Brát život z veselejší stránky

Literární prvotinu vydává bývalá redaktorka, editorka a producentka televize Nova Ivana Chřibková. Autorka, která v současnosti žije na jihoevropském Gibraltaru, v titulu Suchý hadr na dně mořském ztvárnila autobiograficky s prvky fikce svůj životní příběh.

Krátké příběhy o dětství na vesnici, o rodičích, kteří se vzali jenom kvůli konvencím, o trampotách dospívajícího člověka skládají ucelený příběh hledání sebe sama. To, co se v dětství zdá jako fakt a v patnácti vypadá jako špatný sen, může v osmnácti přerůst v něco, kvůli čemu stojí za to si sáhnout na život. Ale život se dá brát i z veselejší stránky, jen je někdy nutné si na to chvíli počkat.

„Život se musí brát z té veselejší stránky, jen to někdy déle trvá“

A co o knize pověděla sama autorka Ivana Chřibková?

Co vás vedlo k napsání literární prvotiny?
Já jsem svůj první příběh napsala, když mi bylo pět a sotva jsem uměla psát. Skládal se všehovšudy ze tří vět, ale jistá zápletka tam byla. Svoji první knihu, o přátelství slona a zebry, které se jim snažil překazit klokan, když mi bylo devět. Odmala jsem chtěla být spisovatel nebo dlaždič. Tak snad, díkybohu, jsem pro tu druhou variantu neprojevila dostatek talentu. K napsání knihy Suchý hadr na dně mořském vedla dlouhá cesta, ale odjakživa jsem tak nějak věděla, že ji napíšu, jenom musím počkat, až si něco odžiju a bude o čem psát. Protože v literatuře věřím v sílu vlastního prožitku, ono se to pak čte jinak.

Pro koho je určena?
Nad tou otázkou jsem si poměrně dlouho lámala hlavu. Myslím, že je pro ty, co si po náročném dni chtějí trochu vydechnout. Pro ty, co neumí v noci spát a potřebují usnout s pocitem, že všechno bude zase dobré. Pro ty, kteří hledají odpovědi na otázky, ale nechtějí se ptát. A hlavně pro všechny, kteří mají rádi veselé knihy, protože já jsem v první řadě chtěla lidi pobavit. A to i přes výslovný zákaz mého bratra zveřejnit tu historku s punčocháčema.

Proč se kniha nazývá Suchý hadr na dně mořském, k čemu se titul vztahuje?
Ráda lidi poslouchám a taky si velmi často to, co říkají, zapisuju. A tak jsem si jednou zapsala tuhle větu, kterou používá jeden moc hodný pán. Když jsem potom přemýšlela nad názvem a procházela všechno, co jsem si kdy poznamenala, narazila jsem na hadr. Proč jsem se tak knihu rozhodla pojmenovat ale pravděpodobně pochopíte až potom, co si ji přečtete. A o ten okamžik bych vás nerada připravila. Je to jako tajenka, když vyluštíte křížovku.

Proč jste přistoupila k autobiografickému formátu formou krátkých povídek namísto klasického románu? Nakolik je žánr podle vás pro vyznění příběhu stěžejní?
Kniha je autobiografická, to ano, ale jen do jisté míry. S určitostí mohu říct, že jedinou reálnou postavou jsem v ní já. Hranice reality a fikce v knize je velmi tenká, ale je tam. Některé věci se staly, některé jsem si přála, aby se staly, a některé se nestaly vůbec. Nad formou jsem po pravdě moc nepřemýšlela, psala jsem tak, jak mě to bavilo. A mě bavilo vybavovat si všechny ty historky, které mě stály několik zubů, bratra několik stehů, mámu nervů a tátu pět bouchlých demižónů.

Knihu vydává Bookmedia

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]