ale s tou F60.4 nesouhlasím, jenže typický rys F60.4 je, že s ní nesouhlasíte, takže třeba mají doktoři pravdu. Ale kdo ví? Už dávno nevím, čemu věřit.“ (73)

Otec ho fyzicky a psychicky týral, matka v kruté výchově otce podporovala. Z Tomáše vyrostl člověk, který si sám sebe neváží, propadá depresím a úzkosti a jeho emocionální kolotoč mezi pocity štěstí a absolutním propadem se střídavě mění podle toho, jak se mu daří v zaměstnání. Zdá se, že když je plně vytížený a cítí se být velkým povolaným scénáristou, svět mu leží u nohou a vše se zvládá na výbornou. Pak stačí pár škrtů či šéfovské rozmary a Tomáš je bez práce a bez prostředků. V mžiku propadá depresi, navštěvuje psychiatra, sahá po lécích, končí v Bohnicích.

V jeho životním soukolí naráží na další individua s pohnutým osudem. Na Báru, která by ze sebe rozdala maximum a ve svém masochistickém pojetí k životu si zvolí špatného partnera. Jakmile je její Láďa na vrcholu, opustí ji. Když se však topí v dluzích, hned se vrací zpátky do přístavu. Tomáš zase v podnájmu v domě z vepřovic bydlí se dvěma cizinci, kteří hýří pasy různých států a podivnou pracovní náplní či psychotickými myšlenkami. A tak dále.

Cesta z pekla se velmi dobře čte, stylistika je rychlá, klouzavá, nikde se nezadrhává. Na můj vkus je tam možná zbytečně moc vulgárních výpadů. Mottem knihy se stávají Bukowskiho verše a v tomto duchu je i kniha napsána. Navzdory všem nepříjemnostem máte pocit, že nemůžete hlavního hrdinu potažmo autora brát vážně. V krátkém životním údobí Tomáše se odehraje mnoho velkých příběhů, které by stály za samotné zpracování. A přicházejí i nepravděpodobné náhody a rozuzlení, které vám dávají pocit, že svět je neskutečně “malej a posouvatelnej”. Možná však cílem takových situací není uvádět čtenáře do rozpaků, aby byl nucen si pokládat otázku, jaká je statistická pravděpodobnost, že ve víru velkoměsta při vstupu do cestovky ji vzápětí vykrade váš bývalý spolubydlící a policista před ním zbaběle utíká. Jindy detektiv, který v rámci výslechu v Tomášově bytě, se u kafe rozpovídá o fungování ukrajinské, čečenské a další mafie a o postupech podsvětí. Bára se snaží sexuálně ukonejšit nepohyblivého pacienta a její matka žije v Botwaně. Jeremiáš očišťuje svou karmu péčí o mentálně postižené a nakonec ho celý národ prokleje jako sexuálního devianta. A retardovaná Klára hned při prvním styku snadno otěhotní, ale to zdaleka není všechno. Máte pocit, že je to celé tak trochu přitažené za vlasy a říkáte si, proč to autor dělá?

Na druhou stranu právě v těchto souvislostech vidíte, co se Tomášovi rojí v hlavě a jak jedná. Není vlastně vůbec žádným kladným hrdinou. V pudu sebezáchovy by za sebe podstrčil i těhotnou ženu, jen aby nemusel riskovat život v roli rukojmího. Před svými přítelkyněmi předstírá, že je obětavý a zapálený pro konkrétní věc (záchranu Mongolů či autistického Patrika), i když ve skutečnosti se všemu chce co nejvíce vyhnout.

Ano, dalo by se snadno bagatelizovat, že Tomáš je srab, jenže je vlastně jakousi běžnou ovcí z celého stáda. Na jednu stranu prahne po tom, aby vyčníval – chce být uznávaným scénáristou, aby konečně dokázal svému otci, že není budižkničemu s řadou pejorativních přívlastků, jak mu bylo celou dobu vtloukáno do hlavy. Na druhou stranu však nechce, aby to „vyčuhování“ bylo nebezpečné a ubíralo mu na svobodě. Chce být hrdinou bez extrémní námahy.

Postupně však dozrává – zhypnotizovaný láskou do mongolské Nene uprostřed noci převáží mongolské otroky do Německa, nebo vyrvává Báru z náručí alkoholika, aby si ji spolu s adoptovaným autistickým synem odvedl do nového vesnického domu, který obývá s věcným břemenem, antisemitským teroristou Karlem.

Lístek na cestu z pekla je rychlé, „akční“ čtení. Když listujete stránkami, máte pocit, jako byste slyšeli Tomášova ironická slova, která by mohla vyznít asi takto: Klidně si dál válejte zadnice v obýváku a buďte spokojeni se svou holubičí švejkovskou povahou, jací jste velcí lidumilové a nikdy byste nikomu neublížili, a to jen proto, že žádné zlo kolem nechcete vidět a připustit si. Protože všechen ten hnusný balast jako by se nalepil právě – na Tomáše.

Upřímně jsem ze Žváčkovy prvotiny trochu v rozpacích. Doporučení Petra Jarchovského na obalu knížky je nejlepší reklamou, a tak jsem k publikaci i přistupovala. Jaroslav Žváček má opravdu bohatou slovní zásobu a úchvatný styl, některé drobné faktické chyby se dají odpustit, ale závěrečný dojem z knihy je takový „zbořený“. Nemáte pocit, že byste si ji chtěli někdy přečíst podruhé nebo o ní ještě s někým diskutovat. Řekla bych, že je spíše určená pro mládež (15 – 25 let max.) a zejména ve filmovém zpracování by je určitě velmi přilákala. A to bude právě nejspíš tím: autorovi je 23 let. V  tak mladém věku je kniha tohoto obsahu perfektním výkonem.